facebooktwittergoogleinstagram

Věda a výzkum

Portál Vědavýzkum.cz - Nezávislé informace o vědě a výzkumu

IOCB Tech, s.r.o. - hlavní partner portálu Vědavýzkum.cz

Hlavní partner portálu
facebooktwittergoogleinstagram

Nina Fárová: Péče o pracovní podmínky vědců a vědkyň by měla být standardem

25. 10. 2021
Nina Fárová: Péče o pracovní podmínky vědců a vědkyň by měla být standardem

Jaká je situace českých sociálních a humanitních věd a jakým překážkám vědci a vědkyně v těchto oborech čelí? A jaké důsledky pro vědecké poznání má převaha účelového financování? Na tyto otázky odpovídala Nina Fárová ze Sociologického ústavu AV ČR.

AVČR portrety sociologicky ustav 12 1Jak hodnotíte současné postavení českých sociálních a humanitních věd?

Sociální a humanitní vědy jsou podle mého pořád pomyslnou popelkou – ať už jde o problém podfinancování, nebo o fakt, že jim není věnována systematická pozornost vládních představitelů či vrcholných vědeckých manažerů. Tyto obory nejsou vnímány jako prioritní, a tak se jim pochopitelně nedaří tak dobře, jak by mohlo. Zároveň vnímám stále ještě řadu mýtů o sociálních a humanitních vědách, které jsou přítomné ve veřejné debatě. Ať už jde o to, že absolventi a absolventky humanitních a sociálních oborů jsou považováni za méněcenné, že tento typ vzdělání nemá profesní uplatnění nebo že sociálně-vědní výzkum není ten „opravdový“ výzkum. Stále nám tak v české společnosti chybí idea, že společenské a humanitní vědy jsou potřebné a důležité.

Jak konkrétně se podle vás projevuje tento nedostatek pozornosti?

Pořád máme pocit, že společenské a humanitní vědy jsou něco navíc, něco nepotřebného. Jak moc se jedná o falešnou představu, ukázala například koronavirová pandemie. Na jejím řešení bylo dobře vidět, co se stane, pokud společnost – respektive její politické špičky – při řešení krize nevyslyší hlasy sociálních vědců a vědkyň z různých oborů. Důsledkem je, že pak máme tendenci vše řešit velmi technicistně a opírat se o ta takzvaná tvrdá data. Na tom pochopitelně není špatného, ale je třeba abychom vnímali i to, že jednotlivá opatření nebo zveřejněné informace přijímají konkrétní lidé. Proto je například při řešení takové krize žádoucí si nechat poradit i od odborníků a odbornic, kteří se v nejširším smyslu zabývají lidským chováním.

O obtížné pozici sociálních a humanitních věd se v posledních letech diskutuje poměrně hojně. Proč tomu tak podle vás je?

Podle mého názoru to souvisí i s podobou České republiky jako příslovečné „montovny“. To přitom nemyslím pejorativně vůči lidem, kteří v průmyslu pracují. Odkazuje to ale k určitému strukturálnímu směřování země. Pokud tak nezanedbatelné množství lidí pracuje v určitém oboru a má vzdělání určitého typu, zdá se mi vcelku logické, že je pro ně obtížné si představit smysl a relevanci sociálních a humanitních věd. Také se domnívám, že se stále ještě může jednat o dědictví minulého režimu, kdy humanitní a sociálně-vědní vzdělanost úplně nebyla režimním ideálem. Možná si tak ještě neseme zátěž z minulosti.

Zmínili jsme podfinancování sociálních a humanitních oborů. Máte představu, jak změnit současnou situaci?

Přestože bych nerada nedostatek financí používala jako zaklínadlo, které by vysvětlilo všechny problémy českých humanitních a sociálních věd, je to skutečný problém. Stačí se podívat na základní mzdy sociálních a humanitních vědců na vysokých školách nebo na Akademii věd, které jsou hrazeny z institucionálních prostředků. Zdaleka nedosahují ani k průměrné mzdě. V tomto kontextu je pak naprosto logické, že lidé v těchto oborech někdy postrádají motivaci dělat něco navíc. Dělají svůj výzkum, odučí, co je třeba. Nemají často ale prostor ani chuť pracovat na dalších aktivitách, a pokud i přesto něco takového dělají, tak obvykle zadarmo a na úkor svého vlastního volného času.

Abychom změnili současnou situaci, rozhodně bychom se také mohli inspirovat větší diverzitou poradních týmů vládních představitelů z hlediska zastoupení jednotlivých oborů. Například Joe Biden má ve svém vědeckém poradním týmu i socioložku. U nás jsme to trochu zažili během koronavirové krize v rámci mezioborové skupiny MESES, kde byl i zástupce sociálních věd. Bylo by dobré, kdyby si i vládní představitelé a další osoby v mocenských pozicích uvědomili, že tady existuje i takový typ odbornosti, a začali ho častěji využívat.

Co dalšího považujete za překážky či nešvary českých sociálně-vědních a humanitních oborů?

Jedním z důležitých, ale ne příliš diskutovaných aspektů je podle mého názoru to, že akademické prostředí je silně hierarchické. Jakkoliv máme často představu, že vědecké prostředí je velmi otevřené a svobodné, na úrovni řízení tomu tak není. Řízení se často odehrává na základě zákazů a příkazů shora, častokrát založených na arbitrárních nařízení bez jasného smyslu. Případně se upřednostňuje smysl ekonomický či technokratický. Vedení některých vědeckých institucí ze sociálních a humanitních věd se zároveň často hlasitě brání zavedení transparentních pravidel fungování dané instituce a odvolává se přitom na to, že taková pravidla by narušila akademické svobody. Výsledkem této netransparentnosti pak spíše je, že pracovní pozice je primárně založená na vztahu s vedoucími nebo na jiných osobních vazbách. Ty ale nemají všichni stejné a nefungují pro všechny stejně. Zvlášť obtížná je pak pozice pro příchozí ze zahraničí nebo z jiných vědeckých institucí. To, co skutečně potřebujeme, je mít jasně a transparentně nastavená pravidla odměňování nebo kariérní řád.

Druhá věc, která mi v kontextu akademického prostředí přijde velice zásadní, je to, že často nepřemýšlíme o vědcích a vědkyních jako o zaměstnancích, kteří by měli být spokojení ve své práci. Kolik výzkumných institucí má například své HR oddělení? V kontextu sociálních a humanitních věd je to naprosté minimum. Péče o zaměstnance a zaměstnankyně a stabilní prostředí, ve kterém mohou vykonávat dobře svou práci, by se mělo v sociálních a humanitních vědách stát standardem, a nikoliv vzácnou výjimkou. Napomoci by tomu mohlo i angažování se v akademických odborech, které se snaží o budování přívětivějšího pracovního prostředí nebo zvyšování mezd. Odbory jsou ale stále často vnímány jako přežitek z minulosti nebo pouze obtížná složka, která komplikuje tzv. hladký průběh věcí. Pokud se chce jedinec bránit proti současnému státu quo a věci v akademii měnit, sám toho zvládne jen málo. Kolektivní snaha je tak velmi důležitá.

Jak tyto problémy dopadají na konkrétní sociálních a humanitní vědce a vědkyně? Liší se nějak výrazně jejich zkušenost od kolegů a kolegyň například z přírodních nebo technických oborů?

Situace v jednotlivých oborech má svá specifika. Jak jsem již říkala, ve vědním prostředí obecně platí, že je poměrně silně hierarchizované. Některým skupinám se tak daří lépe a jiným hůře. Mezi ty, kterým se příliš nedaří, patří typicky juniorní vědci a vědkyně, kteří jsou nejčastěji oběťmi prekarizované práce – například v tom smyslu, že v sociálních a humanitních vědách mají několik menších úvazků na různých institucích, protože žádná instituce jim není schopná nebo ochotná zajistit plný pracovní poměr. V přírodních a technických oborech jsou zase často využívání na dlouhé hodiny neplacené práce v laboratoři. To pochopitelně nepřispívá ke stabilní situaci potřebné pro kvalitní výzkum. Zároveň pořád platí, že peněz v sociálních a humanitních vědách je málo. Často se tak stává, že juniorní vědci v těchto oborech jsou přezaměstnaní, tedy že mají víc než jeden plný pracovní úvazek, aby tak vydělali dostatek peněz na důstojný život. Výrazně jiná je oproti tomu situace seniorních akademiků. Na těchto pozicích mají lidé výrazně větší jistotu, stabilitu a větší příjem.

Specifikum sociálních a humanitních věd spočívá v mnohem větší závislosti těchto oborů na institucionálním financování. Možností, jak získat účelové financování, je v těchto oborech jednoduše méně. Naopak zase v prostředí přírodních věd jsou podmínky práce výrazně tvrdší a konkurence je větší. To také vyplynulo z několika výzkumů věnujících se tomu, jak vypadá akademické práce – v kontextu přírodních věd reálně hrozí, že pokud daná výzkumná skupina nezíská znovu a znovu každý rok například granty GA ČR, tak jednoduše zanikne bez ohledu na výsledky své předchozí práce. Prostředí je významně kompetitivnější než v sociálních a humanitních vědách. Nelze tak jednoduše říct, které obory jsou na tom lépe. Jejich situace je ale jiná.

Jak podle vás fenomén „grantové kultury“, tedy stále se zvyšující důraz na financování výzkumu prostřednictvím účelových prostředků, formuje vědecké prostředí a výzkum samotný?

To je jedna z hlavních otázek našeho aktuálního výzkumu, na kterém pracujeme s Radimem Hladíkem na Filozofickém ústavu AV ČR a který se zabývá financováním české vědy. Z výsledků nám jednoznačně vyplývá, že větší důraz na účelové financování snižuje pracovní stabilitu vědců a výzkumníků. To je zvlášť markantní právě v přírodních vědách. Vědci a vědkyně si také často stěžují na to, že zavedené grantové programy jsou příliš krátké. Tři roku typicky nestačí na to, aby mohli svůj výzkum poctivě provést. Často tak už musejí mít předpřipravené předběžné výsledky před podáním grantu. Krátkodobé financování grantů je další aspekt, který destabilizuje pracovní situaci vědců a vědkyň. Nebo třeba čistě praktické aspekty grantových žádostí, kdy například u GAČRu můžete žádat o grant jen v jednom přesném termínu v roce, nebo že grant můžete přerušit pouze ke dvěma přesným termínům v roce – to především dopadá na matky malých dětí nebo mladé vědce a vědkyně plánující rodinu, když jsou závislí pouze na účelovém financování.

Otázka, jaké jsou důsledky pro vědecké poznání obecně, je nesmírně zásadní. Zvyšující se důraz na účelové financování vědce vede typicky k tomu, že volí jistější témata. Snaží se eliminovat riskantní nápady s nejasnými výsledky, protože u nich neexistuje jistota, že přinesou potřebné publikace a výstupy. Snižuje to tak inovační a kreativní potenciál vědy. Také se ukazuje, že to významně snižuje i interdisciplinaritu výzkumu. Jak grantová schémata, tak především hodnotící panely, jsou samy o sobě jen velmi málo interdisciplinární. Posuzovat projekty, které se pohybují na pomezí oborů, je tak pro takové panely často obtížné, což vede k tomu, že tyto projekty nejsou příliš kladně hodnocené.

Z různých výzkumů také vyplývá, že prekarizace práce nedopadá na všechny skupiny vědců stejně. V případě ČR se tak jedná zejména o vědkyně. Jaká je v tomto systému jejich situace?

Z výsledků našeho výzkumu vyplývá, že čím méně žen v daném oboru je, tím častěji pracují na pozicích, které jsou závislé na účelovém financování. V těchto oborech jsou tedy ženy na zranitelnějších pozicích.

Samostatnou kapitolou je samozřejmě rodičovství ve vědě, kterému se dlouhá léta věnujeme v NKC – gender a věda. Věda je obor, ve kterém není často dost dobře možné si vzít na tři roky mateřskou nebo rodičovskou dovolenou. Řada vědců a vědkyň se chce vrátit poměrně brzy do práce, ale jednoduše nemohou, protože zdejší institucionální péče o nejmenší děti je naprosto minimální. Dostáváme se tak k tomu, že sice možná platí, že na teoretické úrovni mají ženy stejné pracovní podmínky a příležitosti jako muži, ale v praktické rovině tomu tak není. Ženám sice v ničem aktivně ve vědě nebráníme, ale nedostatečně je podporujeme. V tomto směru by zásadně pomohlo pracovní prostředí bez sexismu a sexuálního obtěžování, což jsou nešvary, kterými věda stále ještě často trpí. Dále jsou to například návratové granty, flexibilní úvazky, podpora péče o děti nebo například zřizování vlastních akademických dětských skupin.

Proč by měla být prekarizace vědecké práce nežádoucí z hlediska státní kasy, ze které plynou veřejné prostředky do výzkumu a vývoje, když to přináší žádoucí výstupy v podobě zvýšeného výzkumného výkonu země?

Problematickým důsledkem je to, že tento systém nutí vědce a vědkyně věnovat se bezpečným tématům, která nepřinášejí rizika a která jim zajistí obživu. Kvůli tomu se nemohou věnovat zajímavým, ale nejistým oblastem svého oboru, které by ale mohly také přinášet zásadní nebo jinak kreativní posuny ve vědeckém poznání. Prekarizace vědecké práce také přispívá k tomu, že vědci a vědkyně mohou vyhořet a opustit akademickou dráhu, což se bohužel nejčastěji děje u doktorandek a doktorandů. Investice do vzdělávání těchto lidí se nám tedy poté do společnosti ani státní kasy nevrátí. Neméně důležitým aspektem je ale i to, že vědci a vědkyně jsou také jenom lidé a platí pro ně totéž co pro jiné zaměstnance. Lepší pracovní podmínky typicky vedou ke spokojenějšímu zaměstnání a spokojený zaměstnanec obvykle odvádí lepší pracovní výkon než zaměstnanec, který je nespokojený, nešťastný nebo vystresovaný.

Děkujeme za rozhovor!

 

Za redakci Vědavýzkum.cz se ptal Jan Tesárek


Nina Fárová

je absolventkou doktorského studia antropologie na Západočeské univerzitě v Plzni. Dlouhodobě se věnuje tématu mužů a maskulinit ve vzdělávání, dalším jejím výzkumným zaměřením je vztah genderu, vědy a technologií. Pracuje jako postdoktorandka v NKC - gender a věda při Sociologickém ústavu AV ČR a je také odbornou asistentkou na Katedře sociologie Univerzity Hradec Králové, kde vyučuje kvalitativní metodologii a genderová studia. V současnosti působí jako Postdoctoral Fellow na San Francisco State University.