V kauze španělského chemika Rafaela Luqueho se v jedné výbušné směsi střetává několik ožehavých témat. V popředí stojí publikační hypertrofie, respektive její strukturální či technologické příčiny, a neblahé konsekvence, ať už jde o plagiátorství, uměle generované texty, fiktivní autorství či zpeněžování expertízy. V otázkách hodnověrnosti a spolupráce s nedůvěryhodnými subjekty pak aféra nabývá etický rozměr.
Štíhlá výroba ve vědecké praxi
Špičkový, honorovaný, vlivný, prominentní, kreativní – tak bychom mohli představit osobnost Rafaela Luqueho, pokud by jeho mimořádné výkony v oblasti produkce vědeckých studií nevzbuzovaly určité pochybnosti.
Španělský chemik, specializující se na heterogenní katalýzu, nanomateriálovou chemii, výzkum biopaliv či zpracování biomasy a redukce odpadů, již několik let figuruje v hodnocení společnosti Clarivate mezi držiteli titulu vysoce citovaného výzkumníka. Za svou relativně krátkou akademickou kariéru (PhD. v roce 2005) dokázal nastřádat nejedno ocenění a publikovat vyšší stovky studií v recenzovaných a prestižních vědeckých časopisech. Jen za první čtvrtletí tohoto roku se stihl podílet na 60 studiích.
Jak uvedl deník El País, přes tyto dispozice, které by kohokoli katapultovaly mezi vědecké celebrity, mu byla mateřskou institucí pozastavena činnost na dobu 13 let. Důvodem nebyla Luqueho odbornost, nýbrž porušení zaměstnaneckých pravidel. V situaci, kdy na University of Córdoba vykonával veřejně hrazený služební poměr, se měl účastnit placeného výzkumu na King Saud University či RUDN University (Ruská univerzita družby národů).
Účel světí chatboty
Ve videohovoru pro El País Luque většinu obvinění popírá, a naopak je označuje za závistivou kampaň svých konkurentů a nevděčných kolegů. Má k tomu zdá se docela nabito: identifikuje se jako globálně úspěšná veličina disponující schopností vystřelit své pracoviště mezi ty nejprestižnější instituce světa.
„Je to čistě mojí zásluhou, že se University of Córdoba objevila v Šanghajském žebříčku. Beze mě by se propadla o 300 míst. Sami se střílejí do nohy,” glosuje Luque svůj vyhazov. „Jsou to závistiví a průměrní lidé.“ Bez ohledu na to, na čí straně je pravda, tyto výroky ilustrují, nakolik jejich původce valorizuje kompetitivní měřítka. A zároveň spoléhá na to, že univerzita sdílí či sleduje stejné priority.
Ve vysoce kompetitivním prostředí, jako je to výzkumné, a v kontextu intezivního technologického vývoje se logicky objevují nové a komplikovanější etické výzvy. Příkladem za všechny jsou inteligentní generátory textů, které s paletou užitečných možností nabídnou plejádu prostředků jako stvořených k podvádění a publikování. V tomto směru pak nepřekvapí existence vědeckých detektivů, kteří se vedle vlastního výzkumu zabývají odhalováním nekalých praktik.
Patří k nim i Nick Wise, výzkumník na Cambridge University, který se na Twitteru označuje za „krotitele výzkumných podvodníků“ (research fraudbuster). Ten v rámci své činnosti analyzuje například nafukování vědeckých životopisů, sleduje obskurní sítě a trasuje produkty publikačních farem. Jak uvedl pro El País, v jedné skupině na síti Telegram zachytil studii o rozkladu ibuprofenu v odpadních vodách, jejíž autorství bylo nabízeno ke koupi krátce před tím, než ji publikoval Luque spolu s dalšími šesti kolegy působícími na dvou íránských univerzitách.
Na přímý dotaz deníku Luque uvedl, že za podíl na autorství nikdy nikomu neplatil, nicméně připustil, že v daném případě nezná všechny spoluautory – a tudíž nemůže vyloučit pochybení na jejich straně.
Problémy se ale množí. Jak ukázal další z vědeckých detektivů Alexander Magazinov, matematik a výzkumník moskevské Skoltech University, minimálně ve dvou Luqueho studiích se objevuje neexistující pojem „vegetativní elektronové mikroskopie“, což lze přičíst buď frapantní náhodě, nebo příliš kreativnímu zapojení umělé inteligence.
Podle recenzentů na americkém diskusním fóru PubPeer je Rafael Luque rovněž přeborníkem ve vytváření nadbytečných citací, které kromě umělého rozšíření poznámkového aparátu mohou autorovi posloužit k upevňování recipročních vazeb ve vědeckovýzkumné komunitě – podobně, jako je tomu na běžných sociálních sítích.
Most trusted, most cited, most read
Luqueho oborové zaměření a publikační superpotence se potkávají s dalším soudobým fenoménem: s urychlováním redakčního a publikačního procesu. Ať už je důvodem přechod na online platformy (jako je kritizované vydavatelství MDPI) nebo grantové požadavky, podle zjištění Christose Petrou, někdejšího vedoucího analytika vědecké komunikace ve Springer Nature a Web of Science, se doba vydání vědeckého článku v poslední dekádě zkrátila téměř o čtvrtinu.
Petrou mimo jiné zmiňuje průzkumy, které pro vlastní potřebu provedla vydavatelství Springer Nature, Editage a Taylor & Francis a které ukázaly, že rychlost redakčního zpracování (turnaround time) je mezi autory vnímána jako klíčový atribut v rozhodování, kde publikovat.
Kauza Rafaela Luqueho nasvědčuje tomu, že závažné provozní a etické problémy vědy a výzkumu nelze řešit izolovaně. Ukazuje, že žraločí praktiky přecházejí jedna do druhé a mutují: kompetitivní a nepřehledná nadprodukce vytváří vhodné podmínky a prostor, ve kterém prosperují a kreativně rozšiřují svůj vliv subjekty překračující etické mantinely, ať už je definujeme jakkoli.
A zřejmě i mantinely fyzické: „Lidé, kteří mě kritizují, nemají ponětí, kolik práce to obnáší, kolik hodin spím a nakolik se své práci obětuji tělem i duší,“ přibližuje své pracovní nasazení Luque pro španělský deník ABC.
Na popsaném případu nezaráží ani tak neuvěřitelné parametry, – ty ostatně vysvětluje nezdravé či destruktivní nastavení publikační mašinérie – ale spíše to, po jakou dobu Luqueho metoda unikala pozornosti. Svým způsobem tento příběh o „neomezených možnostech“ znovu navozuje otázku hodnotového rámce vědecké komunikace a praxe.
Autor: Vědavýzkum.cz (MP)
Zdroje: ABC Ciencia, El País, For Better Science, The Scholarly Kitchen, Time. News
