facebooktwittergoogleinstagram

Věda a výzkum

Portál Vědavýzkum.cz - Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Ernst & Young - hlavní partner portálu Vědavýzkum.cz

Hlavní partner portálu
facebooktwittergoogleinstagram

Vladimír Mařík: Dokážeme vybudovat národní softwarový průmysl o rozměrech Googlu

1. 9. 2020
Vladimír Mařík: Dokážeme vybudovat národní softwarový průmysl o rozměrech Googlu

S vědeckým ředitelem Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT Vladimírem Maříkem o potřebě kvalitního vědeckého managementu, dalším směrování kybernetiky a robotiky v České republice i o hrozbách kybernetických útoků.

foto Marik1

S jakými představami jste v roce 2018 vstoupil do Rady pro výzkum, vývoj a inovace a co všechno máte aktuálně v Radě na starosti?

Po dvouleté přestávce jsem se do Rady vrátil s představou, že budu mít možnost hledat efektivní cesty k ještě většímu propojení výzkumné sféry se sférou aplikační, s průmyslem, ale i se zdravotnictvím. Za posledních 30 let jsme zde vybudovali významný výzkumný potenciál včetně patřičné infrastruktury, máme prokazatelné výzkumné výsledky, ale trochu pokulháváme v jejich přenosu do praxe – tedy v navracení vynaložených finančních prostředků zpět do společnosti. K tomu nedostatečně podporujeme vědecké objasňování složitých dějů ve společnosti, tedy společenskovědní výzkum. V Radě jsem nyní zpravodajem pro rezorty MPO a MŠMT a nově i zpravodajem za oblast hodnocení výzkumu – Metodiku 17+. V poslední době jsem věnoval hodně úsilí přípravě metodického dokumentu Identifikace hospodářské a nehospodářské činnosti výzkumných organizací.

S jakým záměrem tento dokument vznikal?

Tento dokument je klíčovým pro posuzování a hodnocení aplikovaného výzkumu, pro posuzování výstupů nákladně vybudovaných výzkumných infrastruktur. Zatím aplikovaný výzkum příliš hodnotit neumíme, nejsme schopni se shodnout ani na definici jeho forem, natož na kritériích hodnocení, a tak výsledky aplikovaného výzkumu vstupují do vyhodnocování výsledků dle Metodiky 17+ jenom okrajovým nebo zprostředkovaným způsobem. To je třeba změnit a uvedený materiál k tomu jistě přispěje. Objemy kolaborativního či smluvního výzkumu se musí stát součástí jasných a měřitelných kritérii společenské relevance činnosti výzkumné organizace. Nejsou a nemohou však samozřejmě být kritérii jedinými.

Výchova skutečných manažerů vědy

Stal jste se Manažerem roku 2018. V souvislosti s tím jste v jednom rozhovoru uvedl, že i akademický prostor potřebuje efektivní management. K tomu je ale třeba chápat specifika akademického prostředí. Existuje něco, co byste v tomto ohledu chtěl změnit i na fungování Rady pro výzkum, vývoj a inovace?

Rada samotná je poradním orgánem vlády a funguje podle zaběhnutých pravidel vládních orgánů. Nelze ji považovat za specificky akademické prostředí. Ale svým rozhodováním zasahuje do řízení výzkumných (převážně akademických) organizací a výzkumu obecně – a tady je velký prostor pro zlepšování. Chtěl bych, aby manažerské rozhodování na všech stupních řízení vědy důsledně respektovalo dlouhodobé vize a strategické záměry vlády. Například konkrétně Inovační strategii čili strategii Country for the Future. Chtěl bych, aby financování vědy a výzkumu bylo orientováno do budoucna, na dosažení budoucích strategických cílů této země, a neopíralo se jen o bodové hodnocení 8 let starých článků – tedy abychom jenom neglorifikovali minulost. Chtěl bych, abychom vychovávali skutečné manažery vědy s dostatečnými právy a povinnostmi rozhodovat, ale s neoddělitelnou dávkou osobní zodpovědnosti za svá rozhodnutí.

Právě efektivní management může pro řadu univerzit a výzkumných týmů znamenat velkou výzvu. V čem má český výzkum a univerzitní prostředí největší slabiny?

Mnohde dnes rozhodování na vysokých školách přebírají akademické senáty, původně určené ke kontrolním funkcím. Dnes rozhodují s velkými pravomocemi o zásadních otázkách univerzit, ale bez jakékoliv osobní odpovědnosti. To je z pohledu principů efektivního managementu zásadní chyba. Složení akademických senátů, v nichž jen zřídkakdy zasedají vedoucí výzkumné osobnosti, tak přirozeně směřuje ke konzervaci stavu, k rovnostářským pravidlům rozdělování prostředků a k uzavírání se vysokých škol vůči externímu prostředí. Vedení univerzit pak pod tímto tlakem porovnává výzkumné výkony s národním průměrem, místo toho, aby jediným metrem byla srovnání se světovou špičkou. Průměrným se stále ještě dobře přežívá, a to na úkor podpory skutečných a objektivně stanovených špiček. Vysoký podíl „starých zásluh“ v hodnocení výsledků vědeckého bádání blokuje rozvoj toho nového a nejnovějšího. To je cesta špatným směrem. Bez zásadní změny týkající se role akademických senátů se celý náš vysokoškolský systém neposune dopředu.

Impuls jménem koronavirus

Když obrátíme svou pozornost do praxe, příkladem rychlé aplikace může být respirátor, který poskytuje nejvyšší míru ochrany, tedy maska s názvem RP95-M, kterou navrhlo a vyvinulo několik výzkumníků na CIIRC ČVUT pro 3D tisk. Maska poté získala evropskou certifikaci a začala se sériově vyrábět. Podle vás to bylo poprvé, kdy jste na pracovišti ČVUT a možná i v kontextu celé České republiky byli svědky tak rychlého a úspěšného transferu výzkumného nápadu z akademické sféry do reálné výroby. Co brání podobným úspěchům, v jakých fázích transfer jiných výzkumných nápadů obvykle selhává a neusnadnila situaci také krize a velká poptávka po respirátorech?

Motivace všech v řetězci výzkum – vývoj – testování – certifikace byla obrovská, všichni cítili naléhavou celospolečenskou potřebu zajistit co nejdříve kvalitní ochranu alespoň pro zdravotnický personál. Pracovalo se ve dne v noci, všude panovala až neskutečná vstřícnost, každý toužil po zkracování časových termínů. To není obvyklé v normálním režimu, kdy motivace zainteresovaných není tak silná a kdy je nutno překonávat mnoho administrativních překážek, mnohdy nezájem příslušných hodnostářů a úředníků. Certifikace za normálních podmínek trvají strašně dlouho. A to je celé – vše je jenom o motivaci všech lidí v celém řetězci.

Jaké výzvy pro českou vědu podle vás přinesla koronavirová krize v oblasti robotiky a kybernetiky?

Krize otevřela další možnosti pro nasazování robotů, například při manipulaci a vyhodnocování lékařských testů. To jsme ukázali v souvislosti s dalším výsledkem pracovníků CIIRC, tedy s urychleným nasazením robota „pipeťáka“ pro autonomní manipulaci s potenciálně infekčními vzorky. Robotizované výrobní linky, fungující s minimální potřebou zásahů člověka, mohly také nerušeně pokračovat v práci i v době nouzového stavu. Z kybernetického hlediska se však ukázalo, že stát není připraven na rychlou reakci v případě neočekávaných situací. Chybějí jakékoliv kybernetické modely a simulační nástroje pro řešení tzv. odolnosti (resilience) společnosti a státu. To je oblast, kam musíme co nejdříve nasměrovat mimořádnou pozornost. Musíme prostě připravit nehmotné, kybernetické rezervy, tedy vhodné simulační a rozhodovací systémy a programy, optimální návody pro případ velkých neštěstí, katastrof, epidemií a výpadků energetických zdrojů.

Co můžeme čekat od vývoje umělé inteligence z hlediska jejího zapojení do průmyslu v České republice v následujících pěti letech?

Algoritmy umělé inteligence budou samozřejmě pronikat do výroby, zvyšovat její efektivitu a snižovat energetickou náročnost, přesně v souladu s koncepcemi Průmyslu 4.0. Krize jen urychlí zavádění inteligentních výrobních systémů.
Velkou výzvou pro Českou republiku je změnit výrobní profil a povýšit dosavadní výsledky informatiky a umělé inteligence na samostatné, vysoce produktivní softwarové průmyslové odvětví.

Jak se obecně České republice v této oblasti daří?

Česká republika je dnes fakticky jedním z nejpřednějších světových center vývoje bezpečnostního softwaru, počítačových her, blockchainových řešení či inteligentního softwaru pro kardiostimulátory a pro trvalé sledování pacientů. V řadě firem a center vyvíjíme mnoho simulačních a modelovacích nástrojů pro nejrůznější aplikace, umíme aplikovat metody umělé inteligence, počítačového vidění, porozumění řeči a podobně. Bylo by však dobré veškeré dílčí týmy, firmy i jednotlivce motivovat a orientovat směrem ke koordinovanému formování národního softwarového průmyslu, který by mohl produkovat rozsáhlé platformy o rozsahu Googlu pro nejrůznější aplikační sféry. Třeba pro evropský zpracovatelský průmysl, farmaceutický i chemický průmysl, ale také pro občany. Proč bychom neměli mít český software rozsahu a významu Facebooku či Googlu? Proč bychom se nemohli stát jádrem evropských řešení? Výzkumný a vývojový potenciál i zkušenosti na to máme, jen je potřeba, aby někdo sehrál roli motivátora a orchestrátora takového národního úsilí, které by opravdu mohlo pootočit strukturu českého průmyslu perspektivním směrem. Stane se jím stát nebo se najde odvážný, chytrý a movitý soukromník, který pozvedne prapor? Nebo zase propásneme šanci?

Jsou někde po světě jiné výzkumné týmy s vývojem umělé inteligence či její implementace dál, než byste v minulosti předpovídal?

Domnívám se, že vývoj umělé inteligence postupuje pomaleji, než očekávali či očekávají optimisté, jako Kurzweil, Bostrom či Musk. Na druhé straně je třeba rozvoj aplikací rychlejší, než očekávali pesimisté. Zvláště ohromující je rozvoj aplikací na internetu. Svět internetu se stává vedle reálného světa a světa společenských vztahů tím třetím důležitým hráčem – světem začínajícím žít svým samostatným životem ve virtuálním prostoru a zasahujícím bezprostředně do života nás, lidí.

Umělá inteligence je na hraně etiky

Jakým způsobem nás bude umělá inteligence dál ovlivňovat?

Umělá inteligence umožňuje zpracovávat na internetu, ve virtuálním prostoru a mimo naši kontrolu obrovský objem dat, stanovovat modely chování lidí i systémů, uchovávat tyto modely a příležitostně je využívat. Internet je entita, která nás v důsledku využívání umělé inteligence začíná aktivně ovlivňovat a zasahuje do našich životů často neočekávaně či dokonce nechtěně. V dalším rozvoji internetu proto musíme být velice opatrní a snažit se držet aplikované metody pod kontrolou. Internet se totiž může stát daleko nebezpečnější hrozbou než výrobní stroje vybavené vědomím, o nichž se vedou nekonečné (a většinou neinformované) diskuse v médiích. Takové stroje jsou totiž jen hračkou ve srovnání se skutečnou sílou internetu.

Dovedl byste říct, zda dosavadní využívání umělé inteligence zatím nepřekročilo žádnou etickou hranici?

Využívání umělé inteligence se už dostává na hranu současné etiky, pokud již není v některých případech za ní. Například řadu otázek vyvolává užití plně autonomních vozidel, kdy se v kritické chvíli musí stroj rozhodnout, čí život ohrozí a čí ochrání. Sběr a vyhodnocování soukromých dat na internetu – i přes určitou ochranu ze strany GDPR – se taktéž často dostává za hranu. Zde budeme muset ještě mnoho vykonat. Nejspíše budeme muset nadefinovat nová etická pravidla pro interakci člověka a stroje. Určitě se však budeme muset zamyslet na dynamickou změnou hranice korektní etiky v nouzových situacích, kdy dogmatická až sobecká ochrana soukromí uživatele může ohrozit životy jiných. To ostatně vidíme i ve vztahu k implementaci chytré karantény. V oblasti aplikace etiky pro systémy s umělou inteligencí jsme zatím na úplném začátku.

Do jaké míry v Českém institutu informatiky, robotiky a kybernetiky sledujete hrozby spojené s kyberútoky a jaký vývoj v této oblasti očekáváte do budoucna? Domnívám se, že i vědecká sféra se může stát obětí kyberútoků a zajímaly by mě důsledky takových útoků i snaha jim předcházet.

Samozřejmě, že kyberútoky sledujeme, občas čelíme pokusům napadnout naše ústavní servery s cílem je zablokovat. Útoků nejrůznějšího druhu bude zřejmě přibývat a budou sofistikovanější. S tím je nutno počítat. Za hlavní nebezpečí však považujeme útoky na kritickou infrastrukturu státu, jako jsou elektrárny, dopravní systémy, nemocnice. Zvláště u nemocnic, které donedávna nebyly zahrnuty pod kritickou infrastrukturu, máme velké obavy a snažíme se jim pomoci. Poučeni z nedávných útoků na nemocnice v Benešově a Brně připravujeme společně s vybranými nemocnicemi, CESNETem a MZ ČR projekt, který by umožňoval vybudovat národní operační centrum pro globální ochranu nemocnic před některými typy útoků. I vědecká sféra musí být připravena čelit kybernetickým útokům, a to zejména útokům na nákladné výzkumné infrastruktury, jako jsou experimentální reaktory, robotizované výrobní úseky či složitá zařízení pro chemický, biochemický či přírodovědný výzkum. Musíme také mnohem lépe chránit svěřená data v těch oblastech, kde pracujeme s daty průmyslovými nebo lékařskými, k čemuž dochází s rozvojem aplikovaného výzkumu čím dál tím častěji.

Děkujeme za rozhovor!

 

Za Vědavýzkum.cz se ptala Esther Idris Beshirová


foto Marik2Vladimír Mařík (1952)

Založil a v letech 1999–2013 vedl Katedru kybernetiky na ČVUT, která získala titul EU Center of Excellence. Je rovněž zakladatelem Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky (CIIRC) při ČVUT, v němž působil v letech 2013–2018 jako ředitel a od roku 2018 jako vědecký ředitel. Středem jeho odborného zájmu je umělá inteligence a její využití v průmyslové praxi. Dále působil jako ředitel Výzkumného centra Rockwell Automation, od roku 2010 je předsedou představenstva společnosti CertiCon, a.s. V letech 2010–2018 byl předsedou Výzkumné rady TA ČR. V Radě pro výzkum, vývoj a inovace působil nejprve v letech 2011–2015, a poté znovu od roku 2018. V roce 2014 se stal viceprezidentem prestižní světové organizace IEEE System, Man and Cybernetics. Je oceněn rakouským Čestným křížem za vědu a umění (2003), cenou Invence Česká hlava (2011), medailí “Za zásluhy” (2017) a v roce 2018 získal také titul Manažer roku.