Vaší doménou je akutní kardiologie. Co všechno spadá do Vaší specializace?

Pečuji o pacienty, kteří mají akutní problém, jehož příčinou je onemocnění srdce a cév. Léčím například infarkty, srdeční selhání, ischemickou chorobu srdeční, arytmii nebo plicní embolii. Některé pacienty k nám přiváží záchranná služba a jiní přichází z jiných oddělení nebo nemocnic.

Předpokládám, že takové stavy vyžadují schopnost rychle analyzovat situaci a rozhodnout se?

Ano, je to velmi dynamická a opravdu pestrá práce, každý pacient je jiný, a to mě hodně baví. Ostatně velmi to koresponduje s tím, jaký jsem typ člověka. Nemám ráda rutinu a nenaplňovalo by mě přijít ráno do práce a mít statický harmonogram, který se léta opakuje. Nemohla bych celý život dělat jedno vyšetření. Myslím, že jsem si vybrala obor správně.

Změnilo se za dobu Vaší profesní kariéry spektrum diagnóz, se kterými pacienti přichází?

Spíše se velmi dynamicky mění možnosti léčby. Mnohem dostupnější je například intervenční kardiologie, která umožňuje diagnostikovat a léčit pacienty pomocí katétrů. Pacienti, pro které byla v minulosti pouze chirurgická léčba, se v současnosti přijímají k nám a jejich problém dokážeme vyřešit. Pečujeme o ně také v nejzranitelnějším období těsně po zákroku.

Jak se dá zvládnout neustálý přísun nových přístupů a metod?

Zvládnout se to nedá, a proto se dnešní medicína stále čím dál tím více specializuje. Přesto si myslím, že by si lékaři měli uchovat komplexní pohled na pacienta. Je dobře, když lékař v přípravě absolvuje praxi na interně i ARO, kde získá širší rozhled. Já jsem také na začátku své profesní dráhy pracovala na jednotce intenzivní péče komplexní interní kliniky univerzitní nemocnice, kde bylo širší spektrum pacientů. Až později jsem přešla k akutní péči na ryze kardiologické pracoviště.

Je česká kardiologie na úplné světové špičce, nebo se ještě máme kam posouvat?

Česká kardiologie je špičková a výborně dostupná. Máme dostatečné množství odborníků, vládneme skvělými metodami a naši pacienti dostávají léčbu, kterou mají dostat. A to i navzdory tomu, že to například konkrétně u nás v nemocnici zevně nevypadá jako na špičkovém pracovišti.

Češi mají velmi specifický životní styl a málokdo nám může konkurovat například ve spotřebě alkoholu nebo tučných jídel. Jak se to odráží na zdravotním stavu českých pacientů?

Co se týče kardiovaskulárních nemocí, tak se životní styl Čechů odráží hlavně v jejich prognóze. Pacienti u nás dostávají špičkovou léčbu, ale přesto je mortalita například u ischemické choroby srdeční v České republice několikrát vyšší než v zemích, kde o sebe lidé více dbají a kloní se ke zdravému životnímu stylu. Je vidět, že máme velké rezervy v tom, aby se pacienti cítili zodpovědnější za své zdraví. Svou roli samozřejmě hraje také stres, kterého mají naši pacienti často víc než dost.

Co s tím? Je individuální zodpovědností každého z nás, aby se o sebe staral?

Změna vyžaduje nějaký čas a společnost se k ní musí dopracovat. Nemůžeme přeskočit ze socialistické společnosti, která má svá specifika, do vysoce rozvinuté společnosti západního střihu, kde jsou lidé motivováni se o svoje zdraví starat. Dnešní mladí lidé už žijí jinak. Dávají si pozor na to, co jedí, jak se hýbou, kolik zažívají stresu. Na nás, zdravotnících, je, abychom se více zaměřili na edukaci pacientů, a aby se pacienti v rámci pacientských organizací stávali součástí systému zdravotní péče. Aby si uvědomili, že ten, kdo je odpovědný za své zdraví, jsou oni sami.

Prožíváte nějakým způsobem příběhy pacientů, se kterými se potkáte?

Přemýšlím nad příběhem každého pacienta. Vždy to nějak souvisí s jejich stavem a některé osudy jsou tak výjimečné, že na ně nikdy nezapomenu. S vzrůstajícím množstvím zkušenosti jsem také tolerantnější k tomu, že lidi mají různé důvody nebo nějaké limitace k tomu, že nemají úplně zdravý životní styl a často na svém osudu nenesou stoprocentní vinu.

Vzpomenete si na některé konkrétní příběhy pacientů, které Vás zasáhly?

Hodně mě ovlivnil jeden pacient, který neměl štěstí na partnerku a zničehonic se stal bezdomovcem. Přišel o všechno včetně střechy nad hlavou a nedlouho poté z toho dostal infarkt. I díky znalosti jeho životního příběhu jsem začala problematiku lidí bez domova, které na ulici potkávám, vnímat jinak.

Také mě zasáhl příběh 23leté ženy, která byla v 7. měsíci těhotenství navzdory tomu, že jí lékaři těhotenství nedoporučili. Kromě jiných nemocí měla také umělou aortální chlopeň, protože její vlastní vlivem vrozené poruchy lipidů předčasně degenerovala. Žena kvůli těhotenství vysadila léčbu, takže se umělá chlopeň přestala otevírat. Bála se, abychom nezačali nějakou výraznější léčbu, která by ohrozila dítě, tak přišla velmi pozdě a už se nepodařilo zachránit ani ji, ani dítě.

Jak se vypořádáváte s faktem, že denně vidíte pacienty, kterým se často z vteřiny na vteřinu změní život následkem nějaký akutní události?

Podobných případů a zkušeností mám spoustu a určitě mě to velmi ovlivňuje v tom, jak vnímám život, svět. Moje práce mě dovedla k obrovské životní pokoře a poznání, že ráno vstanete a večer vše může být úplně jinak. Naučila jsem se v životě vnímat věci, které jsou podstatné, a to mě drží při zemi.

Máte někdy strach, že uděláte chybu a nezvládnete dobře vyřešit situaci, které čelíte?

Strach ne, protože abych mohla dělat svou práci dobře, tak musím vědět, že ji umím. K pacientům se ale vždy snažím přistupovat s maximální poctivostí. I když samozřejmě nikdo z nás není neomylný, podstatný je přístup a úsilí, profesní poctivost v přístupu k nemocnému . Pacienti přichází s různými obtížemi a někdy je například určení správné diagnózy těžší než jindy.

Sebevědomí a vědomí, že člověk svou práci umí, se, předpokládám, buduje dlouhou dobu?

Akutní kardiologie je těžký obor, který vyžaduje, abyste ke každému pacientovi přistupovali s velikým respektem. Musíte se neustále vzdělávat a znalosti a zkušenosti v kombinaci s vědomím, že jste už hodně situací zvládli, vám dodávají sebevědomí k tomu, že se umíte rozhodnout. Vše přichází až s časem. Velmi také pomáhá to, že v nemocnici je vždycky kolektiv kolegů a každý ví, jak se má v těžké situaci zachovat. Je to týmová práce. V týmu je vždy jeden lékař, který má nejvíce zkušeností a odpovídající vzdělání a ten by měl mít schopnost rozpoznávat i to, co ostatní nevidí.

Přestože má každý mladý lékař či lékařka s každou službou velký stres, tak pokora někdy přichází až časem. Mladí lékaři ještě nejsou tak zatíženi těžkými zkušenostmi. Kardiologové mají dlouhou specializační přípravu, protože ty zkušenosti si prostě musí každý odžít. V tomto neexistují zkratky.

O medicíně se říká, že to není povolání, ale poslání. Vnímáte to také tak?

Trochu mi pokládání medicíny na piedestal vadí a myslím, že je to nezasloužené. Nemám ráda elitářství. Medicína je specifická v tom, že může přímo ovlivnit lidské životy. Když ale někdo špatně postaví most a pak se zhroutí, tak je to také obrovský malér. Každá práce, pokud se dělá dobře a naplňuje vás, si zaslouží uznání. Vnímám, že akutní kardiologie není jednoduchá a rozhodně vám trochu ovlivní život a jeho rytmus. Zvyknete si na určité profesní nastavení, třeba že není vhodné přijít do práce unavený.

Stále jste někdy v průběhu Vaší kariéry na prahu vyhoření?

Musím říct, že ano. Když jsem přišla do Prahy, tak mě to pracoviště velmi inspirovalo, ale není jednoduché přijít jako žena z jiné země, v mém případě ze Slovenska, do konkurenčního prostředí elitního pražského pracoviště. Bylo tu spoustu možností, které mě velmi lákaly, hodně jsem pracovala, až jsem se dopracovala k tomu, že jsem šla do práce a začal se mi zvedat žaludek. A věděla jsem, že je něco špatně. Hned jsem situaci začala řešit a na univerzitě jsem požádala o sabatikl, což mi strašně pomohlo. Na nějakou dobu jsem si tedy ulevila od pedagogických povinností, klinické práce a najednou jsem pracovala v mnohem větším klidu.

Zmínila jste, že jste se v té době octla v mužském kolektivu. V letošním roce jste získala Českou hlavu, kterou jste obdržela jako první žena. Je pro Vás genderová otázka v životě důležitým tématem?

I když si myslím, že je to důležité téma k řešení, tak já osobně jsem se jí nikdy nezabývala. Pro mě byla vždy prioritní interakce mezi mnou a pacientem. Když za mnou přijde nějaká kolegyně s tímto tématem, tak se snažím vyzdvihovat to, aby si sama sobě nekladla bariéry. Ženy to určitě v mnoha ohledech nemají lehké a muži je někdy podceňují. Když se od toho ale oprostíte a zajímá vás práce a vztah s pacienty, tak vám to nevadí. Alespoň tak to mám nastavené já. A možná, že se to také někdy děje i mužům, pokud se pohybují v konkurenčním prostředí. Myslím, že je důležité se primárně soustředit na to, co je pro vás profesně podstatné, a ne na to, jaké jsou překážky. Protože na ty narazíte tak jako tak.

Nicméně musím přiznat, že genderový aspekt ocenění měl veliký dosah a hodně mě kontaktovali lidi, kteří vůbec nejsou lékaři, což mě velmi překvapilo. Když vidím tu odezvu, a že to pro někoho může být stimul, tak jsem velmi vděčná za to, že se to stalo, i že se to stalo zrovna mě. Pokud kolegyni uvede můj příklad do nějaké pohody, že když se chce, tak to jde, tak to pro mě má veliký význam.

Ještě bych se chtěla zaměřit na jednu součást Vaší kariéry a to je výzkumná práce. Měl by se každý lékař věnovat vědě?

Nemyslím si to, lékařům neubírá na prestiži, když není věda jejich zájem. Někdo se narodí s předpoklady pro to stát se špičkovým chirurgem, jiný má předpoklad a touhu přicházet věcem na kloub a řešit problémy.

Jak moc je Váš výzkum navázaný na Vaši každodenní praxi?

Velmi úzce. Inspirují mě pacienti, které léčím a zejména stavy, kde přetrvává vysoká úmrtnost, nebo mě průběh jejich nemoci zaujme v jiném aspektu. Vždy přemýšlím, jak by se dala léčba posunout. Výzkumné aktivity vás vedou k detailnímu studiu, máte zpravidla přehled i o oblastech, které nejsou součástí vaší úzké expertizy. Inspirují mě kolegové z jiných oborů, zajímá mě interdisciplinární spolupráce.

Na druhou stranu ale předpokládám, že je výzkum hodně časově náročný.

Ano, a navíc je s projekty spojená také spousta papírování. Ve středu klinického výzkumu stojí pacient, takže jsou na něj kladeny vysoké etické nároky. Každý projekt musí projít schvalováním regulačních autorit a etických komisí, co odůvodněně vyžaduje velké množství podkladů a jejich příprava analogicky velké množství času. Zatímco u komerčních projektů se na přípravě i průběhu zpravidla podílí velký organizační tým, u akademického výzkumu jsou lidské i finanční zdroje limitované, a ano, každý takový projekt je časově náročný a věnujete mu svůj čas. Ale proto, že ho věnovat chcete, Vám to snažení dává smysl. České akademické výzkumné projekty z oblasti klinické kardiologie dosáhly mimořádných výsledků, a to i s popsanými limitacemi „komfortu“ provedení.

Kdybyste měla úplně neomezené množství času, tak čemu byste ho věnovala?

Právě v návaznosti na moji předchozí odpověď se věnuji vytvoření metodologického výzkumného zázemí pro mladé lékaře, které mi velmi chybělo v době, kdy jsem sama začínala. Když mě oslovili kolegové ze zahraničí s prosbou zapojit se do mého projektu, tak jsem nevěděla, jak mám projekt schválit u regulační autority v Německu nebo ve Francii. Nyní se tedy snažím, aby pod hlavičkou CZECRIN (Czech Clinical Research Infrastructure Network) vznikl pro mladé kardiology Cardio network, který pomůže rozjezdu perspektivních projektů. Ale mohu-li být zcela upřímná, tak bych nechtěla mít neomezený čas. Ráda nestíhám, protože pak dělám jen ty důležité věci.

Autor: Vědavýzkum.cz (TM)

Zuzana Moťovská vede akutní kardiologii v kardiocentru 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze. Jejím odborným a výzkumným zaměřením jsou kardiovaskulární onemocnění a ischemická choroba srdeční. V roce 2023 získala jako první žena Národní cenu vlády Česká hlava za vynikající přínos na mezinárodní úrovni v oblasti kardiologie.