Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Extrémně produktivní vědci

21. 9. 2018
Extrémně produktivní vědci

Vědecký článek za 5 dní – takto aktivních dokázalo být na 9000 vědců. Jejich jméno se objevilo mezi autory v databázi Scopus více než 72x za jediný rok. Může za to politika odměn za publikaci, známé „publish or perish“ nebo nepropracovaný a rigidní systém uznávání autorství?

Nedávný výzkum provedený trojicí autorů – John P. A. Ioannidis, Richard Klavans a Kevin W. Boyack – identifikoval více než 9 tisíc vědců na světě, kteří jsou až neuvěřitelně produktivní. Jejich jméno se v databázi Scopus objevilo mezi autory více než 72x ročně. Publikovat by tedy museli jeden vědecký článek za 5 dní. Sami autoři studie ovšem zdůrazňují, že jejich cílem nebylo poukázat na to, že by tito vědci dělali něco špatně, ale spíše na problém v systému uznávání autorství.

Extrémně produktivní jsou především fyzici

Mezi lety 2000 a 2016 výzkumníci našli více než 9000 jedinců, kteří alespoň v jednom roce publikovali více než 72 vědeckých prací. Většina (86 %) těchto velmi produktivních vědců se zabývá fyzikou, kde je v některých oborech zvykem, že se na jednom vědeckém výstupu podílí i více než 1000 členný mezinárodní tým. Dalších 909 autorů mělo čínská nebo korejská jména, která Scopus podle Ioannidise a jeho kolegů v uvedených letech nedokonale rozlišoval. Všechny tyto případy byly pro následnou analýzu vyřazeny.

Zmíněné problémy s rozlišováním jmen Scopus v roce 2016 částečně napravil. Z údajů pro tento rok vyplývá, že minimálně 12 (možná i více než 20) čínských vědců splnilo zkoumaná kritéria vysokého počtu vědeckých článků za rok, což je největší počet ze všech států. To může podle autorů souviset s čínskou politikou v oblasti výzkumu a vývoje, kdy se za každou publikaci uděluje autorům finanční odměna. Dalším důvodem k tak vysoké produktivitě může být strach ze známého principu „publish or perish“.

Vedu tým, málo spím.

Zbylých 265 autorů pochází z velké části z prostředí medicíny nebo věd o živé přírodě. Všichni ti byli prostřednictvím emailu dotázáni na podrobnosti týkající se jejich nevšední produktivity. Mezi vysvětlujícími emaily, kterých výzkumníkům dorazilo 81, se často objevovala odůvodnění jako: vedení velkého počtu mladých výzkumníků, kulminace velkého projektu, vedení výzkumného týmu, ale i tvrdá práce, láska k vědě či spaní pouze pár hodin denně.

Být či nebýt autorem, …

Jádro celého problému spočívá v definování autorství. Normy, které určují, kdo je a kdo není autor dané práce se totiž mohou různit nejenom mezi jednotlivými obory, ale dokonce i mezi jednotlivými výzkumnými týmy. Pravděpodobně nejrozšířenějšími pravidly pro uznávání autorství jsou Vancouverská kritéria z roku 1988. Podle nich může být za autora označen člověk, který se podílel na následujících částech práce. Měl by (1) hrát roli v designování výzkumu, provádět experimenty nebo vyhodnocovat výsledky. Musí se také (2) podílet na psaní či revizi textu, (3) schválit finální verzi, a nakonec i (4) zodpovídat za celý obsah článku.

Rozklíčovat problém autorství se letos pokusili Gregory Patience, Federico Galli, Paul Patience a Daria Boffito. Ti uskutečnili průzkum mínění mezi těmi nejcitovanějšími vědci, kterých se ptali, jaké činnosti spojené s výzkumem by se měly „odměňovat“ autorstvím. Ve vzorku téměř 6000 vědců nechyběli zástupci všech vědních kategorií. V seznamu 25 aktivit pak vědci označovali, za jaké činnosti by mělo být uděleno autorství. Shoda panovala především v případě psaní práce, interpretace dat a analýzy. Tyto činnosti by měly být podle dotazovaných odborníků téměř vždy spojeny s autorstvím.

kritéria autorstvíLze koncept autorství změnit?

Jak je patrné z grafu znázorňujícího výsledky průzkumu, představy výzkumníků se velmi liší. Liz Allen z vydavatelství F1000, které se v roce 2014 podílelo na projektu, jenž měl za cíl určit 14 základních rolí při výzkumu, si myslí, že právě cesta konkretizace vykonané činnosti by mohla pomoci.

Taková revize konceptu autorství, kdy by každý z „autorů“ uváděl, čím se na dané práci konkrétně podílel, by podle Liz Allen a jejích kolegů byla prospěšná i pro samotné vědce. Místo zjištění, že daný výzkumník je „pouze“ jeden z několika autorů studie, která má excelentně zvládnutou jednu část výzkumu, by každý viděl, kdo právě tuto část dělal. Stanovení standardního seznamu možných činností při tvorbě výzkumu by tak mohlo zvýšit transparentnost celého procesu a někteří vědci by se tak vyhnuli možným podezřením z neoprávněného přisouzení autorství.

 

Autor: Vědavýzkum.cz (NS)

Zdroj: Nature (1, 2, 3) Science, International Committee of Medical Journal Editors