Navíc diverzifikace ekonomiky směrem k tuzemským technologickým společnostem může zmírnit možnou recesi hrozící v důsledku zaostávání tuzemského automobilového průmyslu v oblasti digitálních rozhraní a AI technologií pro samořízení.
Když tedy před pár lety stát přišel s přímou podporou (nejen) digitálních startupů v rámci programu technologické inkubace, byl jsem nadšen. Czechinvest, který program z pověřením MPO administruje, je asi nejprogresivnější státní organizací, co znám. O program je navíc velký zájem, a stát tak má konečně i nějaká data a představu o potenciálu startupového ekosystému, a to nejen v Praze, ale i v regionech. Znám dobře hned několik zakladatelů, kteří podporu z programu získali.
Všichni jsou poměrně nešťastní z toho, jak je stát neflexibilní v administraci podpory a kontrolingu. Pro začínající firmy je přitom flexibilita kritická. Z pohledu státu je zase nutné řádně doložit účelné vynaložení veřejných prostředků pro případný audit. Je to střet civilizací, kde obě strany mají pocit, že jsou v právu, ale s výsledkem není spokojen nikdo. Když budeme startupisty nutit striktně se držet inkubačního plánu, který už přestal odpovídat jejich potřebám, když na ně přeneseme odpovědnost za podrobné doložení hospodárnosti výdajů, nebudou mít čas na to hlavní, kvůli čemu je podporujeme – vybudování životaschopné firmy.
Kdybychom ale naopak rozdali veřejné peníze bez možnosti posoudit, zda byly investovány účelně, a že se investice společnosti nějakou formou vrátí, tak bychom svou práci nedělali dobře. V oblasti podpory začínajících firem ale existuje poměrně velké riziko, že se investované peníze nevrátí. A na to není stát úplně připraven. Navíc u tohoto programu je podpora tzv. equity-free. Tedy stát nedrží v podpořených firmách majetkové podíly, a nemůže tak svou investici zhodnotit, když je pak firma úspěšná.
Stát se musí spolehnout na to, že firma bude v ČR platit daně a zaměstnávat lidi, a tím investici do státního rozpočtu nepřímo postupně vrátí. Dle mého názoru by stát měl zakladatele startupů podpořit a nestarat se o to, jak tuto podporu využijí. Měl by ale sledovat, jak se podpořeným firmám daří, kolik již vytvořili pracovních míst, a jaké jsou jejich tržby, zejména pak ze zahraničí. Za pár let s těmito čísly veřejnost snadno přesvědčí o tom, že navýšení equity-free podpory startupů ze státního rozpočtu dává smysl.
Nyní to vypadá, že další 3,3 miliardy z veřejných prostředků stát investuje do startupů prostřednictvím tzv. venture fondů, což je dle mého velmi dobrá zpráva, protože místní startupový ekosystém již delší dobu trpí nedostatkem levných, snadno dosažitelných financí, ať už v podobě přímé kapitálové investice, nebo půjčky. Navíc stát bude vystupovat v pozici ko-investora, takže nebude sám posuzovat rizikovost investice, ale bude jen snižovat riziko soukromým investorům. V prostředí investičních fondů se roky pohybuji jako technologický poradce a nemohu si nevšimnout, že málokdo je ochoten investovat do tzv. early-stage projektů a firem. I fondy, které s filozofií early-stage investování vznikly, se typicky časem přeorientují na bezpečnější investice do již rozjetých firem. Což na trhu vyvolává situaci, kdy se investoři přetahují o pár vyzrálých projektů, zatímco stovky dalších, třeba i perspektivních budoucích firem trpí nedostatkem kapitálu a pozornosti obecně. Většina tuzemských fondů navíc začne hledat bezpečnější investiční příležitosti v zahraničí, což naší ekonomice moc neprospívá, protože zahraniční startupy většinou nejsou ochotny přesídlit k nám a investoři to po nich ani nepožadují.
Tuzemští investoři se veskrze shodnou, že místní ekonomika negeneruje dostatek kvalitních investičních příležitostí (tzv. deal-flow v jejich hantýrce). Důvodů je hned několik.
Předně nemáme moc rozvinutou kulturu tzv. andělského investování, kdy by běžní lidé dávali své peníze do začínajících tuzemských projektů, které se jim líbí, i když je poměrně vysoké riziko, že se jim peníze nikdy nevrátí. V zahraničí je poměrně běžné, že úspěšní podnikatelé po prodeji firmy rozpustí část peněz z vděčnosti a patriotismu v místním ekosystému, a tím podpoří vznik dalších úspěšných firem (jak asi vzniklo Silicon Valley, že?). Naše společnost bohužel zatím neumí moc ocenit úspěšné podnikatele, kteří zde platí daně, vytvářejí pracovní pozice a investují své prostředky do rozvoje místního ekosystému a startupů. Naopak toleruje, když tak vůbec nečiní.
Podnikatelské inkubátory, to je u nás také citlivé téma. Těch dobrých je pomálu, v některých regionech zcela chybí a nebo mají malou kapacitu. Kvalitní podnikatelský inkubátor dokáže pomoci začínajícím firmám, i když jim chybí třeba nějaká kritická komponenta k úspěchu. Zatímco v zahraničí fungují přímo továrny na firmy, které přitahují podnikatele a talenty z celého světa, u nás bych zakladatelům mnohé inkubátory raději vůbec nedoporučil.
Marnost tuzemských škol, univerzit a výzkumných ústavů v podpoře podnikavosti studentů a zaměstnanců, financování komercializovatelných technologií a jejich efektivním transferu je asi nejzávažnější problém. A to startupy založené na kvalitním výzkumu mají násobně větší šanci, že obstojí v globální konkurenci než obyčejné firmy „z ulice”. A zde opět narážíme na střet civilizací. Po těchto institucích totiž stát chce, aby s přidělenými prostředky řádně hospodařily, učily a zkoumaly. A s oblibou je také audituje, a tak si lze jen těžko představit, že by zaměstnanci v pracovní době byli pověřeni zkoumáním technologie s vysokým tržním potenciálem, pokud si na to sami neseženou projekt nebo jim to nezaplatí firma v rámci tzv. smluvního výzkumu. Přitom když zaměstnanec pracuje několik měsíců na grantové žádosti, která je pak neúspěšná, je to stejný druh rizika, jako když pracuje na proof-of-conceptu komercializovatelé technologie, která se nakonec neprodá. Tento typ rizika bohužel akademická ani výzkumná sféra zatím nepřijala. Asi to souvisí i s nevyzrálostí procesů kolem komercializace obecně.
Tuzemské univerzity a výzkumné instituce se snaží chránit a následně (často neúspěšně) komercializovat technologie, které vyvinuli jejich zaměstnanci, aby je nikdo nemohl obvinit, že nejednají s péčí řádného hospodáře. Přitom primárním cílem by měla být přeměna technologie do úspěšného produktu. V zahraničí se ukazuje, že i velmi liberální pravidla, kdy si technologie komercializují sami zaměstnaci, vedou k úspěchu. Dle mého bychom s původci technologií neměli zacházet jako s podezřelými tuneláři majetku instituce, ale měli bychom je naopak podpořit, a následně tlačit na to, aby z jejich úspěchu těžil celý ekosystém.
Zároveň by měl stát dát školám, univerzitám a výzkumným institucím jasně najevo, že je v pořádku podporovat práci na komercializovatelných technologiích, a to nejen morálně, ale i finančně. Často stačí velmi málo. Například v oblasti umělé inteligence může i parta šikovných studentů přijít za pár měsíců s technologií, která se pak díky investičním fondům transformuje v globálně úspěšnou firmu, a za pár let bude vydělávat miliardy.
Aktuálně jsme ale v situaci, kdy ani já z pozice proděkana nejsem schopen přesvědčit kolegy na fakultě, že tato cesta je správná a legální. Dokonce ani peníze, které fakulta vybrala od firem v rámci partnerského programu, se nedají na podporu těchto aktivit použít, a musejí být investovány do podpory hlavní činnosti: kterou je z pohledu kolegů výuka a věda (za účelem publikačních aktivit).
A v této situaci přichází stát a investiční fondy s nabídkou peněz na další rozvoj univerzitních projektů. Rádi by lovili kapříky z rybníka, do kterého nikdo nenasadil ryby, a který nikdo aktivně nezakrmuje.
Autor: Pavel Kordík
Příspěvky z rubriky Blogy a komentáře nijak nevyjadřují názory a postoje redakce.
Pavel Kordík působí na FIT ČVUT. Odborně se věnuje výzkumu metod strojového učení, zejména pak doporučovacím systémům. Aktivně se angažuje i v budování startupů, například spoluzaložil firmy Recombee nebo Unico. Je aktivní i v neziskových organizacích, jako je prg.ai nebo aidetem.cz.
