Čtení a následné citování vědeckých článků ostatních vědců je denním chlebem výzkumné práce. Ostatně i proto jsou studenti od začátku svého studia vedeni k tomu, aby se učili správně užívat příslušné citační normy. Nová analýza, která vyšla v Proceedings of the Royal Society A, však ukazuje, že ani ty nejprestižnější světové žurnály nemají citace v pořádku. Autoři analýzy odhalili, že 25 % citací ze zkoumaných článků nepodporuje argument autora, který je z tohoto důvodu ve svém textu využívá.
Nová analýza výzkumníků ze Spojených států a Jižní Koreje si vzala za cíl zkontrolovat právě užívání citací v nejlepších vědeckých časopisech. Vědci si vybrali náhodný vzorek 250 citací z pětice časopisů, mezi které patří také Science, Science Advances nebo Nature, aby zkontrolovali, zda je autoři užívají korektně – tedy tak, že citace skutečně podporuje tvrzení autora. Analýza ukázala, že 75 % kontrolovaných citací odpovídá. Zbylá čtvrtina však vykazovala závažné problémy.
Přibližně polovinu citací, o kterých autoři tvrdí, že nejsou korektně použity, nebylo vůbec možné dohledat. Jejich správnost tak nebylo žádným způsobem možné ověřit (například v případě experimentu, který jako použitou metodu citoval článek jiného autora, v němž ale popis metody nebyl obsažený). Přibližně 8,5 % citací bylo podle autorů použito vyloženě nekorektně a zbylých 3,6 % citací bylo částečně nekorektních – tedy jednalo se spíše o menší chybu a obecný argument citovaného textu potvrzoval autorovo tvrzení. Nezanedbatelné procento autorů tak podle analýzy využívalo k potvrzení svých vlastních argumentů špatné citace, které reálně jejich tvrzení vyvracely, popíraly nebo o nich vůbec nehovořily.
Dohledávat a kontrolovat jednotlivé citace bylo přitom pro autory analýzy časově velmi náročné. Zejména v případech, kdy autoři článků do svých citací nezahrnovali konkrétní stránky, na nichž je argument uveden. Kontrola třeba jediné citace bez stránkování, která odkazovala na téměř tisícistránkovou učebnici medicíny, tak byla velmi zdlouhavá. Autoři analýzy ve svých závěrech tvrdí, že je pochopitelné, že ani pro redakce tak prestižních časopisů jako Science nebo Nature není možné, aby kontrolovaly všechny použité citace. Samotní vědci by se ale podle nich měli ve své citační praxi výrazně polepšit.
Autocitace i masové autorství
V posledních letech se stále častěji hovoří o nešvarech, které praxi akademického citování provází. Důvod je nasnadě. Čím větší roli hraje citovanost jednotlivých článků a citační impakt vědeckých žurnálů, tím více se objevují mechanismy, které tyto hodnoty přehnaně navyšují.
Zpráva společnosti Clarivate z minulého roku například hodnotila vliv článků, které mají přes 1000 autorů. Přestože má 95 % všech vědeckých textů stále méně než 10 autorů, počet textů s masovým autorstvím začíná nezanedbatelně narůstat. Jejich počet se v období mezi rokem 2009 a 2018 více než zdvojnásobil a předpokládá se, že tento trend bude jenom sílit. Před rokem 2009 takový typ článků přitom neexistoval téměř vůbec.
Přestože je článků s masovým autorstvím stále velmi málo, výrazně zkreslují citační analýzy. V případě významných vědeckých velmocí, jako je Velká Británie nebo Spojené státy, je citační impakt článků s masovým autorstvím víc než 2,5krát větší než u standardních článků s 10 a méně autory. V případě menších zemí to citační statistiky zkresluje dokonce mnohem dramatičtěji. Například u Srí Lanky má článek s masovým autorstvím desetkrát větší impakt než článek s menším kolektivem autorů. Ve srovnávacích statistikách tak díky tomu Srí Lanka vychází jako země s vyšším vědeckým výkonem než Spojené státy a Velká Británie.
Velký problém představují také autocitace – tedy případy, v nichž autoři ve svých vědeckých textech citují své další práce a uměle tak zvyšují citovanost vlastních článků. V důsledku zavedení kontroverzního zákona, podle kterého musí vědci plnit určené kvantitativní indikátory, se tato praxe rozmohla například v Itálii. Detailní analýza z roku 2019 přitom ukázala, že bibliometrické výsledky zkreslují skutečnou kvalitu italského výzkumu.
V minulém roce také vyšla v časopise PLoS Biology významná studie, která hodnotila míru autocitací u více než 100 tisíc vědců. Došla k závěru, že vědci sami sebe citují přibližně v 13,5 % případů. Velkou roli ale hrají rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. Mezi země s nejmenším podílem autocitací patří například Spojené státy (12 %) nebo právě již zmíněná Velká Británie (pod 13 %). Naopak poměrně vysokou míru autocitací mají na Ukrajině (30 %), v Rumunsku (29 %) nebo v Rusku (26 %). Česká republika taktéž patří svým výsledkem k zemím bývalého východní bloku. Podle studie máme v průměru 25% míru autocitací.
Autor: Vědavýzkum.cz (JT)
Zdroj: Times Higher Education (1, 2), Nature, Royal Society
