Kdy vlastně iniciativa na podporu studentů a studentek se specifickými potřebami na Univerzitě Karlově vznikla?
Letos byl zrovna rok, kdy spousta univerzitních center slavilo deset let, jelikož zhruba před deseti lety MŠMT vydalo pravidla, která řešila financování služeb pro studenty se specifickými potřebami. Na Univerzitě Karlově byly ale některé služby už dříve.
Kdo všechno jsou klienti Centra Carolina, které na Univerzitě Karlově pomáhá studentům se specifickými obtížemi?
Jsou to jednak studenti se zrakovými obtížemi, se sluchovými obtížemi, s pohybovými obtížemi, ale také studenti se specifickými poruchami učení, s poruchami autistického spektra a studenti s tzv. jinými obtížemi, kam spadají například psychické obtíže nebo chronické nemoci.
Změnila se nějak v poslední době agenda Vašeho centra?
Už před covidem jsme zaznamenali skokový nárust studentů s psychickými obtížemi. Také roste počet studentů se specifickými poruchami učení a studentů s poruchou autistického spektra. To je způsobené i tím, jak se do vysokoškolského vzdělávání přelévá inkluze ze základních a středních škol. Co se týče služeb, tak tam kontinuálně rostla jejich kvalita a šíře.
Kolika studentům Vaše centrum v současnosti pomáhá?
Máme čerstvá čísla z letošního října, kdy odevzdáváme statistická data na MŠMT kvůli dotacím. Momentálně u nás studuje 1263 studentů evidovaných se specifickými potřebami, z toho je nejvíce studentů s psychickými obtížemi a specifickými poruchami učení.
Když jste zmínila nárůst studentů s psychickými obtížemi, poskytujete i psychologickou pomoc?
Je běžné, že vysoké školy mají poradenské centrum poskytující poradenství nejen evidovaným studentům se specifickými potřebami, takže i na naší univerzitě jsou služby psychologů, a to jednak na rektorátní a jednak na fakultní úrovni. Poradny pod Centrem Carolina poskytují služby psychologické podpory všem studentům, i těm, kteří nejsou evidovaní, že mají psychické obtíže. Pořád je velká část studentů, kteří mají psychické obtíže, mají třeba diagnózu a nechtějí se nechat evidovat, například z důvodu strachu ze stigmatizace. I ti mohou psychologické poradenství využít.
A co se týče studentů s poruchou učení, poskytujete jim také diagnostiku nebo k Vám již přijdou studenti, kteří vědí, jaké mají obtíže a rovnou žádají o pomoc?
Většina studentů již přichází s nějakým lékařským potvrzením nebo s potvrzením od pedagogicko-psychologické poradny. Někteří studenti ale zjistí až v dospělém věku, že třeba dosud velmi dobře kompenzovali například dyslexii nebo dysgrafii, ale s nástupem na vysokou školu, kde je velké množství textů, které musí přečíst a vypracovat, to přestávají zvládat a říkají si, jestli nemají nějakou specifickou poruchu učení. Takže poskytujeme možnost – tzv. DysTest, aby se studenti i v dospělém věku nechali otestovat. Zároveň je velká poptávka po diagnostice ADHD. Centra, která poskytují diagnostiku jak poruch autistického spektra nebo i ADHD jsou ale velmi přetížená, takže u nás kolegyně poskytují takovou pre-diagnostiku – tzv. screening, aby studenti věděli, zda má cenu zapsat se někde na čekací listinu na diagnostiku.
Narůstá i počet studentů s jinými než zmíněnými „jinými obtížemi“? Například zrakovými nebo pohybovými? Máte pocit, že je ten systém prostupnější, že se studenti nebojí hlásit na VŠ, protože vědí, že se jim dostane kvalitní pomoci?
Myslím, že sklízíme plody inkluze na základních a středních školách, protože tyto školy se postupně velmi dobře naučily, jak s těmito studenty pracovat. Více studentů se specifickými potřebami tak dokončí úspěšně střední školu a na základě toho ty počty stoupají i u nás, a to i včetně studentů s těžkým pohybovým znevýhodněním – máme například i studenty s kvadruplegií.
Jak náročná je pomoc pro studenty s pohybovými obtížemi na univerzitě, která má spoustu historických budov v centru města?
Je to občas boj, spousta výuky je v budovách, kde památkáři nedovolí žádné větší úpravy. Nicméně se na to myslí při každé větší rekonstrukci nebo když se staví nové budovy, například nová budova FHS je bezbariérová nebo plánovaný kampus na Albertově bude také bezbariérový. V historických budovách se situace řeší formou plošin nebo schodolezů. Ne všichni studenti s pohybovými obtížemi jsou však na vozíku, někteří používají berle nebo mají obtíže spojené s rukama. Vozíčkářů je na univerzitě ročně kolem deseti až dvaceti.
Jaký typ pomoci potřebují v dnešní době studenti se zrakovým postižením?
Ti nejčastěji využívají digitalizaci. Máme digitalizační střediska – na univerzitě jsou tři místa, kde můžete digitalizovat: v Centru Carolina, na Evangelické teologické fakultě a na Pedagogické fakultě. Tato tři centra poskytují digitalizaci v jednotné kvalitě, aby již jednou digitalizované materiály mohli využívat všichni studenti se zrakovým znevýhodněním. Studenti si digitalizované materiály následně nechávají předčítat specializovanými programy nebo si text zvětšují či upravují. Využití Braillova písma je dnes již na ústupu, studenti spíše používají nové programy a techniku.
A jak vypadá podpora studentů se sluchovým znevýhodněním?
Máme velkou výhodu, že na Filozofické fakultě máme odborníky, kteří vyučují komunikaci neslyšících. Je tam specializované středisko – Centrum Paluba, které poskytuje služby tlumočení do českého znakového jazyka, přepis a zápis pro studenty všech fakult.
Je Vaše podpora omezená jen na studenty univerzity?
Poskytujeme služby i uchazečům o studium, aby věděli, který obor je pro ně vhodný, kam se například dobře dostanou na vozíku a jak nejlépe využít svůj potenciál. Ze zlepšování bezbariérovosti služeb profitují samozřejmě i zaměstnanci, u kterých může třeba teprve později během života dojít k nějakému pohybovému znevýhodnění. Máme i zaměstnance se sluchovým znevýhodněním, kteří pracují v Centru Paluba na Filozofické fakultě, kde studenty vyučují a také jim pomáhají. Zaměstnanci mohou také využívat naše poradny, nejenom psychologické, ale i právní, koučování, kariérní poradenství a podobně. Kapacita poraden je ovšem omezená a prioritně se snažíme služby poskytovat studentům.
Potřebujeme informace efektivně doručit studentům
Jak je celá organizace pomoci studentům se specifickými potřebami na univerzitě organizována?
V Centru Carolina pomoc především koordinujeme, ale tím, že Univerzita Karlova je ve třech městech a má 17 fakult, tak není možné poskytovat veškerou pomoc z centra. Některé služby sice centrální jsou, jako například digitalizace, ale pomoc s komunikací s vyučujícími, konzultace s nimi, navýšení času na zkouškách – to všechno zajišťuje ta daná fakulta a fakultní kontaktní osoby pro studenty se specifickými potřebami.
Kdo pomáhá studentům v terénu?
Občas se setkáváme s aktivními studenty, kteří mají nějakého spolužáka nebo spolužačku se znevýhodněním a začnou se zajímat o podmínky pomoci pro studenty a až na základě toho zjišťují, že univerzita nějaké služby poskytuje. Je to pro nás také výzva v tom, abychom byli více vidět, aby se o nás mezi studenty vědělo. Jde taky o to, jakým způsobem ty informace efektivně ke studentům dostávat, jaké kanály zvolit, jaké použít sociální sítě atp. Ale obecně máme dobré zkušenosti s tím, že studenti pomáhají svým spolužákům. Když poptáváme pro studenty v prvním ročníku asistenta nebo mentora, tak jsme zatím vždycky našli.
A máte také nějakou databázi asistentů, kam se může někdo, kdo by měl zájem pomáhat, přihlásit?
Máme databázi, do které je možné se přihlásit. Většinou však studenti využívají pomoc od svých spolužáků ze stejného oboru a ročníku, primárně jsou tedy oslovování tito a až následně asistenti z naší databáze.
Velká výzva je propagace vstřícného postoje univerzity
Sdílíte své zkušenosti s pomocí studentům s jinými univerzitami?
U nás byl ještě zhruba před pěti lety systém pomoci více decentralizovaný, což bylo dost odlišné od jiných univerzit, ale nakonec jsme se rozhodli doplnit pomoc z centra, aby byly pro fakulty nějaké metodické postupy a aby byla jasněji nastavená minima v poskytovaných službách tak, aby se studenti na všech fakultách mohli setkat s podobným typem služeb. Začali jsme se tedy zajímat, jak to mají na jiných univerzitách a co bychom mohli převzít. Podařilo se nám tak naštěstí dohnat a v něčem i předehnat peloton. To je samozřejmě jednak tím, že máme skvělý tým a výborné odborníky na fakultách, ale také tím, že máme tolik studentů, že se můžeme strašně rychle učit. Na některých univerzitách nepotřebují například tolik digitalizace nebo nemají studenty se sluchovým znevýhodněním. U nás si ty počty studentů vyžádaly, aby naše služby byly na dobré úrovni. Zároveň se učíme v zahraničí a snažíme se nasávat nové nápady, technologie. Teď jsme právě hodně školili další univerzity v digitalizaci. Zajímavým úkolem je také zlepšení přístupnosti specializovaných učeben, jako jsou různé druhy laboratoří – tam se snažíme získat inspiraci v zahraničí.
Kdo je v Česku tahoun ve službách pro znevýhodněné studenty, kde jste se inspirovali?
Určitě ČVUT a MUNI, ti mají skvělé služby. Byli jsme s nimi hodně v kontaktu a snažili jsme se od nich načerpat inspiraci a rady. Také funguje Asociace poskytovatelů služeb pro studenty se specifickými potřebami (AP3SP) a Asociace vysokoškolských poradců, které jsou výborné pro diskusi o hranicích oboru, o novinkách.
Zdokonalujete se také na základě zpětné vazby od studentů? Pomáhají Vám vylepšovat vaše služby?
Určitě. Obecně dostáváme zpětnou vazbu od studentů, že jsou rádi za naši činnost a že jim pomohla. Měli jsme například studenta z Matfyzu, který na základě toho, že sám dostával podporu od univerzity, tak začal podporovat i ostatní studenty se znevýhodněním a dělá pro ně mentora. Nebo máme studenta, který studuje logiku, má zrakové znevýhodnění a byla pro nás velká výzva digitalizovat text s matematickými vzorci, ale na základě spolupráce s ním se nám podařilo systém zdokonalit a jsme schopni digitalizaci dnes dělat tak, aby tu logiku mohl studovat. Zpětnou vazbu dostáváme také od zapojených odborníků.
Máte příklad nějaké slepé uličky, kde jste se vydali špatným směrem?
Není to úplně slepá ulička, ale báli jsme se u jedné služby, zda bude dostatečně využitá. Ještě před mým příchodem centrum začalo poskytovat tzv. nácviky studijních strategií, což znamená konzultace s odborníky, většinou speciálními pedagogy. Studenti si na nich mohou osvojit různé dovednosti – jak kompenzovat své znevýhodnění, pracovat s technickými pomůckami a podobně.
Ale první rok až dva byl o tuto službu velmi malý zájem. Už jsme si skoro říkali, že to asi není to, co studenti potřebují. Ale za covidu se to rozjelo a teď už jsou to stovky hodin ročně, studenti o to mají velký zájem. Museli jsme dokonce rozšiřovat počty specialistů, kteří ty nácviky dělají.
Evidujete podobnou snahu, jak lépe poskytovat pomoc hendikepovaným studentům, také u vyučujících? Žádají třeba radu, poptávají nějaké školení?
Určitě, už druhým akademickým rokem děláme vzdělávací semináře Základy krizové pomoci pro laiky právě pro pracovníky studijních oddělení, pro vyučující nebo i pro pracovníky kolejí, a je o to velký zájem. Studijní referenti se totiž občas setkávají s tím, že studenti mají úzkost, depresi, někdy se jim tam „složí“ a oni nevědí, jak na to reagovat, kdy volat 112 a kdy jen nabídnout klid a vodu, aby si studenti oddechli a mohli třeba sami odejít. Takže tenhle vzdělávací seminář opravdu rádi poskytujeme a je o něj zájem.
Pozorovali jste, vedle negativních dopadů na psychickou pohodu studentů, také nějaké pozitivní dopady covidové pandemie na Vaši práci?
Určitě dostupnost hybridní a online výuky, protože někteří studenti například se sociálními fóbiemi, úzkostmi nebo studenti s poruchou autistického spektra na jednu stranu vítali, že se mohou připojit online, z domova. Napříč všemi našimi službami se rozšířily možnosti poskytování služeb právě o online formu, například i u psychologického poradenství. I to, že se vyučující nebrání poskytovat materiály a nahrávky svých přednášek. To je určitě plus.
Máte nějakou vizi do budoucna? Co cítíte, že je potřeba ještě zlepšit?
Velká výzva je obecně to, zda univerzita, jakožto přístupná, také vypadá a působí i navenek. Snažíme se, aby studentům akademické prostředí dávalo najevo, že s nimi počítá, že jsou chtěnou a platnou součástí. My jsme moc rádi, že vyučující už vědí, že tu studenty se specifickými potřebami mají, a že na ně berou ohled, poskytují jim konzultace, čas navíc atp. To, co těm studentům také pomáhá, je přijetí a pocit, že tam patří, že nejsou jen trpěni.
Je vidět, že jak se ta inkluze přelévá na vysoké školy, že se situace pro studenty se specifickými potřebami stále mění k lepšímu a univerzity se v podpoře těmto studentům stále zdokonalují.
Právě proto, aby univerzita působila i navenek jako přístupná, je dobré, že například projevy rektorky, vzdělávací semináře a další akce jsou tlumočeny do českého znakového jazyka, na veřejné akce univerzity je zajišťován bezbariérový přístup atp. To mi přijde moc fajn gesto od univerzity, že s těmi lidmi počítá.
Autorka: Vědavýzkum.cz (VL)
Šárka Vohlídalová vede pátým rokem Centrum Carolina, které na Univerzitě Karlově pomáhá studentům se specifickými potřebami. Je vystudovaná kulturní antropoložka a sociální pracovnice. Celý svůj profesní život se věnuje tématu inkluze ve školství.
