facebooktwittergoogle
Nezávislé informace o vědě a výzkumu
facebooktwittergoogle

Národní kulatý stůl o vědní politice: Jak zlepšit kvalitu české vědy?

24. 5. 2019
Národní kulatý stůl o vědní politice: Jak zlepšit kvalitu české vědy?

Více než padesát účastníků se sešlo ve středu 22. května 2019 na půdě Akademie věd ČR na národním kulatém stole pořádaném pod hlavičkou evropské iniciativy Alliance4Life, aby projednali, co lze na úrovni státu i výzkumných institucí udělat pro zlepšení podmínek české vědy.

CEITEC konf 03Pozvání přijali zástupci ministerstev, Úřadu vlády ČR, hlavních grantových agentur, představitelé vysokých škol, vědeckých institucí, ale i přední čeští vědci. Cílem kulatého stou, jehož hlavním organizátorem byl CEITEC Masarykova univerzita, bylo navodit otevřenou diskuzi o třech hlavní tématech dne: otevřenosti vědy, férovosti ve věci řízení vědy a motivaci vědeckých pracovníků.

„Když se na jednotlivé prvky systému české vědy podíváme izolovaně, může se zdát, že jsou lepší než dříve – máme lepší vybavení a docela dobrou úroveň financování, i lepší zapojení do mezinárodních spoluprací,“ uvedl v úvodní řeči Jiří Nantl, ředitel CEITEC MU.

„Přesto situace jako celek zcela uspokojivá není. Troufl bych si pojmenovat tři problémy jdoucí systémovou úrovní, které nás do současné situace dostaly. První je ten, že relativní hojnost zdrojů ve vědě, a to i v období rozpočtových škrtů zejména díky operačním programům, sice byla využita k modernizaci infrastruktury, ale na druhou stranu umožnila vyhnout se zásadní strukturální změně celého systému, která by jinak byla nutná. V budoucnu již takové možnosti nebudou a samy instituce budou tlačeny k potřebným změnám,“ upozornil Nantl na problém financování velkých výzkumných infrastruktur.

Druhý problém je podle něj relativní vědecká slabost českých výzkumných institucí. „To je do značné míry dědictví tzv. kafemlejnku,“ dodal Jiří Nantl.

„Zatřetí jsme ztratili nebo ztrácíme střední generaci vědců,“ pokračoval Nantl, podle kterého například úspěšní vědci nejsou motivovaní realizovat svoje ERC granty v ČR. Mimo jiné i z důvodu nižší důvěry v systém a nižší ochoty angažovat se. „Profesní strategií části vědců je zakutat se ve svých laboratořích na úrovni instituce a tam dělat vědu na úrovni týmu. Převáží-li tento vzorec uvažování, hrozí ztráta zapojování se do špičkových projektů na evropské úrovni,“ varoval ředitel CEITEC MU.

V úvodu také promluvila předsedkyně AV ČR, Eva Zažímalová, která se diskuze intenzivně účastnila: „Máme-li úspěšně pracovat v oborech, které pokrýváme, veřejnost o tom musí vědět, a to v pozitivním smyslu, tedy aby výzkumné instituce byly ve veřejném prostoru viditelné,“ konstatovala předsedkyně AV ČR Eva Zažímalová. Připomněla, že tuto potřebu si představitelé AV ČR naléhavě uvědomili na základě bolestné zkušenosti před deseti lety, kdy vláda razantně snížila rozpočet na vědu.

„Skutečnou alfou a omegou jsou kvalitní lidé. Zcela klíčová je pak předvídatelnost plynoucí ze stabilního institucionálního financování a z něho vyplývající stabilita vědeckého systému,“ poznamenala Zažímalová s tím, že v opačném případě musejí vědci trávit značný čas usilováním o granty. S tím bývá spojeno nemalé množství byrokracie, kvůli které jim nezbývá čas na koncepční práci v oboru.

Co je otevřená věda? 

Tři hlavní témata kulatého stolu – otevřenost, férovost, motivace – byla zvolena na základě dvouleté spolupráce odborníků v rámci Alliance4Life, evropské iniciativy, která propojuje deset vědeckých center zaměřených na přírodní vědy z devíti zemí střední a východní Evropy. Má-li podle jejích odborníků dosaženo pozitivní změny, je třeba rozvíjet právě tato tři témata.

Téma otevřenosti samozřejmě přineslo na stůl problémy a výzvy, které lze očekávat při zavádění principů otevřené vědy – tedy takové zacházení s výsledky vědecké práce (ať už odbornými články či samotnými daty), které jsou k přístupné v různých režimech. Diskutující se přitom neshodli na tom, zdali změna, která implementace principů open science do vědeckého života přinese, je pozitivní nebo negativní. Upozornili ovšem na méně viditelná rizika – například přesycení vědeckého systému obrovským množstvím vědeckých výstupů bez způsobu, jak odlišit jejich různorodou relevanci.

Otevřenost by se ovšem podle účastníků neměla omezit jen na otevřenou vědu. Jde zejména o otevřený systém. Na to ovšem instituce v českém prostředí často naráží – například při snaze přivést do Česka vynikajícího zahraničního vědce.

„Limity systému jsou často tak triviální, až je nepochopitelné, že vůbec existují,“ poznamenal Marián Hajdúch z Ústavu molekulární a translační medicíny Univerzity Palackého v Olomouci. „Instituce narážejí například na to, že vládní úřady vyžadují podávání žádostí o granty v češtině. Ani takto jednoduchou věc, aby vědci vůbec mohli o grant zažádat, nejsme schopni implementovat do systému,“ upozornil.

Jak dělat férovější vědu?

„Férovost instituce pro mě znamená, že instituce je srozumitelná svému okolí i svým vlastním lidem. Je jasné, jaký je její profil a mise. V rámci těchto vymezení funguje pro každého, kdo v instituci na dané pozici pracuje,“ uvedl téma Jiří Nantl.

Férovost lze podle závěrů Alliance4Life aplikovat prostřednictvím právě předvídatelných podmínek pro kariérní rozvoj, zamezením inbreedingu, transparentním systémem hodnocení, přísným dodržováním etiky výzkumné praxe i publikační činnosti, ale i podporou rovnováhy mezi osobním a pracovním životem, což je problém, se kterým bojuje řada vědců.

„Chtěl bych také poukázat na aspekt férovosti z hlediska toho, že věda je běh na dlouhou trať. Je třeba dát lidem prostor několik let něco dělat, něco zkusit, aniž by bylo garantováno, že to splní nějaké cíle,“ dodal k tématu náměstek ministerstva školství Pavel Doleček, jeden z účastníků diskuze.

V oblasti motivace diskutující upozornili mimo jiné i na nutnost zjednodušení grantového systému. „Motivaci našich vědců zapojit se do kompetitivních evropských soutěží nejvíce sráží neúměrná byrokratická zátěž, způsobená rozdrobeností a častými změnami národních grantových schémat. Nikoliv komplikovanost rámcových programů, ale celková situace zahlceného systému, je příčinou neochoty našich vědců se do prestižních grantů zapojit, natož je koordinovat,“ přispěla do diskuse Zlatuše Novotná, koordinátorka Alliance4Life.

„Otázku motivace bych shrnula slovy – nebraňte nám, vědeckým pracovníkům, dobře dělat to, co umíme, a nenuťte nás dělat to, co neumíme a co děláme špatně. Tím druhým myslím byrokracii a administrativu,“ uzavřela Eva Zažímalová.

Kroky ke zlepšení

Moderátor diskuze, Michal Pazour z Technologického centra AV ČR, si ovšem stejně jako samotní organizátoři celé akce vzal především za cíl, aby diskuze vedla ke konkrétním závěrům, které mohou vést ke zlepšení systému vědy. Z diskuze tak například vyplynulo, že v České republice je oproti západoevropským zemím slabá role jednotlivých institucí v organizování vědeckého života. To je v důsledku kompenzováno různými státními dotačními schématy, která jsou ale často zaměřena na konkrétní potřeby financování vědeckých institucí. Tím by se za normální okolností stát vůbec neměl zabývat.

Systém bude podle diskutujících fungovat lépe, až bude dlouhodobě jasná a stabilní státní politika provázaná s předvídatelným financováním, a zároveň se instituce budou chovat dostatečně strategicky z hlediska řízení, aby zvážily své možnosti a uměly volit to, na co se zaměří a kde podají dobrý výkon na mezinárodní úrovni.

„Představitelé instituce si musejí zvolit svoji strategii a komunikovat ji do okolí i dovnitř, co jejich instituce je, jaká chce být a jakou má misi a profil. Zároveň je potřeba odblokovat vnitřní kariérní systém, zbavit se dědičnosti výzkumných týmu a výzkumné agendy, umožnit instalaci vědce jako šéfa samostatného týmu v tu chvíli, kdy by se to mělo stát,“ podtrhnul některé z implikací pro řízení vědecké instituce i Jiří Nantl v závěru diskuze.

 

Autor: Vědavýzkum.cz (JT)

Zdroj: Akademie věd ČR