facebooktwittergoogleinstagram

Věda a výzkum

Portál Vědavýzkum.cz - Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Ernst & Young - hlavní partner portálu Vědavýzkum.cz

Hlavní partner portálu
facebooktwittergoogleinstagram

Právo na patent ve vybraných státech

11. 12. 2016
Právo na patent ve vybraných státech

Je až překvapivé, jak rozdílně jsou vlastnické vztahy k výsledkům výzkumné a vývojové činnosti v jednotlivých státech světa upraveny. Uvádíme některé způsoby a systémy těchto právních vztahů, které naznačují, na jakých zásadách jsou vytvářeny.

V Austrálii vlastnické právo k novým znalostem a vynálezům patří zaměstnavateli – to znamená v rámci univerzitního výzkumu příslušné univerzitě. Je zajímavé, že to platí o všech těchto poznatcích, včetně těch, které byly získány v rámci společných projektů s dalšími subjekty. Výjimkou je pouze právo k autorství k vědeckým článkům a konferenčním příspěvkům, které jsou výsledkem výzkumné práce a slouží k její demonstraci a k výuce. Autoři ale musí umožnit univerzitě bezplatné použití všech těchto materiálů. Uvedená výjimka se nevztahuje na počítačové programy a kompilace textů.

Odlišná je situace u studentů a externích zaměstnanců. Na rozdíl od zaměstnanců univerzity patří práva k veškerým výsledkům jejich práce jim samým. Proto jsou práva k duševnímu vlastnictví v případě studentů a externích zaměstnanců upravována samostatnými smlouvami.

V Dánsku je zákonem o vynálezech ve veřejných výzkumných institucích stanoveno, že vlastnické právo k výsledkům učiněným pracovníkem veřejné výzkumné instituce v rámci výzkumu, který byl financován z veřejných zdrojů, patří s jistými omezeními původci. Pokud byl vynález učiněn v rámci pracovních úkolů výzkumného pracovníka, je výzkumná instituce oprávněna převést na sebe práva k duševnímu vlastnictví. V případě zapojení pracovníků z více institucí se o rozdělení práv uzavírá mezi institucemi dohoda.

Výzkumný pracovník, který učinil v rámci pracovních povinností vynález, je podle právního předpisu povinen o této skutečnosti informovat zaměstnavatele a poskytnout veškeré nezbytné informace. Výzkumná instituce je povinna do dvou měsíců od oznámení o vytvoření vynálezu (ze zákona může být tato lhůta po dohodě s původcem prodloužena) ohodnotit možnosti jeho komerčního využití a právní ochrany a společně s výzkumným pracovníkem uvážit, jak mohou být případná práva komerčně využita. Do doby konečného rozhodnutí o případném převodu práv na výzkumnou instituci nesmí pracovník vynález publikovat ani jinak o něm veřejnost informovat.

V případě převodu vlastnických práv k vynálezu na výzkumnou instituci má tato instituce povinnost hledat, jak tato práva komerčně využít. Původci náleží přiměřená finanční kompenzace. V případě, že výzkumná instituce nemá o ochranu práv těchto výsledků zájem, nebo se ve lhůtě podle právního předpisu nebo případné dohody k oznámení nevyjádří, náležejí práva k vynálezům původci. Za této situace má nárok na přiměřenou kompenzaci výzkumná instituce. Pravidla pro stanovení vzájemných kompenzací určuje výzkumná instituce.

Ve Finsku jsou otázky související s vlastnictvím vynálezů rozptýleny do několika právních předpisů. To samo o sobě vytváří obtíže při určení, podle kterého právního předpisu budou konkrétní vztahy posuzovány.

Podle finského pracovního práva zaměstnanec vlastní všechna práva k výsledkům své činnosti, tedy včetně práv ke svým vynálezům. Zaměstnanec má za povinnost informovat zaměstnavatele o všech technických řešeních, která lze patentovat. Podle vztahu zaměstnance a zaměstnavatele může mít v některých případech zaměstnavatel právo převést na sebe práva k vynálezu. V takovém případě náleží zaměstnanci za daný vynález odpovídající kompenzace. V případě sporu jsou uvedené otázky řešeny obecnými soudy.

Zvláštní zákon platí pro výzkumné pracovníky v institucích terciárního vzdělávání. Tento zákon rozlišuje tři typy výzkumu. Výsledky v rámci otevřeného výzkumu, který je podporován v rámci základního financování vlastní instituce, patří původci a instituce má pouze odvozené právo k duševnímu vlastnictví, pokud původce o něj nemá zájem.

V případě smluvního výzkumu, který je prováděn z pověření jiné instituce a je externě financován, patří výsledky výzkumu univerzitě. Pokud univerzita nemá zájem o případná práva k těmto výsledkům, může je uplatnit původce.

Třetí skupina představuje ostatní výzkum, který nepatří do žádné z předchozích skupin.

Původce má právní povinnost informovat neprodleně písemně instituci, pokud se domnívá, že učinil vynález, který je schopen patentové ochrany. V oznámení současně uvede, o který typ výzkumu se jedná. V případě smluvního výzkumu se musí instituce do šesti měsíců rozhodnout, zda má zájem o práva k duševnímu vlastnictví. V případě otevřeného výzkumu má instituce pouze odvozené právo k vynálezu, tedy když jej výzkumník do šesti měsíců od oznámení tohoto vynálezu nezveřejní, nebo oznámí instituci, že bude práva k duševnímu vlastnictví využívat.

V Německu byla do roku 2002 v legislativě zakotvena výjimka z obecné zásady zaměstnaneckých vynálezů pro výzkumníky na univerzitách. Tato zásada spočívala v tom, že k vynálezům, vzniklým v zaměstnaneckém poměru, patřilo vlastnické právo zaměstnavateli. Původci, kteří pracovali na univerzitách, byli ale přednostně oprávněni chránit své vynálezy a návazně je i samostatně komercializovat.

Tato výjimka byla v roce 2002 zrušena a původci pracující na univerzitách musí stejně jako ostatní zaměstnanci nabídnout přednostně výsledky své výzkumné činnosti univerzitě. Ta má právo tyto výsledky patentovat a dále komercializovat. Původce má v takovém případě právo na odměnu.

Výsledkem této právní úpravy bylo zvýšení počtu patentů vlastněných univerzitami na úkor původců a narušení dosud existujících vazeb mezi výzkumníky a podniky v rámci komercializace vynálezů.

Ve Švédsku je právní úprava související s vlastnictvím vynálezů řešena jednak obecně a jednak jsou ze zákona povoleny výjimky pro výzkumné pracovníky působící na univerzitách. Zákon o právech k vynálezům, které byly vytvořeny zaměstnanci, se řídí individuálními nebo kolektivními smlouvami, a to jak v soukromém, tak i veřejném sektoru. Zaměstnanec, který je přesvědčen, že vytvořil vynález schopný registrace, je povinen tuto skutečnost oznámit zaměstnavateli. Převod vlastnictví k výsledkům výzkumu a vývoje mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem je založen na principu přiměřených odměn pro výzkumníka jako úhrady za převod práva na zaměstnavatele. Pokud nedojde k souhlasu obou stran, rozhoduje soud.

Uvedená obecná pravidla neplatí pro pracovníky, kteří jsou zaměstnáni na univerzitách. Univerzitní výzkumní pracovníci mají plné právo nakládat bez omezení se svým duševním vlastnictvím a samostatně rozhodovat o komercializaci těchto výsledků.

 

Karel Čada

Text je zkráceným výňatkem z publikace CHRÁNIT / NECHRÁNIT, to je otázka.