Tohoto cíle má být dosaženo pomocí několika opatření, z nichž se nejvíce pozornosti soustředí na finanční stránku věci, tj. na zajištění důstojného příjmu doktorandů v prezenčních programech. Tento aspekt je zcela zásadní: aby se doktorandi mohli naplno věnovat disertačnímu výzkumu, musí jim jejich příjem pokrýt životní potřeby. Současná výše stipendií pohybující se kolem 11 000 Kč nutí značnou část doktorandů hledat si přivýdělek jinde. Jakkoli je finanční stránka klíčová, sama o sobě efektivitu doktorského studia nezvýší. Zásadní úlohu ve zefektivnění a zkvalitnění doktorského studia, budu-li se držet terminologie Ministerstva, zaujímají školitelé.
Roli školitele ostatně tematizuje i Strategický záměr MŠMT, který předpokládá zavedení tzv. Standardu školitele. Tento předpis má stanovit kvalifikační požadavky, maximální počet doktorandů na školitele a vymezit úkoly a rozsah zodpovědnosti školitelů. Diskusi o standardu školitele však často doprovází řada nedorozumění jdoucí ruku v ruce s a priori nevolí vůči jakémukoli předpisu tohoto typu. Na vině může být jak jistá averze vůči předpisům obecně, které jsou ze své podstaty vždy omezující, tak samotný pojem „standard“. Tento pojem označuje obvyklou úroveň nějakého fenoménu, v tomto případě supervize. Někteří aktéři si tento pojem vykládají ryze negativně, jako kritiku naznačující, že nejsou „dost dobří“. Nevoli vůči předpisům nadto doprovází také námitka, že žádný předpis není třeba, respektive otázka, k čemu by další takový předpis byl.
V žádném případě nechci zpochybňovat, že existují vynikají školitelky a školitelé, kteří se svým doktorandům věnují, systematicky s nimi komunikují, a sledují postup jejich výzkumu. Nelze nicméně předpokládat, že je tomu tak vždy. Tak jako jsou excelentní, průměrní a podprůměrní doktorandi, jsou i excelentní, průměrní a podprůměrní školitelé. Tato paralela bude platit, dokud budou školitelé lidmi. U školitelů narážíme navíc na úskalí, že vynikající a úspěšný vědec nemusí být nutně dobrý školitel. Mnoho školitelů na doktorandy nemá dostatek času, neposkytuje jim konstruktivní zpětnou vazbu, v horších případech nereagují ani na e-maily. V těchto případech jsou doktorandi odkázáni zcela sami na sebe: domnívat se, že bez podpory školitele – s mírným zvýšením stipendia – zakončí doktorát v řádném termínu, je iluzorní. Tyto případy špatné praxe se nacházejí na jednom pólu pomyslného kontinua. Na tom opačném – pominu-li případy šikany a různých forem obtěžování jako excesy – jsou ti školitelé a pracoviště, kteří využívají doktorandy jako levnou pracovní sílu. Ani v tomto případě zvýšení stipendia doktorandům završit studium včas neumožní, protože jsou zahlceni neúměrným množstvím s disertací nesouvisejících úkonů: od výuky, přes administrativní výpomoc až po revizi elektrospotřebičů na pracovišti (zde mám opravdu na mysli spotřebiče typu rychlovarná konvice či mikrovlnka v kuchyňce, nikoli vysoce citlivé přístroje užívané k výzkumu). Tyto úkoly zadává doktorandům většinově školitel. Zavedení standardu školitele, vymezení parametrů supervize a vztahu školitel-doktorand by právě popsané extrémy pomohlo eliminovat – ostatně i výše zmíněný strategický záměr předpokládá, že se doktorandi mají věnovat disertačnímu výzkumu 32 hodin týdně.
O standardu školitele jako takovém je vhodnější uvažovat jako o souboru pravidel specifikujících roli školitelů vytvářející rámec, v němž se mají všichni zúčastnění, tj. nejen školitelé, ale také doktorandky a doktorandi pohybovat. A právě pojem rámce považuji z hlediska uchopení vztahu školitel-doktorand za zásadní. Bez vytvoření souboru pravidel se totiž supervize odvíjí o integrity, schopností a osobnostního nastavení jednotlivce, v jehož rukou se kumuluje veškerá moc. Standard školitele jasně definuje, co a je a co není přípustné, čímž se role jednotlivce umenšuje, protože budou kvalitu supervize korigovat systémová opatření. Standardy a předpisy jsou důležité nejen v případech, kdy se vyskytne nějaký problém, který lze snadněji uchopit a efektivněji řešit, protože lze rozhodnout, zda se nachází uvnitř nebo vně vytyčeného rámce, ale také ve smyslu prevence. Z definované role školitele totiž implicitně vyplývá, co se s touto rolí neslučuje.
Vymezení standardu školitele je nyní v rukou jednotlivých univerzit. Definovat kvalifikační požadavky a určit maximální počet doktorandů na školitele je poměrně snadné. Mnohem obtížnější je specifikovat zodpovědnost školitelů. Inspiraci lze nalézt v dokument Evropské komise Guidelines on Supervision zpracovaném v rámci programu The Marie Skłodowska-Curie Actions . Tento dokument se totiž nesoustředí pouze na kompetence školitelů a jejich akademické hodnosti, ale také na širší univerzitní infrastrukturu, která má vytvářet podpůrnou síť pro doktorandy i školitele a zabývá se rovněž tématy jako je kariérní rozvoj juniorních výzkumnic a výzkumníků, respektive duševní zdraví. Má-li se systém doktorského studia přenastavit a zefektivnit, měla by být tato témata brána v potaz, z hlediska specifikace vztahu školitelé-doktorandi především. Budou-li standardy školitele nastaveny citlivě k oběma stranám a s pečlivostí, lze je využívat jako praktické nástroje nejen k uchopení vztahu školitel – doktorand, ale v budoucnu také ke kultivaci akademického prostředí vůbec.
Šárka Lojdová
Autorka je předsedkyně České asociace doktorandek a doktorandů (ČAD)
