Naši potravinovou soběstačnost jsme vyměnili za obří zabetonované plochy, které se neustále rozšiřují, což ovlivňuje krajinu nejen esteticky. Proč stavíme takzvaně do zásoby, přestože jsou stávající průmyslové zóny využity jen z poloviny? Jak bude vypadat nový zákon o ochraně půdy a co radí odborníci? Na naše otázky odpovídá Jaroslava Janků z Katedry pedologie a ochrany půd České zemědělské univerzity.
Proč se tak snadno zbavujeme zemědělské půdy?
Chybí vztah k půdě, který byl pro selské rody typický. Vlastnické vztahy k půdě přerušené na dobu více než 50 let se nedaří rychle obnovit, půda se pro řadu vlastníků stala břemenem, které nechtějí a neumí využívat, hledají způsob, jak ji výhodně prodat. Na vině jsou i mnohá vyjádření veřejně známých osobností, která snižují potřebnost zemědělství, padají výroky o levném exportu potravin, a naopak drahé výrobě u nás, o dostatku zemědělské půdy a podobně. Společnosti by prospěla i větší informovanost o nutnosti půdu chránit. Půda je důležitá nejen z pohledu výroby potravin, ale ochranou půdy chráníme také krajinu.
Zemědělské půdy ubývá kvůli výstavbě. O jakou přesně jde?
Zemědělskou půdu zabírá rezidenční i komerční výstavba. Velká města se historicky zakládala v nejlepších půdních a klimatických podmínkách. I dnes se nejvíce rozšiřují, včetně Prahy. To znamená, že si neustále kvalitní půdu zabíráme. Koneckonců Česká zemědělská univerzita je postavena na druhé třídě ochrany. První a druhé třídy ochrany jsou kategorie, kde jsou vedeny půdy výrazně nadprodukční a neměly by se zabírat pro stavební účely, pouze ve veřejném zájmu, například liniové stavby jako železnice či silnice. Problémem jsou málo využité průmyslové zóny.
Jak jsou stávající objekty využité?
Česká republika má zhruba 150 průmyslových zón, jejichž využitelnost je sporná. Staví se takzvaně do zásoby. Průmyslové zóny (dále jen PZ, pozn. red.) mají nabízet nová pracovní místa, často se však teprve na investora čeká. Využitelnost nad 50 procent se považuje za velmi dobrou, jako je tomu například ve Středočeském kraji. S PZ jsou spojeny i další následné problémy jako zvýšená kriminalita, přetěžování silnic a další zábory půdy pro jejich stavbu. Také problémy s vodou, zvláště pak kontaminace, její nedostatek, omezení vsakování a podobně. Dle sdělení NKÚ se dosud neprokázal přínos průmyslových zón. Dosud nebyla zpracována žádná analýza. NKÚ prověřil vzorek 12 příjemců dotací za 117 milionů korun a u šesti z nich se nepotvrdilo, že by peníze přinesly očekávaný efekt (ČTK, 2018).
Proč se tedy nevyužívají stávající objekty?
Brownfieldy (nevyužívaný, zanedbaný pozemek nebo objekt, pozn. red.) jsou stále málo využívané. Neexistuje dostatečná státní podpora, která by přesvědčila investory nestavět na zelené louce, což je zatím pro ně jednoznačně výhodnější. Důkazem toho je například obec Zlonice na Kladensku, v jejímž katastru se nachází dva brownfieldy – zemědělský a průmyslový. Přesto byla nová fotovoltaická elektrárna postavena na poli.
Je tempo ubývání půdy stejné?
V posledních letech tu bylo jisté zpomalení. Prodleva byla pravděpodobně způsobená covidem a válkou na Ukrajině, protože ubyli dělníci.
Říkala jste, že v zahraničí už začínají půdu chránit. Co dělají naši zákonodárci?
V současné době se očekává Zákon o ochraně zemědělského půdního fondu s platností od roku 2024. Dle mého názoru je opět bezzubý a úbytky půdy budou i do budoucna pokračovat. V novele se objeví striktní zákaz výstavby na 1. a 2. zóně ochrany. Ovšem už nyní je jasné, že i v tomto bodě bude řada výjimek. Už jen například kvůli výstavbě pozemních komunikací, které přes tyto zóny povedou. Navíc je tu přechodná doba pěti let, během níž je ještě možné stavět bez omezení. Evropská unie má také ambiciózní plán. Chystá se úplný zákaz záborů zemědělské půdy, a to od roku 2050. Zda se to podaří, je s otazníkem. V novele je zmiňována i možnost výstavby agrovoltaiky na zemědělské půdě. Nejde o nenávratně zničenou půdu, ovšem i tady je půdní struktura narušována kvůli stékající vodě z panelů – takzvaný okapový efekt.
Jak moc taková výstavba ovlivňuje životní prostředí?
Nejsem klimatolog, ale problém vidím hlavně v omezeném vsakování vody a ohřívaní zemského povrchu. Je logické, že pokud betonujeme ve velkém, zvyšuje se teplota ovzduší. Voda se jednoduše nemá kam vsakovat. Přesouvání zemědělství z nížin s sebou také nese další problémy, vyšší ekonomické náklady a erozi na svažitých pozemcích. Nejhorší degradací jsou trvalé zábory – betonování, kdy se trvale zničí svrchní horizont. Tím vyvstává otázka, zda skrývku uplatňovat například v případě staveb, které mají omezenou životnost. Protože ale dojde k vyjmutí ze zemědělské půdy, je tu předpoklad, že pozemek se i nadále bude používat jako stavební. Na stavbách dochází často k promísení zemin ze svrchních horizontů se zeminou ze spodních vrstev, která je z hlediska kvality nedostatečná pro růst rostlin například v zahrádkách bytových rodinných komplexů. Příměsi kamení a dalších cizorodých materiálů v zahrádkách novostaveb jsou bohužel časté. Je ale neuvěřitelné, jak jsme si krajinu těmito stavbami velmi zaneřádili.
Jaké máte tedy rady k záchraně situace?
Půdu již nezabírat a využívat brownfieldy. Další šanci vidím ve zvýšení odvodů státu a zamezení spekulacím s půdou. V procesu ochrany půdy lze vidět slabý článek v územním plánování. Jakmile se začne uvažovat o změně územního plánu, od toho momentu roste cena. S pokračujícím procesem více a více až po parcelaci stavebních pozemků. Za pozemky, které jsou dosud vedené jako zemědělská půda, byť jsou již stavebně využívané či se předpokládá stavební využití, se ovšem stále platí nízká daň jako ze ZP. I tady by mohlo dojít ke změně, a u těchto pozemků daň zvýšit na roveň stavebních. Dále jsou to odvody za vyjmutí ze zemědělské půdy, které se v této výši stále vyplatí investorům platit, zejména těm zahraničním. To by si v zemích na západ od nás dovolit nemohli.
Autorka: Zuzana Mocková
Zdroj: Česká zemědělská univerzita v Praze
