Kromě práv Vojtěch Chloupek studoval i divadelní produkci na DAMU. Díky tomu později absolvoval stáže v oblasti autorského práva na Ministerstvu kultury a Vrchním soudu v Praze a začal se věnovat právu duševního vlastnictví v kreativních a inovativních oborech. S nadsázkou proto říká, že divadelní fakulta mu dala více právnického vzdělání než ta právnická.
Přinášíme úryvek z dalšího speciálu Týdne ve vědě na Youradio Talk. Celý rozhovor a také starší díly našeho pořadu si můžete pustit v přehrávači níže.
Předpokládám, že mezi klienty vaší kanceláře patří jak zástupci veřejného, tak soukromého sektoru. Vnímáš nějaký zásadní rozdíl v jednání s lidmi z vysokých škol a ústavů Akademie věd a naopak z byznysu?
Největší rozdíl vidím v tom, že lidé na univerzitách a ve výzkumných organizacích jsou daleko více sešněrovaní a svým způsobem se více bojí oblastí, jako je třeba veřejná podpora. Cítí, že mají svázané ruce, protože nakládají s veřejnými penězi. Přitom právo veřejné podpory vychází z evropského práva a nejsem si jistý, že by tak silný strach měli lidé v Holandsku, v Belgii, ve Francii a v dalších unijních zemích, kde také probíhá univerzitní výzkum, licencování a spolupráce mezi veřejnou a komerční sférou. U nás z nějakého důvodu vidím obavy, i když koncept řádného hospodáře a podobné věci platí i pro soukromý sektor.
Ani já jsem se s podobně opatrným přístupem v Evropě nesetkal. Je to tedy tak, že sami trochu děláme vědu z něčeho, co by nemělo být zase tak složité?
Myslím, že jsme velmi konzervativní národ, možná až trochu formalistický. A obava z toho, že úspěch přináší také nějaký trest, nebo že se někomu náš úspěch nebude líbit, je v nás nějakým způsobem zakořeněná. Lidé mají mnohdy strach udělat rozhodnutí, přestože jsou přesvědčeni o tom, že je správné. Často se pak vymlouvají na právo samotné, že nám něco zakazuje, což mě jako právníkovi vadí.
Když se podíváme na celou oblast práva duševního vlastnictví – co aktuálně považuješ za největší výzvu, která před naším právním systémem stojí?
Není to nic světoborného, ale myslím si, že samotný internet je obrovský fenomén, který doteď není úplně dobře právně pojatý. Právo totiž vždycky bylo vnímáno jako technologicky neutrální – lidé by si například neměli způsobovat újmu ani v on-line, ani v off-line světě. Problém je, že technologie změnily způsob chování lidí, což s sebou nese potřebu změny mnoha pravidel a odpovědností.
Vždycky rád používám historickou paralelu s autorským právem, které vzniklo na začátku 18. století jako reakce na vynález knihtisku z 30. let 15. století. Takže tehdy trvalo lidstvu necelých 300 let, než zareagovalo. A právě internet je dnes svým dopadem na výměnu informací k situaci v 15. století a knihtisku často připodobňován.
Jsou nějaké další oblasti?
Hodně se řešily například osobní údaje, teď jsou velkým tématem zase data a nakládání s nimi – a to nemyslím osobní data, ale data obecně. Najednou se ukazuje, že mají obrovskou hodnotu, kupují se kvůli nim celé společnosti a zároveň nejsou nijak chráněna – neexistuje právo, které by chránilo informace jako takové. To se bude do budoucna určitě řešit.
Další velké téma, o kterém se hodně mluví a mluvit bude, je umělá inteligence. Skoro se to označení v současné době nadužívá, ale často jde spíše o další úroveň moderních technologií, která nemusí hned spočívat v samostatném přemýšlení – může se jednat o pokročilý algoritmus, technologii založenou na strojovém učení a hned to posouvá společnost dál a právo bude zase muset reagovat.
Zdroj: Youradio
