facebooktwittergoogleinstagram

Věda a výzkum

Portál Vědavýzkum.cz - Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Ernst & Young - hlavní partner portálu Vědavýzkum.cz

Hlavní partner portálu
facebooktwittergoogleinstagram

Jak bojovat s etickými prohřešky ve vědě?

3. 11. 2020
Jak bojovat s etickými prohřešky ve vědě?

Na Vědavýzkum.cz se opakovaně věnujeme etickým aspektům vědecké práce u nás i v zahraničí. Součástí vědeckého života jsou bohužel i praktiky jako plagiátorství či predátorské publikování. Nakolik jsou u nás rozšířené? A jak se je vědecké obci daří řešit? Zkušenosti českých vědců nejsou vždy úplně pozitivní, jak ukazuje nejeden dopis, který nám přichází do redakční pošty.

FMcartoon135 2019

Autorka posledního z těchto dopisů si pokládá zdánlivě jednoduchou otázku: „Co máte dělat, pokud víte o případech plagiátorství, predátorského publikování či o plýtvání stovek tisíců až milionů korun na naprosto nesmyslné projekty? Pokud víte, že hodnocení pracovníků a publikací probíhá neférově a že se studenty a zaměstnanci je zacházeno v naprostém rozporu s etickými zásadami univerzity, na které působíte?“ Nabízí se jednoduchá odpověď – řešit tyto případy institucionalizovanou a k tomu určenou cestou, například postoupit je etické komisi.

Ve svém textu, v němž vychází z vlastní zkušenosti, nicméně z pochopitelných důvodů chce zůstat v anonymitě, se autorka snaží ukázat, že se za touto jednoduchou odpovědí skrývá poněkud složitější skutečnost: „Co ale, pokud je váš obor malý, vědci drží spolu a Vy víte, že na instituci, na které působíte – i v celém Vašem oboru – jsou tyto problémy tak časté, že poukázáním na ně buďto nebudete moci působit na dané instituci (a ani na žádné jiné v ČR) anebo Váš profesní postup bude výrazně zpomalen?“ ptá se.

Cíl autorčiny úvahy je dvojí. Zaprvé ukázat, že v České republice stále existují obory, ve kterých jsou tyto problémy obecně známé a někdy se o nich mluví i zcela otevřeně napříč institucí – ale neřeší se. Druhým účelem je upozornit na nemožnost poukázat na etické problémy, pokud si dotyční nechtějí zničit vlastní kariéru:

„Opakovaně mi bylo zdůrazňováno, ať etické prohřešky, zejména plagiátorství ostatních, neřeším, protože bych si proti sobě poštvala výraznou část ostatních vědců z oboru. Chce-li být mladá výzkumnice zaměstnaná (transparentní výběrová řízení se samozřejmě nekonají), případně se habilitovat (zkušenějšími kolegy je jí opakovaně sdělováno, že nezáleží primárně na kvalitě její práce, ale na vztazích se členy vědecké rady), a nechce-li, aby jí v postupu bylo zbytečně dlouhodobě zabraňováno, musí se smířit s tím, že etické prohřešky zkrátka nebude kritizovat. Podobně, vidí-li mladá vědkyně, že osobní vztahy mají silný vliv při získávání univerzitních projektů, a že se někteří neštítí zamezit financování projektů na základě osobní zášti, dvakrát si rozmyslí, než začne kritizovat něčí etické prohřešky.

Nechce-li odejít do zahraničí, je všemi tlačena do pozice, aby nekritizovala. Podezřelou se přitom stává už jen tím, pokud dostatečně nechválí. Někteří tento tlak nevydrží a odejdou do soukromé sféry nebo do zahraničí, jiní se snaží vydržet a postupně vytváří ostrůvky pozitivní deviace. Mnozí se naopak přizpůsobí a replikují vzorce jednání zkušenějších.“

Anonymní podněty – ano či ne?

Problém podle autorky spočívá v tom, že české vysoké školy nenabízí možnost, jak situaci řešit. V případě podání podnětu etické komisi univerzity je totiž běžnou praxí to, že je vyžadováno odhalení identity toho, kdo podnět podává:

„Anonymní podnět z větších českých a moravských univerzit umožňuje řešit jen Masarykova univerzita, přičemž ta to však umožňuje jen výjimečně, rozhodne-li tak rektor. Podání podepsaného podnětu mladou výzkumnou pracovnicí, pokud se nachází v menším oboru a pokud identifikuje problémy, které se netýkají jednotlivců, ale které se stávají systematicky, přitom představuje v některých oborech profesní a pracovní sebevraždu.“

Podle jejího názoru přitom v mnohých případech není znalost identity osoby, která podala podnět, nijak podstatná: „Došlo-li k plagiátorství či k predátorskému publikování, anonymní povaha podnětu je nepodstatná, protože obviňující osoba nehraje žádnou roli při posouzení takových praktik,“ myslí si. A i pokud by se univerzita rozhodla, že chce přijímat podněty jen od členů své akademické obce, existují podle ní možnosti, jak toto zaručit. Například tím, že by osoba, která  chce podávat podnět a přitom zůstat v anonymitě, mohla požádat jinou osobu, které by věřila, aby se zaručila, že osoba podávající podnět je skutečně členem akademické obce. „Bylo by to lehce krkolomné, nicméně požadavek, aby podobné podněty pocházely jen od členů akademické obce univerzity, není zásadní,“ dodává a svou úvahu dále rozvádí: „V případech mezilidských konfliktů by anonymita mohla být zachována jen těžko, jedná-li se o svědectví konkrétních lidí. Nemožnost jednat v některých případech anonymně, by však neměla zabraňovat podávání anonymních podnětů tam, kde to je možné.“ V určitém úzce vymezeném spektru situací se tak dle jejího názoru může jednat o opodstatněnou – a někdy i jedinou – možnost.

Loajalita k vědě, k instituci, nebo kolegům?

Ale nejedná se o donášení? Podle autorky určitě ne, jelikož loajalita k vědě a k univerzitě v případě plagiátorství nebo publikování v predátorských časopisech převažuje nad loajalitou ke kolegům. „Podobně člověk může anonymně oznámit trestný čin policii,“ uvádí přirovnání a varuje před možnými důsledky stávající situace: „Neulehčí-li se podávání podnětů, můžeme se dočkat postupů jako v jiných oblastech, kde se dlouhodobě budovala frustrace, a instituce nebyly ochotny řešit problémy. Perfektním příkladem je hnutí Me Too. Je možné, že budou zřizovány anonymní veřejně dostupné databáze o přestupcích jednotlivých akademiků, které nebudou řádně přezkoumávány – ale budou dohledatelné. Nebo budou konkrétní prohřešky řešeny médii. Nemyslím si, že to je dobrá cesta. Pokud se ale univerzity nebudou snažit umožnit řešit problémy oficiální cestou, je pravděpodobné, že začnou probublávat těmi neoficiálními. Což by bylo vysoce problematické z hlediska vnímání univerzit a vědy společností.“

Systém by podle autorky měl také umět rozlišovat etické prohřešky těch, kteří se jich mohou dopustit ojediněle, v návalu stresu, pracovních povinností či z nepozornosti, a zabývat se zejména těmi, kteří etická pravidla porušují systematicky nebo se snaží poškodit ty, kteří na etické prohřešky upozorní. „Pokud tak univerzity nečiní, vysílají jasnou zprávu zejména mladým akademikům: Sice Vám nabízíme formální cestu, jak se vypořádávat s etickými problémy, ale nepočítejte s tím, že se Vás pokusíme nějak ochránit, “ myslí si autorka.

Problém dělby moci

„Možná v tuto chvíli namítnete, že vědci by měli být schopni postavit se neetickým praktikám ve svém oboru, a ne si stěžovat na to, že je situace špatná a že jim není nabídnuta dostatečně bezpečná cesta, jak ji řešit. Měli by být natolik sebevědomí a mělo by jim záležet na oboru, že půjdou s kůží na trh. Jakkoli je tato argumentace lákavá, je mylná. Nereflektuje totiž rozdělení moci: Podobnou kritiku lze vznést vůči etablovaným osobnostem, ale nikoli vůči mladým výzkumníkům. Ti chtějí bádat, ale ví, že silnější kritika by jim zabránila v tom se uživit nebo by výrazně zpomalila například vybudování jejich vlastního výzkumného týmu. A ve svém důsledku toto rozdělení na etablované osobnosti a mladé výzkumníky vede jen k větší bariéře kritizovat problémy v daném oboru. Pokud se totiž o určitých problémech obecně ví, ale etablované osobnosti se neozývají, tak pokud by se v takové chvíli ozval mladý výzkumník, nepřímo by obviňoval etablované osobnosti, že nejednaly,“ uzavírá autorka svou úvahu a vyzývá k diskusi, jak řešit situace, kdy je v rámci určitého oboru etika porušovaná systematicky.

Není to přitom poprvé, kdy byl naší redakci zaslán podobně laděný text. Na základě těchto ohlasů se domníváme, že nejde o ojedinělou zkušenost nebo názor jednoho zklamaného vědce. Tématu se proto budeme na portále věnovat i v budoucnu. V brzké době se například zaměříme na to, jak si začínající vědci v různých oborech v Česku osvojují základy etiky vědecké práce.

 

Autor: Vědavýzkum.cz (JS)