facebooktwittergoogleinstagram

Věda a výzkum

Portál Vědavýzkum.cz - Nezávislé informace o vědě a výzkumu

IOCB Tech, s.r.o. - hlavní partner portálu Vědavýzkum.cz

Hlavní partner portálu
facebooktwittergoogleinstagram

Jak slepý k houslím přišel aneb se slabozrakostí na stáž

4. 6. 2023
Jak slepý k houslím přišel aneb se  slabozrakostí na stáž

Mikuláš Klenor je magisterský student, který pod vedením Martina Lepšíka na Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR zkoumá chemické vlastnosti potenciálních léčiv pomocí počítačového modelování. Trpí silnou slabozrakostí, ale i přes to se vypravil na výzkumnou stáž do Vídně. O tom, že vyjet na stáž se dá i s handicapem, píše v tomto blogu, aby inspiroval další studenty a studentky.

Czexpats cerven1

Bylo to trochu nechtěné, ale už jako malé dítě jsem zjistil, že není tak těžké jako slepý přijít k houslím. Už od raného dětství jsem hrál na housle a zhruba v 6 letech se u mě začala projevovat těžká slabozrakost.

Mimo jiné díky tomu, že se nemoc začala projevovat, až když jsem začal navštěvovat první třídu základní školy, jsem mohl nastoupit do systému klasického vzdělávání a získat rovnocenné vzdělání se svými spolužáky, kteří žádným handicapem netrpěli. Je zajímavé, že pokud se handicapovaný člověk dostane do prostředí, kde je srovnáván se zdravými, znamená to pro něj, že i přes pomoc ostatních musí vydat mnohem více sil k tomu, aby se ostatním vyrovnal.

Z Karlovky přes ÚOCHB na stáž do Vídně

Mé dobré výsledky mě dostaly až na Univerzitu Karlovu. Díky setkáním s několika osvícenými profesory jsem se během bakalářského studia stal členem skupiny profesora Pavla Hobzy na Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR (AV ČR). V rámci své diplomové práce, kterou píši v této vědecké skupině, se mi povedlo odjet na pětiměsíční stáž na Vídeňskou univerzitu.

Stáž jsem začal plánovat více než rok před samotným odjezdem. Prvním krokem bylo najít laboratoř, která by byla ochotná hostit magisterského studenta po delší dobu. Nejprve jsem obeslal mnoho vedoucích laboratoří, většinou bez odpovědi. Nakonec se to ale podařilo – první úspěch!

Když jsem našel laboratoř, následovala složitější část plánu, a to sehnat financování. Krom peněz na vlastní pobyt jsem věděl, že kvůli handicapu budu potřebovat, aby mě doprovázel asistent, který by mi během stáže pomáhal. Pro těžce slabozrakého je velmi obtížné zorientovat se v cizím prostředí. Po počáteční aklimatizaci je ale často schopen obstarat mnoho věcí sám. Bylo tedy třeba sehnat prostředky jak pro mne, tak pro asistenty – nová dimenze problému.

Vše nakonec dopadlo dobře, protože díky programu Erasmus jsem byl schopen sehnat většinu peněz na pokrytí pobytu. Program poskytuje prostředky i na asistenci a další výlohy spojené s handicapem. Administrativa je sice malé peklo, ale člověk ví, že mu někdo pravděpodobně dá i 200 tisíc korun bez toho, aby je chtěl zpět – skvělé!

Kde hledat podporu?

Na Univerzitě Karlově existuje Centrum Carolina, které zajišťuje široké spektrum služeb pro studenty a studentky se speciálními potřebami (s fyzickým či duševním znevýhodněním). Pro mě byla nejdůležitější služba asistence poskytovaná ostatními studenty UK. Kdybych neměl asistentku, která mi pomáhala s organizací zde v ČR, na stáž bych nikdy nevyjel.

Czexpats cerven2

Ze strany univerzity naopak nebyla tak dobře vychytaná otázka, jak sehnat asistenta do zahraničí. Nejsložitější bylo najít někoho, kdo by chtěl strávit pět měsíců v cizině, přičemž jeho hlavním úkolem by bylo být mým asistentem. Původní plán byl, že bych jel s kamarádem, který také uvažoval o Erasmu ve Vídni. Bohužel v době, kdy já jsem již mířil k finalizaci stáže, můj kamarád neprošel přijímacím řízením. Napadlo mě tedy, že bych mohl oslovit jiného studenta, který se hlásí na Erasmus do Vídně. Proto jsem také při výběru lokací na pobyt preferoval místa, u kterých byla větší šance, že by v nich mohlo Erasmus pobyt absolvovat více lidí z Čech, tzn. větší evropská města.

Oslovil jsem tedy univerzitu, zda nemá seznam studentů, kteří byli vybráni na Erasmus ve Vídni. Problém byl ten, že seznamy studentů ze všech fakult, kteří jedou na Erasmus, byly k dispozici až krátce před mým odjezdem. Protože jsem s asistentem chtěl synchronizovat ubytování, abychom nebydleli daleko od sebe, potřeboval jsem asistenta najít před zajištěním ubytování. Student si ale musí ubytování zajistit s větším předstihem, aby nějaké sehnal – taková situace „Hlava 22“. Nakonec jsem vše vyřešil tím, že jsem napsal do fakultní facebookové skupiny, zda někdo nejede na Erasmus do Vídně či zda nezná někoho, kdo by jel. Díky této iniciativě jsem velmi rychle našel dvě studentky, které mi byly ochotny během pobytu pomáhat a ještě neměly zajištěné ubytování – ufffff!

V této době (zhruba listopad 2021) jsem měl zajištěnou laboratoř, ubytování, asistentky i základní stipendium Erasmus. Čekalo mě si zažádat o navýšení stipendia na účely asistence a ubytování – bydlel jsem na koleji, která byla blíže k mé laboratoři, ale byla dražší. I o proplacení takových nákladů si handicapovaný může zažádat. Žádost se mi povedlo sepsat a odeslat před koncem roku 2021. Žádost jsme psali s mojí studentskou asistentkou, aniž bychom s tím měli předešlou zkušenost. Pomoc ze strany univerzity se bohužel příliš nedostavila. Koncem února 2022 jsme měli odjíždět, času na vyřízení žádosti tedy nebylo mnoho. Nakonec byla žádost schválena 10 dní před naším odjezdem. Bylo to „o prsa", ale stihlo se to. To jsem ještě nevěděl, co mě čeká s vyúčtováním stipendia.

Konečně ve Vídni!

Czexpats cerven3

Když jsme dojeli do Vídně, cítil jsem velkou úlevu, že to doopravdy vyšlo. Velkou jistotu mi dodávalo, že jsem se mohl plně spolehnout na své asistentky. Během prvních dnů jsem se naučil cestu do laboratoře a poznal okolí koleje. Rychle jsem začal objevovat nezávislost na ostatních. Asistentky mi nakonec pomáhaly hlavně s nákupem potravin a s domácími pracemi. Postupně jsem pochopil, že i tyto činnosti zvládnu sám – jupí!

Ne všechno probíhalo úplně hladce…

Má stáž se nakonec nevyvrbila podle mých představ. V laboratoři nebyla dobrá atmosféra a velmi rychle jsem začal pracovat především sám na věcech, které bych býval mohl dělat i ve své pražské laboratoři. Co se života ve Vídni týče, překvapení z toho, že laboratoř nefunguje úplně ideálně, mě paralyzovalo natolik, že mě nenapadlo, abych se podíval po nějaké volnočasové aktivitě, která by mě naplňovala – škoda. Běžný život v cizím městě tedy vypadal velmi podobně jako život doma s tím, že v kontaktu jsem byl především s asistentkami, se kterými jsem se spřátelil, a s několika kamarády z Česka, kteří ve Vídni studují.

Dalším nepříjemným překvapením bylo, že ač navýšení stipendia Erasmus bylo stipendiem a nebylo nutné jej danit, systém funguje tak, že handicapovaný student dostane všechny prostředky, které následně distribuuje asistentům. Peníze se tím stávají zdanitelné. V našem případě to byl problém, protože asistentky byly studentky, které neměly s placením daní zkušenosti a celá tato transakce vše jen zkomplikovala. Další komplikací bylo, že handicapovaný student musí navýšení stipendia vyúčtovat, musí doložit, na co navýšení využil – ach ta byrokracie…

Závěrem…

Hlavní pocit, který jsem si ze stáže odvezl, je, že člověk v cizině nemusí vždy najít trávu zelenější. Dále, že úředníci, kteří mají výjezdy a pomoc studentům na starost, nemají mnoho zkušeností s tím, jak výjezdy organizovat. Chápu, že takový výjezd není organizačně jednoduchý a že každý handicapovaný student potřebuje jinou formu pomoci, ale to, že si student na mnoho administrativních úkonů musí přijít sám, nepovažuji za šťastné a inkluzivní.

Stojí to ale za to. Do té doby, než jsem vyjel ze svého domova v Praze, mi absolutně nedocházelo, kolik lidí mi pomáhá i s věcmi, které bych mohl úplně v pohodě zvládnout sám. Tím, že trpím handicapem, je za mě a priori dělal někdo jiný, aniž bych to alespoň zkusil sám. Touto optikou může mít handicapovaný člověk pocit, že je něco jiného než ostatní a že věci, které se každodenně dějí, se ho vlastně netýkají. Dále to pak vede k tomu, že v sobě může mít velký strach z toho, co by se stalo, kdyby se infrastruktura lidí, na kterých je závislý, zhroutila a on by byl na mnoho běžných věcí sám. Díky svému pobytu, který neprobíhal ideálně, jsem měl prostor nahlédnout na sebe úplně v jiném světle. Každému handicapovanému, a vlastně i zdravému člověku, bych takovou zkušenost doporučil.

 

Zdroj: Czexpats in Science


Czexpats cerven KlenorMikuláš Klenor je studentem magisterského oboru Fyzikální chemie na Univerzitě Karlově. V laboratoři prof. Hobzy na Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR se pod vedením dr. Martina Lepšíka věnuje teoretickému návrhu léčiv. Ve své diplomové práci navrhuje inhibitory cílené na léčbu onemocnění Covid-19. I přes již schválené léky ho práce na tomto systému baví, i když kolegům z firmy Pfizer trochu závidí.

Ve volném čase se věnuje hudbě, především skrze členství v Pražském komorním kytarovém orchestru, kde s další dvacítkou spoluhráčů hrají skladby od klasiky až po pop na klasické kytary. Mikuláš nikdy neodmítne nabídku na živou improvizaci na rockové či funkové téma.