Aktuálně se projednává nová úprava Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách. Jaké nejdůležitější změny obsahuje chystaná novela vysokoškolského zákona?
Novela je nakonec relativně obsáhlá, takže přináší mnoho nových ustanovení, která mění dosavadní pravidla hry. Páteří zákona je na české poměry poměrně radikální reforma doktorandského studia přinášející podstatné zvýšení minimálního finančního ohodnocení doktorandů, ústup od dosavadní praxe kapitačních plateb, změnu státní doktorské zkoušky nebo možnost předložení aplikačních výstupů místo tradiční dizertace.
Z ostatních změn bych vyzdvihnul především možnost akreditovat společné meziuniverzitní studijní programy a snazší proces uznávání zahraničního vzdělání pro účely studia na českých vysokých školách. Zároveň podotýkám, že nelze vyloučit, že se v průběhu projednávání novely v parlamentu objeví poslanecké návrhy směřující k dalším legislativním změnám.
Jaký posun by tedy podle Vás měla novela přinést do českého systému vědy, výzkumu a inovací?
Zmíním dva příklady: v první řadě by nová legislativní úprava doktorandských studií měla přivést do výzkumu vyšší procentuální podíl motivovaných mladých lidí ze zahraničí plně oddaných vědě. Tohle je disciplína, v níž doposud zaostáváme a slibní mladí vědci si zatím většinově vybírají pro svou kariéru jiné země. Kvalita vědy prostě stojí a padá s kvalitou a motivací vědců. Němci mají krásný termín „wissenschaftlicher Nachwuchs“, tedy jakýsi vědecký dorost, který se snaží z celého světa přilákat na své univerzity a výzkumné ústavy. My si musíme ve svém vlastním zájmu počínat stejně, aby nás ti nejlepší neobcházeli obloukem. Lidé odjakživa hlasují nohama a hledají příznivější podmínky pro svůj život a práci.
Novela dále také vychází vstříc volání po hlubší provázanosti akademického a komerčního výzkumu. Například místo klasické dizertační práce může být jako ukončení doktorandského studia uznán i výsledek výzkumu dobře uplatnitelný v oblasti transferu technologií. To považuji za solidní průlom a tady musím ocenit úzkou spolupráci s úřadem paní ministryně Langšádlové.
Jaký je aktuálně časový rozvrh toho, kdy by novela mohla být schválena a následně vstoupit v platnost?
Na konci října jsme poslali novelu vysokoškolského zákona do vlády a očekávám její projednání v průběhu ledna. V první polovině příštího roku, nejpozději v létě 2024 by snad legislativní proces mohl být dokončen, tak aby zákon mohl platit od ledna 2025.
S vysokými školami komunikujeme legislativní změny již několik let a myslím, že času na přípravu mají všichni zúčastnění aktéři poměrně hodně. I vzhledem k tomu, že původně jsme usilovali o to, aby novela vstoupila v platnost již o rok dříve.
Víc peněz doktorandům a méně nedokončených doktorátů
Zmínil jste velkou reformu doktorského studia. Podařilo se do novely prosadit již předem avizované návrhy, včetně provázání doktorandského stipendia na 1,2 násobku minimální mzdy?
Ano, podařilo, byť to popravdě nebylo jednoduché vyjednávání. Ačkoliv se považuji za muže konsenzu, v tomto ohledu jsem se trochu vzepřel ve dveřích. Původní návrh na výši stipendia byl totiž o něco nižší. Za dlouhá léta mého působení v zahraničí a také jako člen ERC panelu mám poměrně dobrý přehled o finanční situaci doktorandů v evropských zemích a v USA. A toto srovnání pro nás nevypadá vůbec dobře.
Česká republika potřebuje razantně zvýšit doktorandská stipendia, abychom k nám dokázali přilákat motivované mladé vědce a udrželi si alespoň mírný brain gain. Podotýkám, že stipendium by nemělo končit na garantovaném 1,2 násobku minimální mzdy, ale univerzity by měly mobilizovat i své vlastní finanční i projektové zdroje.
Vzhledem k tomu, že naše země mohutně investovala do výzkumné infrastruktury a má ambici se profilovat jako středoevropské centrum výzkumu, je využití vědeckého potenciálu mladých lidí naprosto klíčové pro naši budoucnost. Některým vysokým školám a partnerům v debatě se navržená hranice zdála příliš vysoká, ale nakonec většina uznala výše zmíněné argumenty a za to bych chtěl poděkovat. Klíčové je také navázání na minimální mzdu, protože v minulosti výše stipendia stagnovala po mnoho let a situace doktorandů se tak objektivně zhoršovala. Celá situace je nakonec jednoduchá: máme-li v globální přetahované o mozky volit mezi průměrnou kvantitou, což je současný stav (vysoký počet doktorandů, z nichž cca 60 procent svá PhD studia nedokončí), a nadprůměrnou kvalitou (méně doktorandů, avšak mnohem více motivovaných), volím jednoznačně variantu číslo dvě.
K tomu jednu skromnou poznámku. Před časem jsem se zúčastnil večeře s rektorkou mé almae mater, Oxfordské univerzity, která v rámci debaty o kvalitě vědy na Oxfordu označila doktorandy a postdoky za lifeblood of science. A ještě jeden příklad – nedávno jsem byl několik týdnů v Malajsii, protože tamní univerzity mne požádaly o pomoc s vytvořením funkční internacionalizační koncepce doktorandského studia. Jsou si vědomi, že budoucí úspěch a rozvoj závisí na dnes přijatých a hlavně aplikovaných strategiích směrem k mladým vědcům.
Na začátku letošního roku se také rozvířila diskuze o možnosti legislativního zakotvení tzv. „průmyslových doktorátů“. V jaké fázi jsou aktuálně jednání o této možnosti?
Popravdě používám raději pojem aplikační doktorát, protože tento typ studia může být realizován i v sociálních či humanitních vědách. Podobné doktorandské studijní programy jsou zavedeny v mnoha zemích světa, včetně těch evropských. Ve zkratce se jedná o to, že téma projektu pro doktorandské studium přichází z aplikační sféry, která se na stipendiu a výzkumu doktoranda rovněž finančně podílí. Podobná synergie generuje hned dvojí pozitivní efekt. Jednak mnohem více provazuje aplikační a akademický sektor, a také dostává do vysokého školství finance z neveřejných zdrojů. Vzhledem ke skutečnosti, že české školství je na veřejných financích závislé až extrémně, jedná se o jednu z možností, jak kvalitně financovat výzkum a studium na univerzitách, aniž by prostředky šly ze státního rozpočtu.
Máte pocit, že o to tedy mají zájem i samotné české univerzity?
Spolu s paní ministryní Langšádlovou jsme před časem na tohle téma pořádali kulatý stůl na Úřadu vlády a zájem překonal naše očekávání. Jsem moc rád, že se už řada univerzit posouvá tímto směrem. Jistou tradici mají aplikační doktoráty třeba na VŠCHT. V poslední době je trend příklonu k aplikačním doktorátům hodně viditelný také u VUT v Brně, které vede intenzivní dialog s firmami mimo jiné právě o těsném propojení s komerční sférou v oblasti doktorandského studia. Tamější rektor Ladislav Janíček je v tomto směru opravdu hodně aktivní. Navíc, jak potvrdil i Národní akreditační úřad, není nutné zavádět nový studijní program, ale stačí vhodně upravit studijní plány existujících doktorských studijních programů.
Aktivní vědecká diplomacie je nezbytná
Jednou z výzev českého vědního systému je nedostatek zahraničních pracovníků na jedné straně a inbreeding a brain-drain na straně druhé. Je v plánu nějaký systematičtější přístup v oblasti internacionalizace české vědy?
Podle mne mají v této oblasti obrovský potenciál evropské univerzitní aliance, jejichž jsem velkým fanouškem a podporovatelem. I s tímto cílem jsem ještě jako rektor inicioval členství Univerzity Palackého v Olomouci v alianci AURORA. A opravdu mne těší, že se podařilo nedávno zvýšit počet českých univerzit v aliancích tuším na osm. Mezinárodní univerzitní síťování totiž umožňuje, kromě jiných benefitů, také mnohem těsnější provázání a efektivnější využívání výzkumné infrastruktury i internacionalizaci vědeckých týmů. A do budoucna, a to již trochu fantazíruji, možná i harmonizovanou personální politiku. Je to jeden z kroků směrem k synergii plynoucí z meziuniverzitních a mezinárodních partnerství.
A jaké jsou další plány?
Druhým, a dle mého soudu naprosto nezbytným krokem, je aktivní vědecká diplomacie, o kterou se v narůstající míře pokouší MZV ve spolupráci s dalšími resorty. Sem spadá komunikace výsledků českého výzkumu v zahraničí, širší síť vědeckých diplomatů, podpora technologického transferu a mezinárodních partnerství ve výzkumu i systémová podpora přílivu mozků. Vždy jde ale o nutnost koordinace mezi několika rezorty.
Jeden příklad dobré praxe – nedávno se ve spolupráci MZV a MŠMT podařilo České republice vstoupit do mongolského prezidentského programu, jehož jádrem je studium a výzkum mladých mongolských studentů a vědců v České republice. Celý program je přitom kompletně hrazen z mongolského státního rozpočtu. Tady musím vyslovit dík českému velvyslanectví v Mongolsku a panu velvyslanci Janu Vytopilovi za skvěle odvedenou práci.
Na podzim jsme zažili protesty některých filozofických, humanitních a sociálně-vědních fakult kvůli výši platů na těchto pracovištích. Vy sám také působíte na katedře historie Filozofické fakulty UPOL. Jaký je v tomto ohledu Váš postoj?
Dlouhodobě se netajím tím, že český vysokoškolský systém potřebuje strukturální změny zanesené ideálně do zcela nového vysokoškolského zákona, protože ten současný již mnoho let vždy nouzově a jednorázově záplatujeme. Koneckonců se současným panem ministrem o tom vedeme živou debatu již řadu let od jeho rektorských dob. Celá akademická krajina, nároky na vysoké školy i samotná organizační struktura vysokých škol se poměrně zásadně proměnily a ukazuje se, že vysokoškolský zákon z 90. let již neodpovídá požadavkům doby. To se týká například moderního legislativního zakotvení univerzitních spin-offů, vysokoškolských ústavů, efektivního řízení univerzit či postavení a složení správních rad.
Problém je tedy podle Vás třeba zařadit do širšího kontextu?
Přesně tak. Podle mého názoru je důležité promyslet optimální způsob systémového financování vysokých škol. Vytýkám před závorku, že celý sektor je bez debaty chronicky podfinancován a že problémy jsou i v distribuci financí uvnitř univerzit. Odtud pramení finanční strádání některých součástí univerzit.
Co tím myslíte konkrétně?
Jsem bytostně přesvědčen o tom, že financování je nutné mnohem přesněji zacílit a ušít na míru jedné každé vysoké škole. Český stát již roky postupuje tak, že vyčlení rozpočet pro celý sektor a podle relativně stabilní metodiky rozdělí peníze na jednotlivé vysoké školy, aniž by jasně formuloval svá očekávání a své priority. Je přitom zcela jasné, že jeden kabát nepadne všem. Několik kamenných univerzit ztělesňuje páteřní vzdělávací a výzkumnou infrastrukturu státu, jiné vysoké školy výtečně plní svou regionální roli a další stojí na rozhraní mezi polytechnikami a univerzitami. Technické univerzity mají zcela jiné cíle i poslání než umělecké vysoké školy atd. I proto se mi zdá, že by bylo žádoucí přistoupit k postupnému zavádění kontraktového financování.
Co máte na mysli, když hovoříte o „kontraktovém financování“?
Zjednodušeně řečeno je kontraktové financování založeno na myšlence jakési „smlouvy“ mezi státem a konkrétní vysokou školou nebo skupinou škol, která obsahuje cíle, kterých má být dosaženo a také specifikuje finanční rámce. Kontraktové financování má totiž několik výhod. Především stát může jasně formulovat svá očekávání od vysoké školy, aniž by zasahoval do její samosprávy. Očekávání se mohou týkat podpory strategických studijních programů, výzkumných priorit státu, posílení technologického transferu, vnitřní reorganizace školy, internacionalizace nebo třeba spolupráce s průmyslem. Tento způsob financování je zároveň zaměřen do budoucnosti a poskytuje školám také střednědobou rozpočtovou stabilitu, protože dává smysl, pokud je kontrakt uzavřen na delší dobu než na jeden rok. A konečně pozitivně motivuje univerzity ke změnám, protože v případě splnění podmínek by rozpočet univerzity měl být navýšen o předem dohodnutou procentuální část rozpočtu.
Česká republika se před lety rozhodla ke správnému kroku, kterým je mezinárodní evaluace univerzit. Ty jsou poměrně detailní a spolu s výročními zprávami a hodnocením ze strany Národního akreditačního úřadu poskytují poměrně robustní data, která mohou sloužit jako podklad k uzavření kontraktu a novému druhu financování. Jde samozřejmě o systémovou transformaci, která by musela být pečlivě vydiskutována s reprezentacemi. Výrazně by ovšem přispěla k diverzifikaci univerzit i k posílení zdravého konkurenčního prostředí. Předpokladem je ovšem změna mentálního nastavení státu a ochota posílit finanční vklad do celého systému.
Jaké další novinky či opatření MŠMT v oblasti výzkumu, vývoje a inovací aktuálně plánuje?
MŠMT je v této oblasti přirozeným partnerem úřadu paní ministryně Langšádlové a s napětím očekáváme výsledek připomínkovacího řízení k navrhovanému zákonu č. 130, který by měl v dohledné době spatřit světlo světa. Také jsem zvědav na výsledky nového hodnocení univerzit, které by mělo být mnohem detailnější a oborově propracovanější než pilotní projekt, který proběhl před několika lety.
Zdroj: Vědavýzkum.cz (JT)
Jaroslav Miller je profesorem historie, bývalým rektorem Univerzity Palackého v Olomouci (2014–2021). V roce 2021 působil i jako rektor soukromé Anglo-americké vysoké školy v Praze. Od 1. února 2022 je politickým náměstkem ministra školství, mládeže a tělovýchovy. Absolvoval studium komparativní historie a filologie na Středoevropské univerzitě v Budapešti, Univerzitě Palackého v Olomouci a na Oxfordské univerzitě. Jako několikanásobný držitel stipendia Alexandra von Humboldta působil vědecky především v Německu. Absolvoval také dlouhodobé stáže na univerzitách v USA, Kanadě či Velké Británii.
V letech 2010 a 2011 zastával místo hostujícího profesora na University of Western Australia v Perthu. V roce 2012 ho velvyslanec Spojených států amerických jmenoval do funkce ambasadora Fulbrightova programu v České republice. V současné době je Jaroslav Miller členem Správní rady Komise J. Williama Fulbrighta. Je autorem mnoha monografií a vědeckých publikací, za které získal řadu mezinárodních ocenění.
