Do roku 2006 jste působil jako vědecký sekretář Společnosti návykových nemocí České lékařské společnosti a zároveň jste zastával pozici koordinátora akčního plánu o alkoholu Světové zdravotnické organizace (WHO – World Health Organisation) pro ČR. Jak vzpomínáte na etapu u druhé zmíněné funkce? A na spíše neblahý vývoj v ČR (viz zpráva z tohoto období)?
Na spolupráci s regionální kanceláří WHO vzpomínám v osobní rovině v dobrém. V ČR ale scházela, a nadále schází, politická vůle tento problém řešit. Při prezentaci výsledků řada zemí, například Polsko, hlásila pokroky a já jsem jen zahanbeně klopil oči. (smích)
V konzumaci alkoholu se blížíme ke stříbrné a zlaté medaili
Přihlédneme-li k tvrdým datům – drží si ČR stále „pověst pijanů“? Jak pohlížíte na vývoj situace?
Podle statistik Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD – Organisation for Economic Co-operation and Development) si ČR drží třetí místo v nejvyšší spotřebě alkoholu na jednoho obyvatele ze zemí OECD. V budoucnosti navíc může vývoj ČR dopadnout tak, že se brzy přiblížíme stříbrné či zlaté medaili. Ve zmíněných zemích tento problém však berou vážně. Například v Litvě byl zvýšen minimální věk pro prodej alkoholu na 20 let. V ČR však tzv. národní koordinátor pro protidrogovou politiku Jindřich Vobořil navrhoval, aby se věková hranice v ČR snížila. Přitom je známo, že pití alkoholu je v dospívání zvláště nebezpečné. Pokud se tedy bavíme o zvyšování věkové hranice u nás – vedeme tu spolu vážný rozhovor, nepíšeme science fiction. (smích)
Jak nahlížíte s ohledem na vaši bohatou praxi na Suchej únor? Lze v něm spatřit východisko z pravidelné konzumace alkoholu k abstinenci?
Zde je potřeba rozlišit dva faktory, které zde sehrávají roli – dlouhodobý a krátkodobý efekt. Pokud se bavíme o dlouhodobém efektu, svobodné rozhodnutí vyžaduje mít možnost srovnání. Když někdo porovná suchý únor s předcházejícím mokrým lednem, únor mu jistě vyjde jako lepší měsíc.
Kvůli pacientům jsem si chtěl v roce 1984 vyzkoušet, jaké je to rok abstinovat. Zalíbilo se mi to a abstinuji dodnes. Podle výzkumu dr. Csémyho a spolupracovníků u nás abstinuje rok nebo déle 16 % dospělých. I měsíc abstinence se příznivě projeví na zdravotním stavu.
A ten druhý faktor?
Nyní tedy o věci, o které se tak často nemluví, tedy o krátkodobém efektu: u lidí, kteří jsou závislí na alkoholu, jak já říkám u „našich přátel“, mozek začíná plně pracovat zhruba za měsíc. Tudíž po měsíci abstinence začíná i samotná léčba. Dále se po měsíci abstinence dokážou srovnat jaterní testy. Alkohol se podílí na celé řadě kožních onemocnění včetně lupénky – ta se po měsíci také zlepší. Únor je dále měsícem, v němž je imunita vystavena řadě negativních faktorů (stres, vyčerpání, chřipky). Abstinence v tomto období je zvláště výhodná. Jako další benefity měsíční abstinence lze jmenovat: stabilizace krevního tlaku, snížení rizika vzniku cukrovky, do určité míry se limituje riziko vzniku rakoviny. V posledním případě je žádoucí delší abstinence, ale i ta měsíční je vítaná.
Už jen toto má obrovský význam – někdy si říkám, že Suchej únor vede ke zvýšení inteligence národa. Suchej únor navíc ušetří zdravotním pojišťovnám hodně peněz.
Před listopadem 1989 jsem během deseti let potkal jediného patologického hráče
Vycházíme-li z demografických dat: lze zobecnit, že v české společnosti jsou profesní skupiny, se kterými je alkohol bytostně spjatý? Je v tomto případě jedinou možností změna zaměstnání?
Jsou to např. kuchaři, číšníci, barmani a zaměstnání, kde se hodně pije a je tam vysoká míra stresu. To se týká i médií.
Namísto obecných závěrů jeden příklad z praxe. Jeden střízlivý přítel, náš bývalý pacient, až po opakovaných recidivách pochopil, že pracovat jako barman a zůstat naživu nelze. Zaměstnání tedy změnil, dnes abstinuje již řadu let a je na tom po všech stránkách, včetně finanční, nesrovnatelně lépe.
Jak by se měl léčený pacient vypořádat s recidivou?
Pokud k recidivě došlo, doporučujeme ji zvládnout ve třech krocích. Prvním krokem je požádat o pomoc vhodnou osobu, například příbuzného či někoho ze svépomocné organizace Anonymních alkoholiků nebo profesionála. Druhý krok je spjatý se zintenzivněním ambulantního léčení a častější docházkou na setkání Anonymních alkoholiků. Kdyby tato varianta nestačila, lze také vyhledat pobytovou léčbu. Třetí krok zahrnuje retrospektivní analýzu recidivy – zjistit příčiny a vyvodit závěry do budoucna.
Ve kterých oblastech nastaly s přelomem roku 1989 největší změny a problémy v oblasti závislostí a návykového chování?
Před listopadem 1989 jsem během deseti let potkal jediného patologického hráče. Pak poslanci schválili zákon, který koncipoval ředitel hazardní firmy. Výsledkem byl strmý nárůst patologického hráčství v populaci a samozřejmě i mezi našimi pacienty.
V tomto směru byla Pandořina skříňka zcela otevřena povolením online sázení v roce 2008. Patologické hráčství je tak podstatný a pro společnost drahý problém. Většina patologických hráčů se neléčí, působí problémy rodině, neplatí dluhy a daně atd.
Neschopnost vlády proaktivně řešit problém spojený s volně prodejnými látkami je zarážející
Aktuálně se do centra pozornosti dostávají také volně prodejné látky, které mají potenciál závislosti. Na spoustu z nich – například HHC nebo kratom – se přitom zatím nevztahuje legislativa. Aktuálně se řeší kauzy spojené právě s HHC, na druhou stranu v roce 2021 WHO vydala report, v němž se vzdává doporučení „kritického přezkumu“ kratomu. Jak nahlížíte na tuto aktuální situaci?
WHO sice nenařizuje státům kratom zakázat, ale umožňuje jim to. Neschopnost vlády tento problém proaktivně řešit je zarážející. Pokud vím, kratom je ve většině evropských zemí zakázán. Odvykací stav po kratomu je srovnatelný s odvykacím stavem po heroinu, s tím jsme se v Bohnicích setkali. Prodávat kratom jako suvenýr je státem tolerovaný podvod. Nebezpečná látka se tak dostává na český trh, aniž by na ni byly kladeny alespoň takové nároky jako na obyčejnou dětskou přesnídávku. Nikoho nezajímá, jestli kratom obsahuje např. bakterie nebo plísně. ČR je v tomto ohledu srovnatelná s Kocourkovem.
Co se HHC (hexahydrokanabinolu) týče, muselo dojít k řadě otrav dětí i dospělých, aby se tímto problémem někdo začal zabývat.
Dovedete si představit, že by v ČR nastal podobný vývoj jako v Polsku, kde se po záplavě volně prodejných látek se závislostním potenciálem zvýšily trestní sazby za návykové látky?
Že by se u nás výšily trestní sazby považuji vzhledem k laxnosti politiků za téměř vyloučené. Tendence k přehnané liberálnosti v této oblasti převládá.
Jste autorem nejen řady odborných publikací, ale i populárně naučných. Benefitujete vy sám ze psaní? Berete tento proces jako terapii?
Nebral bych to jako terapii, ale jako zálibu. Možná máte podobnou zkušenost. Aby člověk druhým něco srozumitelně vysvětlil, musí o tom hlouběji přemýšlet. To je užitečné pro čtenáře i autora. Něco psát energii nedává, ale spíše ji bere. Když potřebuji energii nebo se uklidnit, tak cvičím, jógu a čchi-kung. Pomáhají i úsměv a smích. (smích)
Autor: Jan Michal (Vědavýzkum.cz)
Foto: archiv Karla Nešpora
Karel Nešpor pracoval krátce po promoci na interním oddělení. Pak nastoupil do jednoho z ústavů Akademie věd ČR, kde se zabývali výzkumem jógy. Zvykl si na to, že přednášet a publikovat je normální. Jednou měl akademik Dostálek někde hovořit, ale nemohl, tak ho tam poslal místo sebe. Mluvil tam k o generaci nebo dvě starším odborníkům o využívání relaxačních technik v medicíně.
Od roku 1979 pracuje v Psychiatrické nemocnici Bohnice, nyní jako emeritní primář. Složil atestace z psychiatrie, léčení návykových nemocí a psychoterapie. V roce 1992 absolvoval studijní pobyt v USA a získal titul kandidáta věd. Několik let byl vědeckým sekretářem Společnosti návykových nemocí. V roce 2016 obdržel Cenu adiktologie. Napsal řadu knih o léčení návykových nemocí, józe, relaxaci, zvládání stresu, sebeovládání, zdravých emocích atd., např. knihy „Léčivá moc smíchu“, „Usmát se a poodstoupit“ a „300 úsměvů pro lepší život". Kromě publikační činnosti přednáší.
