facebooktwittergoogleinstagram

Věda a výzkum

Portál Vědavýzkum.cz - Nezávislé informace o vědě a výzkumu

IOCB Tech, s.r.o. - hlavní partner portálu Vědavýzkum.cz

Hlavní partner portálu
facebooktwittergoogleinstagram

Matěj Búřil: Transfer technologií očima transferového právníka

31. 5. 2022
Matěj Búřil: Transfer technologií očima transferového právníka

Jak je to s právem v transferu technologií v České republice, co vlastně znamená duševní vlastnictví nebo proč má open science dvojí tvář? To a mnohé další se dozvíte v článku Matěje Búřila, vedoucího právního oddělení Centra pro transfer technologií Masarykovy univerzity, který napsal pro aktuální vydání časopisu AULA.

stock lawyer

Ať už chceme, nebo ne, právo je všude kolem nás. Když nastoupíte do prostředku hromadné dopravy, uzavíráte s poskytovatelem příslušné přepravní služby smlouvu. Když zapomenete zaplatit za svoz komunálního odpadu, právně „omisivně“ jednáte. Takto bychom mohli v podstatě pokračovat donekonečna. Své životy nežijeme ve vakuu, ale ve spletitém systému norem a v právním státě. Můžeme diskutovat o jeho úrovni, kvalitě, efektivitě, přebujelosti byrokracie, vymahatelnosti práva a podobně, ale buďme upřímně rádi, že byť jde o nedokonalý systém, jej máme. Bez práva, jeho vymahatelnosti a příslušných institucí by totiž panovala anarchie, případně situace podle známého rčení anglického filozofa Thomase Hobbse „člověk člověku vlkem“. Právní normy a obecně pak systém práva nám stanovují mantinely pro naše právní jednání a určují „základní pravidla hry“.

Transfer technologií, o kterém zde budeme hovořit, má tyto formální rámce jasné – právo duševního vlastnictví a jeho ochrana (zejména autorská práva, průmyslová práva), závazkové právo (uzavírání smluv a dohod), oblast veřejného financování vědy (veřejná podpora, grantová schémata) apod. Jak to s právem v transferu technologií v ČR je a co vlastně duševní vlastnictví znamená, si řekneme na následujících řádcích.

Často slýcháme, že co právník, to názor. Z pohledu právního laika bývá toto tvrzení mnohdy nepochopitelné a nesmyslné, neboť se prý stačí podívat do zákona, a tam je přece vše napsané. Anebo obdobně v případě smlouvy – rozhodující přeci je, že co si strany ujednaly ve smlouvě, na čem se dohodly, to platí. Kéž by to však bylo tak jednoduché. Mimo tyto formalizované a zhmotněné podoby práva v podobě zákona či smlouvy je tu ještě něco pro praxi mnohem důležitějšího, a to jejich interpretace a výklad. Tím se dostáváme k úvodní myšlence, že v právu není nic tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Na druhou stranu téměř vždy má každá situace nějaké řešení, pokud jsou strany ochotny se dohodnout, a rovněž pokud jsou schopny akceptovat určitou míru ústupků vedoucích ke konsensu nebo kompromisu.

V transferu technologií a obecně na pozici in-house podnikového právníka, který má na starosti komplexní procesy a mechanismy dané instituce včetně jejich posuzování či uvádění do souladu s právem (tzv. compliance), vše řečené platí dvojnásob. Na úrovni legislativní bojujeme nezřídkakdy s výkladem, interpretací a implementací (resp. jejich zaváděním do praxe), zejména evropského práva, jímž je většina české legislativy prosycena. Výslovně bych si dovolil zmínit autorský zákon, zákon o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací, a zejména pak komplex předpisů upravujících nedovolenou veřejnou podporu, která nás všechny obchází jak strašidlo, o kterém každý mluví, ale ještě ho nikdo nikdy neviděl.

Aktuálně velmi žhavým tématem s velkým právním dopadem je rovněž „open access“ publikování, resp. spíše komplexnější „open science“, o kterých teď můžete slyšet ze všech stran. Nic proti „otvírání vědy“ s cílem posílení šíření myšlenek, vědomostí, dat, reprodukovatelnosti a transparentnosti, které jsou bezesporu bohulibé. Nesmíme však opomenout zcela zásadní dopady na transfery technologií a komercializaci duševního vlastnictví, které jsou primárně „uzavřenými systémy“. Zásada „open as possible, closed as necessary“ pak nabývá na veledůležitosti, a každá instituce realizující transfer a komercializaci si pak bude muset nastavit kvalitní a smysluplné interní mechanismy, procesy a vnitřní předpisy pro vybalancování těchto dvou pomyslných protipólů. Nezřídka pak budeme muset umět přejít z jedné strany spektra na druhou, tedy zejména umět otevřené operativně uzavřít tak, abychom nezabili veškerý komercializační potenciál výsledku aplikovaného výzkumu, a zvláště pak možnost jeho průmyslověprávní ochrany (např. patentu). Tímto ovšem nechci myšlenku „open science“ nijak deklasovat, neboť bezpochyby má své místo, a čím dál častěji se ozývají hlasy, že otevřenost může ve finále potenciál komercializace vědeckých výsledků posílit a posunout mnohem dále. Nezbývá než se těšit na další vývoj v této oblasti.

Na smluvní úrovni se zase nacházíme často rozkročeni napříč právními úpravami různých zemí, rozdílnými právními systémy (např. autorské právo je výrazně teritoriální), a zejména pak rozdílnou právní mentalitou. Anglosaský a kontinentální právní okruh už bychom jakž takž měli zvládnutý, problém však nastává, pokud vědec přijde s úžasným nápadem navázat spolupráci např. s Keňou se záměrem dovážet a zkoumat části těl ohrožených živočichů. Pak teprve nastává správné právní „peklo na zemi“. Když už se dopídíme k uzavření nějakého kontraktu s takto vzdálenou zemí, je pak stěžejní i to, zda strany daný smluvní vztah shodně vykládají a interpretují, a zda jsou ochotny se jím vůbec řídit.

Samostatnou kapitolou, o které by bylo možné napsat habilitační práci, jsou pak i velmi zvučné a populární akademické spin-off společnosti, tedy obchodní společnosti zakládané zaměstnanci akademických institucí nebo těmito institucemi samotnými za účelem komercializace duševního vlastnictví vzniklého na této instituci. Zní to krkolomně, ale podstatné je, že jde o pomyslný vrchol komercializace – například pokud vše ostatní selže nebo pokud tomu všechny indicie nasvědčují a jeví se to jako nejvhodnější řešení. Jde o často složitou a náročnou cestu, jak uvést vědecký výsledek do praxe. Pokud se však povede a společnost nejen vznikne, ale rovněž se i prosadí a začne žít svým životem, benefity pak převáží nad jakýmikoliv prvotními překážkami. Za omyl ovšem považuji, že každé transferové pracoviště by mělo zakládat spin-off společnosti jako na běžícím pásu. Smysl to má pouze tam, kde je to efektivní, ekonomicky a byznysově smysluplné, všemi zúčastněnými podporované a chtěné (včetně mateřské instituce), kde si to zakladatel řádně zvážil, pevně si za svým rozhodnutím stojí a je ochotný věnovat tomu svůj čas, energii a prostředky. A zejména pak, kde tomu odpovídá i příslušný vědecký výsledek. Z právního pohledu jde v případě zakládání spin-off společností o velmi komplexní proces zahrnující i pro transfer netypické právní disciplíny, jako je korporátní, pracovní nebo daňové právo. To pak takový transferový právník oprašuje studentské vědomosti nebo se obrací pro pomoc a spolupráci. Vývoj v této oblasti ovšem v posledních letech nabral na obrátkách, a to mimo jiné díky komercializačnímu modelu externího transferového pracoviště (tzv. SPV), který umožňuje větší flexibilitu a efektivitu při zakládání spin-off společností. Zde jsme ovšem tak trochu v právním vakuu, neboť zde faktický vývoj předbíhá ten právně-legislativní, jak tomu v praxi velmi často bývá. Zmíněný výklad a interpretace právních norem jsou pak o to důležitější a potřebnější. Dovolím si doporučit sledovat vývoj v této oblasti, neboť se domnívám, že aktuálně zdolávané výzvy a jejich výsledky budou udávat budoucí trendy.

Smutně se pak jeví pozice státních příspěvkových organizací, kterými jsou například fakultní nemocnice, jež jsou svázány velmi zkostnatělými předpisy o hospodaření s majetkem státu (státní příspěvková organizace svůj majetek totiž nevlastní, hospodaří s majetkem státu, který jí byl svěřen), a kterým by se hodila nová právní forma (např. v minulosti navrhovaný model „univerzitních nemocnic“). Těm je tato cesta „pravých spin-off společností“ s účastí mateřské instituce de facto zapovězena.

Na závěr své úvahy si dovolím skromný apel – mějte prosím s námi právníky shovívavost a pamatujte, že čím dříve s námi příslušný transferový nebo komercializační případ zkonzultujete, tím to pro vás v budoucnu může být jednodušší. Na začátku se sice mohou objevit určité „porodní bolesti“ a na první pohled se může zdát, že vše jenom komplikujeme. Za to, že se díky tomu vyvarujete např. žalobě a případnému soudnímu sporu, správnímu řízení, nezpůsobilým výdajům nebo nějakému jinému postihu, to snad ale stojí.

 

Autor: Matěj Búřil

Článek vyšel v aktuálním čísle časopisu pro vysokoškolskou a vědní politiku AULA (29/2021), který je v online formě dostupný zde. Časopis AULA vydává Centrum pro studium vysokého školství.


Centrum pro studium vysokého školství vzniklo v roce 1991 transformací tehdejšího Ústavu pro rozvoj vysokého školství jako příspěvková organizace Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) a od roku 2007 působí jako veřejná výzkumná instituce CSVŠ v.v.i. zřízená MŠMT. Zkoumáme široké spektrum témat napříč těmito oblastmi: vysokoškolské systémy a jejich fungování, mezinárodní rozměr terciárního vzdělávání, problematika vysokoškolských studentů a absolventů (Absolvent 2018, Eurograduate, Eurostudent VII, apod.), třetí role vysokých škol a univerzit a nebo digitalizace terciárního vzdělávání.