Vyhnání etnických Němců a jejich nahrazení českým etnikem představuje masivní migrační pohyby, které mají unikátní charakteristiky. Díky nim se z těchto tragických událostí můžeme naučit mnohé o tom, jak funguje lidská společnost. Některé obce se se změnami nevyrovnaly dodnes. Podle Štěpána Mikuly jde o další kousek skládačky vědeckého poznání, které v důsledku ukazuje, že by se společnost měla více zaměřit na interakci mezi přicházejícím migrantem a komunitou, která ho přijímá.
Specifikum etnického čištění Sudet spočívá nejen v rychlosti vyhánění a osidlování, ale také v rozsahu zasažené populace. Ještě v roce 1930 tvořili etničtí Němci téměř 30 % populace českých zemí. Velká část z nich žila v obcích, kde byl jejich podíl zcela dominantní. Někde tvořili skoro 100 procent všech obyvatel. Jejich vyhnání tak znamenalo prakticky totální destrukci sociálních struktur. Mikula se ve svých výzkumech zaměřuje nejen na dlouhodobé dopady této destrukce, ale i na to, jak nově příchozí formovali struktury nové.
„Na případu Sudet se ukazuje, že i relativně dávné události mohou ovlivňovat naši současnost,” říká Mikula. Tamní obce i po desítkách let stále vykazují vyšší míru migrace než ty původně české, které leží v jejich bezprostřední blízkosti. Toto pozorování je samo o sobě zajímavé. Pro vědce je ale důležité analyzovat mechanismy, které tento rozdíl v migračním chování udržují při životě i po sedmdesáti letech. Jedním z možných vysvětlení je počáteční destrukce sociálního kapitálu, tedy vztahů mezi lidmi, během poválečných událostí. „Modely, které vysvětlují vztah mezi sociálním kapitálem a migračním chováním naznačují, že velká destrukce sociálního kapitálu může chytit komunitu do ‚pasti‘ charakterizované permanentně vyšší migrací a nižším sociálním kapitálem. A právě to pozorujeme v Sudetech,” vysvětluje Mikula.
Situace se liší region od regionu. Právě vysvětlení rozdílů mezi sudetskými obcemi se věnuje nejnovější výzkum, na kterém Mikula pracuje. Zaměřuje se na možný vliv aktivity církví. „Naše hypotéza je, že aktivita církve v období vlády komunistické strany mohla vytvořit substrát pro vznik sociálních vztahů, které dostaly možnost vyjevit se v podobě různých klubů a neziskových organizací po pádu komunistického režimu,” vysvětluje Mikula.
Výsledky ukazují, že malé sudetské obce, ve kterých stál v roce 1945 kostel, měly v devadesátých letech více různých neziskových organizací než sudetské obce, ve kterých kostel nebyl. Tento rozdíl není omezen pouze na církevní organizace. „Obce, které měly kostel ve 40. letech, mají s vyšší pravděpodobností v 90. letech jak spolek udržující křížovou cestu, tak i fotbalový klub,” shrnuje Mikula.
Destrukce sociálních struktur snižuje schopnost komunit prosazovat svoje zájmy. Z toho mohla těžit i politika zaměřená na produkci energií, kterou komunistický režim aplikoval v uhelných okresech severočeského regionu. Tamní krajina byla silně poškozená intenzivní těžbou hnědého uhlí a navazující výrobou energie. „Průměrné roční koncentrace oxidu siřičitého zaznamenané v 80. letech překonaly i hodnoty naměřené v Pekingu v roce 2000 před začátkem olympijského úklidu. Vysoké koncentrace škodlivin v ovzduší ovlivnily i kvalitu života obyvatel. Průměrná délka života v pánevních okresech byla oproti zbytku Československa o 2–3 roky nižší a na znečištěné ovzduší svým zdravím doplácely zvláště děti,“ vysvětluje Mikula.
V 70. a 80. letech lidé přirozeně reagovali na rychlou degradaci životního prostředí tím, že začali region opouštět. Jednoduše řečeno volili nohama. Vylidňování se komunistická vláda snažila řešit systémem pobídek, které měly udržet na místě stávající pracovní sílu a nalákat do regionu kvalifikované pracovníky. „Právě v jejich případě se KSČ pokusila v polovině 80. let zavést systém, který nápadně připomínal nevolnictví. Cukr ani bič nepomohl a k vylidňování regionu docházelo po celá 80. léta,“ uvádí Mikula s tím, že změnu přinesla až sametová revoluce a program odsiřování.
Zlepšení životního prostředí mj. v důsledku odsíření v 90. letech snížilo míru emigrace ze silně znečištěných obcí o 24 % v porovnání s méně znečištěnými obcemi v regionu. Roční koncentrace oxidu siřičitého klesly napříč regionem pod limity stanovené hygienickými normami. „Vedle zlepšení životního prostředí vytvořilo odsiřování i přirozený experiment, na kterém můžeme pozorovat, jak lidé migrují v závislosti na zlepšení životního prostředí. Změnu chování místních obyvatel můžeme chápat jako projevenou preferenci pro život v čistém životním prostředí. Změna v migračním chování však nebyla stejná v obcích napříč celým regionem,“ říká Mikula, který je kromě Masarykovy univerzity také výzkumníkem Národního institutu SYRI.
Výzkum v rámci tohoto projektu ukázal, že přijetí nových environmentálních regulací v 90. letech nejen zlepšilo kvalitu životního prostředí, ale také přesvědčilo obyvatele, aby přestali z regionu odcházet. Případ zlepšení životního prostředí v severních Čechách je podle vědců zajímavý i v mezinárodním kontextu. „Dosažení nebývale velkého a rychlého zlepšení životního prostředí díky využití nových importovaných technologií vytvořilo situaci, která nám umožňuje identifikovat vztah mezi znečištěním životního prostředí a migračním chováním s větší přesností a jistotou,“ dodává Mikula.
V rámci SYRI se Mikula zaměřuje především na téma migrace, které dlouhodobě považuje za stěžejní bod svých výzkumů. „Díváme se například na přijetí ukrajinských uprchlíků na trhu práce nebo na roli environmentálních faktorů v rezidenční migraci. Věřím, že právě téma migrace je úzce spojeno se systémovými riziky, kterým Česká republika čelí a čelit bude. Migrace může být jednou z odpovědí na stárnutí populace,“ popisuje Mikula. Výzkum historických událostí může poskytnout cenné informace, jak čelit budoucím výzvám.
Česká republika je cílovou zemí pro uprchlíky vyhnané z vlasti válkou a může se také stát cílovou zemí pro migraci vyvolanou klimatickou změnou. „Bez ohledu na příčinu migrace je potřeba přicházející integrovat do společnosti. Hledání funkčních a efektivních řešení však musíme opřít o kvalitní výzkum. Téma migrace je specifické i v tom, že vyžaduje odpovědnou a citlivou komunikaci nejen směrem k politické reprezentaci, ale i k široké veřejnosti. Musíme se snažit ukazovat skutečná rizika a příležitosti, a naopak vyvracet mýty a dezinformace,“ tvrdí o jedné ze svých rolí Mikula.
Autor: Filip Vrána
Zdroj: Masarykova univerzita
