facebooktwittergoogleinstagram

Věda a výzkum

Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Ernst & Young - hlavní partner portálu Vědavýzkum.cz

Hlavní partner portálu
facebooktwittergoogleinstagram

Václav Štětka: Brexit ohrožuje britskou vědu, z univerzit odcházejí špičkoví badatelé

22. 4. 2020
Václav Štětka: Brexit ohrožuje britskou vědu, z univerzit odcházejí špičkoví badatelé

S odborníkem na mediální studia a politickou komunikaci Václavem Štětkou o vlivu Brexitu na vědecký výzkum ve Velké Británii, o vztazích mezi českými vědci a novináři, i o tom, jak se s odstupem času dívá na kauzu predátorských časopisů na Karlově univerzitě.

Od června 2016 máte hlavní pracovní úvazek na britské Loughborough University, předtím jste působil na univerzitě v Oxfordu. V čem spatřujete hlavní rozdíl mezi britskou a českou vědou?

Otevřenost britské vědy je obecně mnohem větší. Na britských univerzitách se pěstuje globální věda, respektive věda s mezinárodními ambicemi a potenciálem oslovit širší akademickou obec. Nahrává tomu i systém hodnocení a financování vědy, který výrazně upřednostňuje mezinárodně relevantní výsledky. Britské instituce své výzkumníky dokonce aktivně odrazují od publikování výstupů s pouze lokálním Václav Štětkadosahem. Místní univerzity rovněž poskytují výrazně lepší administrativní servis pro výzkum, zvláště pokud jde o podporu spojenou s podáváním grantů, a více se zde dbá na transparentnost a vědeckou etiku. Nese to s sebou ovšem i zvýšenou míru byrokracie.

Co s tím provede Brexit?

Brexit představuje pro britskou vědu vážné ohrožení. Řada univerzit čerpá významnou část prostředků na výzkum z evropských grantových zdrojů. To může Brexit do budoucna zkomplikovat či zcela zhatit, pokud Británie nevyjedná adekvátní dohodu o budoucích vztazích s Evropskou unií. Obrovskou nejistotu cítí také většina občanů zemí EU, kteří na zdejších univerzitách pracují a nyní musejí vyřizovat povolení k pobytu pro sebe a své rodiny, přičemž podmínky, za kterých tu budou moci nadále žít a pracovat, jsou v některých oblastech nejasné a stále se mění. Není divu, že z britských univerzit už teď odcházejí i špičkoví badatelé. Zvlášť pokud mají přenositelný ERC grant, se kterým se uchytí kdekoli v Evropě. Mimochodem tradičně největším příjemcem ERC grantů je právě Velká Británie.

Ve své výzkumné činnosti se obecně zabýváte především médii. Jaký je podle vás vztah mezi českými novináři a vědci z hlediska jejich vzájemné spolupráce?

Jde o vztah, který se podle mého soudu průběžně zlepšuje, což mohu posoudit z vlastní zkušenosti. Před patnácti lety jsem sám stál na druhé straně barikády jako tiskový mluvčí Masarykovy univerzity a současně šéfredaktor časopisu Muni.cz, který se snažil o popularizaci vědy. Myslím, že v porovnání s tou dobou dnes vědci lépe chápou potřeby médií a nutnost vycházet jim při informování o svých výzkumech vstříc. Vnímají, že úkolem médií je zjednodušovat realitu, zprostředkovávat ji běžnému publiku, a že pokud novinářům v tomto směru svojí komunikací sami napomohou, nebude docházet k tolika zklamáním a vzájemným nedorozuměním. Na druhé straně i média se jistým způsobem kultivují. V řadě redakcí působí novináři, kteří jsou schopni vědu kvalitně popularizovat. Významnou roli v tomto ohledu hrají veřejnoprávní média. Zejména pořady České televize jako Věda24 či Hyde Park Civilizace pokládám za ozdobu obrazovky a Daniela Stacha za špičkového moderátora. Jeho schopnosti přeložit vědecké poznatky do srozumitelného jazyka jsou v době koronavirové pandemie pro diváky cennější než kdy jindy.

Co si dnes myslíte o kauze, kvůli níž jste byl v roce 2015 nucen odejít z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, a to poté, co jste upozornil na publikace svých tehdejších kolegů v predátorských časopisech?

Ta kauza byla velmi bizarní, už jen tím, že její ústřední postavou byl člověk, který publikoval šedesát textů ročně, vytvořil si falešnou autorskou identitu neexistující zaměstnankyně univerzity v Cambridge, a na svém soukromém blogu se stylizoval do upíra. Díky těmto komickým detailům se kauza dostala do povědomí širší veřejnosti. Šlo ale především o sérii závažných institucionálních selhání, které poukázaly na zakořeněné patologie českého univerzitního prostředí i systému hodnocení vědy.

Měla se k této kauze tehdy akademická obec postavit lépe?

Troufám si tvrdit, že akademická obec byla skandálem šokována, ale způsob, jakým se k odhalení systematického vysávání veřejných prostředků na vědu postavila většina fakultních i univerzitních orgánů, byl ostudný. Dominovala mu snaha problém bagatelizovat a zamést pod koberec, omlouvat pachatele a ostrakizovat ty, kteří na problém upozornili. Nás, kteří jsme kauzu otevřeli, mohlo alespoň těšit, že našemu podnětu dala zapravdu univerzitní etická komise, byť se značným zpožděním, a že publikování v predátorských časopisech bylo následně zakomponováno do etického kodexu jako praktika, která je pro zaměstnance UK nepřijatelná.

Jak by na stejnou situaci zareagovaly univerzity v zahraničí?

Na jakékoli standardní západní univerzitě by vedoucí pracovišť museli ze svých funkcí odejít. Zvlášť pokud by se na činnosti podvodných publikací sami aktivně podíleli. Zde tomu bylo zcela naopak. Řada z těch, kteří se ozvali, odešla, zatímco tehdejší ředitelka Institutu komunikačních studií a žurnalistiky, Alice Němcová-Tejkalová, která v predátorských časopisech opakovaně publikovala a hlavního aktéra zpočátku bránila, nejenže skandál přestála, ale ani ne rok poté byla za podpory rektora Zimy a navzdory petici s podpisy více než stovky profesorů a docentů z České republiky i ze zahraničí jmenována děkankou Fakulty sociálních věd.

Není existence predátorských časopisů u nás i ve světě částečně důsledkem špatně nastaveného systému, který postrádá dostatečné kontrolní mechanismy?

Samozřejmě, jde o systémový problém, který vzešel z dřívějšího mechanismu přidělování institucionálních prostředků na vědu v České republice, známého pod přezdívkou „kafemlejnek“. Jednou z jeho hlavních slabin byl automatizovaný způsob bodování publikací čistě na základě jejich indexace ve dvou komerčních vědeckých databázích – Web of Science a Scopus. Zatímco Web of Science je možné pokládat za relativně obstojný indikátor kvality, Scopus je černá díra, do které kvůli slabší kontrole snadno proklouzne množství predátorských časopisů. Scopus tak vlastně legitimizoval jejich existenci, a proto se staly vyhledávanými platformami pro řadu zdejších autorů a jejich organizací. Mělo to svou logiku – proč se mořit s náročným, měsíce až roky trvajícím recenzním řízením, které často končí nezdarem, když je možné získat totožný počet bodů za několikastránkový článek napsaný špatnou angličtinou, který je navíc otištěný ihned po zaslání příslušného poplatku?

Do jaké míry může tento jev českou vědu poškodit, když v podstatě vede k šíření vědeckých dezinformací?

Jde o neetické jednání, které výrazně poškozuje kredibilitu vědy a vědeckých institucí, které takový systém kryjí či dokonce přímo podporují. Lze jen doufat, že atraktivita těchto podvodných platforem v Česku klesne díky nové Metodice M17+. Ta totiž od kafemlejnku upouští a zavádí kvalitativní hodnocení, které by teoreticky mělo podvodné publikace odhalit. Zodpovědnost za očištění české vědy od negativních dopadů tohoto byznysu nicméně nadále ponesou především samotné akademické instituce, členové jejich vědeckých a oborových rad či etických, habilitačních a grantových komisí. Ty musí vyslat jasný signál, že s takovými publikacemi se člověk daleko nedostane.

Co je v současnosti největší slabinou české vědy?

Nebudu jistě nijak originální, když na prvním místě zmíním institucionální inbreeding, tedy zaměstnávání vlastních absolventů – je to velká bolest mnoha malých zemí s omezeným počtem výzkumných institucí. Přesto se domnívám, že existují způsoby, jak ho omezit, a že Česká republika by se o to měla snažit mnohem aktivněji než doposud. Nedostatečná cirkulace výzkumných a akademických pracovníků – a to včetně PhD studentů a začínajících vědců a vědkyň – spolu s nízkou mírou internacionalizace vytváří podhoubí pro klientelistické sítě a podporuje také kulturu provincionalismu, která se spokojuje s pouze lokálními vědeckými výstupy a oceňuje loajalitu instituci více než snahu o inovace, otevřenost a mezinárodní excelenci. Jsem přesvědčen, že budoucnost české vědy je do značné míry závislá právě na ochotě a schopnosti tento problém řešit a překonat.

 

Za redakci Vědavýzkum.cz se ptala Esther Idris Beshirová


Václav Štětka

působí od roku 2016 na britské Loughborough University (od roku 2020 jako Senior Lecturer), kde vyučuje mediální studia a politickou komunikaci. Je absolventem brněnské Masarykovy univerzity, kde také v letech 2006-2009 působil jako odborný asistent na Katedře mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií. V letech 2009–2013 byl jako Research Fellow členem výzkumného týmu při University of Oxford. V roce 2013 přešel na Karlovu univerzitu, kde na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd založil a vedl skupinu PolCoRe (Political Communication Research Group). Ve svém výzkumu se aktuálně věnuje především vlivu médií na proces politické polarizace ve střední a východní Evropě v rámci svého projektu The Illiberal Turn, financovaného ESRC. Je členem řady mezinárodních výzkumných projektů a sítí, jako Digital News Report (Reuters Institute, University of Oxford), Media Pluralism Monitor (European University Institute, Florence) či NEPOCS (Network of European Political Communication Studies). Od roku 2016 je místopředsedou sekce politické komunikace European Communication Research and Education Association (ECREA). V roce 2019 obdržel Cenu Předsedkyně Grantové agentury ČR za vynikající vědecké výsledky.