Zaměřili se na terezínské ghetto a koncentrační tábor v Osvětimi-Březince. Jejich studii zveřejnilo nejnovější vydání vědeckého časopisu PNAS.
Pro účely studie vědci zkoumali osudy 30 tisíc Židů, kteří byli z terezínského ghetta deportováni do koncentračního tábora v Osvětimi-Březince. Jen 6 procent se jich dožilo konce holokaustu.
„Sestavili jsme řadu indikátorů sociálních vazeb dostupných pro jednotlivé vězně v transportech z Terezína do Osvětimi – dostupnost potenciálních přátel v momentě jejich příjezdu do Osvětimi,“ vysvětluje vstupní data Štěpán Jurajda z Národohospodářského ústavu AV ČR.
Následně vědci hledali odpověď na to, jestli a jak zmíněná dostupnost sociálních vazeb ovlivňovala přežití holokaustu – prokázali, že být izolován v sociální mapě tábora kauzálně vedlo k horší šanci na přežití.
„Měli jsme jedinečnou možnost využít naši statistickou expertizu v oblasti, ve které se tyto nástroje málokdy využívají. Ukázalo se, že ekonometrické modely mohou doplnit a podpořit výzkum historiků a že mezioborový pohled na historické události není jen doménou archeologie či biologie,“ říká Štěpán Jurajda.
Téměř úplná data
Autoři studie využívali databázi Institutu Terezínské iniciativy, která má záznamy o 139 769 vězních, jež přišli do Terezína, přičemž u 99,8 % z nich je uvedena i informace, zda holokaust přežili. Dále měli badatelé k dispozici data všech transportů z Terezína (88 059 vězňů), z nichž se konce války dožilo jen 5,6 %.
„Terezínská databáze uvádí ke každému vězni jméno, pohlaví, věk, datum příjezdu a případně deportace, včetně transportního čísla i národnosti plus akademické tituly a poznámku k případnému prominentnímu postavení mezi vězni ghetta,“ upřesňuje Štěpán Jurajda.
Protože dosavadní výzkumy se vesměs opírají o svědectví přeživších, která jsou ze své podstaty selektivní, potřebovali vědci opřít svou analýzu i o data o těch, kteří zahynuli před koncem války. Takové získali právě z databáze.
„Pokud člověk dorazil do Osvětimi ve větší skupině známých, jeho šance na přežití v extrémních podmínkách byly lepší. Čím větší skupina, tím větší výhoda – znamenala totiž vyšší šanci, že lidé zůstanou pohromadě a vytvoří malou komunitu dvou tří vězňů, kde si vzájemně budou pomáhat,“ vysvětluje Štěpán Jurajda.
Známí z pracovního tábora i ze stejné ulice
Analýza například ukázala, že vyšší šance na přežití měli muži z pracovní skupiny tábora Lípa, pokud jeli z Terezína do Osvětimi ve větší skupině, podobně jako ženy, které před deportací bydlely ve stejné ulici, pokud jich ze stejné adresy jelo v transportu do Osvětimi vícero. A také, že jistou výhodu v přežití měly lékařky a lékaři. „Naše studie nabízí ověření kvalitativní literatury o holokaustu a ukazuje, že sociální vazby, které vznikly před deportací v normálním společenském prostředí, jsou přenositelné do extrémních podmínek koncentračních táborů. Náš výzkum posiluje závěr, že si lidé pomáhají, i když čelí extrémně nízkým šancím na přežití,“ dodává Tomáš Jelínek, spoluautor studie z Moravské vysoké školy Olomouc.
Smrt v terezínském ghettu
Štěpán Jurajda a Tomáš Jelínek se už dříve věnovali analýzám šancí na přežití v terezínském ghettu, kde nejčastěji umírali lidé starší 60 let. I jim sociální vazby výrazně napomáhaly k přežití.
„Pokud měl starší vězeň v Terezíně člena rodiny mezi 15–50 lety, riziko smrti v kritickou dobu – v období, kdy bylo ghetto přeplněné – se snížilo o jeden procentní bod. Ke snížení rizika pomáhalo ale i to, že společně se starším vězněm byli v ghettu lidé ze stejné ulice v Praze. Podobně to bylo se společenským postavením,“ popisuje Štěpán Jurajda.
Zdroj: CERGE-EI
