Když mluvíte o svém prvním etnografickém výzkumu, zmiňujete i přívlastek „tristní“. Jaká očekávání jste měl od této první zkušenosti?
Výzkum, který zmiňujete, jsem absolvoval ještě během svých studentských let. Koordinoval jej nedávno zesnulý pan profesor Kandert a šetření probíhalo na východním Slovensku. Celá skupina zúčastněných studentů – včetně mě – měla před tímto šetřením o antropologii poněkud zkreslené představy. Bavíme se o době, kdy antropologie v Čechách začínala a prvotní představy byly spojené s mytologizací nejen výzkumného postupu, ale vlastně i oboru samotného. Měli jsme tak do této první zkušenosti poněkud nejasnou a značně zromantizovanou představu.
Jaká pro Vás tedy byla tato zkušenost?
Všichni moji tehdejší spolužáci se nepotýkali s komplikacemi, kterým jsem čelil já. Prostě zapadli a jejich vztahy s místními byly přátelské. V lokalitě mého výzkumu se však před mým příchodem stal incident, o kterém jsem nevěděl a o němž jsem se postupně dozvídal až zpětně. Situace zkrátka nebyla příznivá k antropologickému výzkumu. Budil jsem tak nedůvěru a docházelo ke komickým, až absurdním situacím. Třešničkou na dortu pak byla právě moje naivita a nezkušenost.
Zmíněný incident byl totiž spojený s jehovistickou výpravou, která se snažila – neúspěšně – obracet místní na svou víru. Před obyvateli vesnice se zmínění jehovisté představovali jako studenti bible, přičemž já jsem se po příjezdu uvedl jako student. Místní si tak mysleli, že patřím k nim a nechtěli spolupracovat. Nakonec jsem vytrval. Bylo otázkou cti nenechat se odradit a zjevný fail přetransformovat v kýžený výsledek.
Do terénu vždy vstupujete s potenciální zátěží
Věnoval jste se také terénnímu výzkumu, jenž se zaměřoval na vztah ke vzdělání v sociálně vyloučených lokalitách v západočeském pohraničí. Jaké překážky byly s tímto výzkumem spojené? A s jakými překážkami se obecně setkáváte během kvalitativního/terénního výzkumu?
Jednou z hlavních překážek je bezesporu nedůvěra místních. Do terénu člověk vždy vstupuje s potenciální zátěží. Do společenství jste uvedeni někým z dané komunity a ten jedinec má už v rámci zkoumané sociální skupiny svou pozici. Když nás v tomto případě uvedl člověk z místní politiky, automaticky to znamenalo, že má v komunitě určité nepřátele. V tomto případě jsme nedokázali domyslet, do jakých souvislostí tato skutečnost může zasahovat.
V případě výzkumu, který jste zmínil – tedy šetření vztahu ke vzdělávání v sociálně vyloučených lokalitách, jež bylo spojené s romskými komunitami –, se vše prolomilo v momentě, kdy jsme se seznámili s romskou pracovnicí z jedné neziskové organizace. Ta zvládala velmi dobře komunikaci mezi minoritou a majoritou, jejíž jsme zpočátku podle zmíněné romské komunity byli součástí.
Jednak lidé z této komunity zpochybňovali schopnost ztotožnit se s jejich společenstvím, jednak se tázali, k čemu tento výzkum bude. Jak jim terénní výzkum ve výsledku pomůže. Tyto pochybnosti se nám podařilo prolomit až s pomocí zmíněné osoby.
Jak bylo těžké – v tomto případě romskou – komunitu pochopit a vlastně ji i vymezit?
Jednalo se jak o konceptuální, tak praktický problém. Důležité je pochopit perspektivu, s čímž je spjatý fakt, že si musíte vydobýt důvěru. K tomu je dobré navázat spolupráci právě s lidmi, jejichž hlas má v dané komunitě váhu. Stejně tak to bylo i u zmíněného výzkumu. Díky tomuto postupu jsme se například dozvěděli, jak funguje výchova v rodině, jaká je individuální historie rodiny a další informace, k nimž bychom se bez respektované osoby uvnitř komunity nedostali.
Zároveň je třeba si uvědomit, že populace není statická. A není to o tom, že by se jen prohlubovala důvěra, ale někteří lidé se stěhují pryč, byť ta lokalita nemusí být vzdálená. Tato skutečnost v dlouhodobějším horizontu také komplikuje komunikaci a přehled o komunitě.
Lidé jsou schopní sdílet stereotypy bez ohledu na to, jakou mají barvu pleti
Jakým problémům tato komunita čelila/čelí?
V antropologii lze vymezit spíše sociálně orientovaný směr a směr, jenž je orientovaný spíše ideograficky nebo kulturně. Tyto dvě složky byly v případě komunity, o níž se bavíme, provázané. Například horizont toho, kam se mohou odstěhovat, jak můžou změnit svůj život, je výrazně omezený tím, že nemají kapitál tento krok vykonat. To, že ho nemají, je dané tím, že žijí určitým způsobem. Vůbec to ale neznamená, že někteří by se třeba nechtěli odstěhovat, ale omezují je v tom například exekuce. Nebo mají strach z neznámého prostředí či se bojí ztráty podpory od svých blízkých. Tyto skutečnosti jsou zkrátka velmi provázané.
Svou roli sehrávají i další kulturní faktory: školy, které mají k dispozici, nebo jakým způsobem dospívají děti v této komunitě. Už v brzkém věku se od nich očekává, že začnou přispívat do rodinného budgetu. Jsou vytíženi brigádami, to je však v konfliktu s úspěšným zdoláním maturity, díky které by se mohly děti posunout a získat lepší práci.
V jednom z výstupů Vašeho společného výzkumu s Markétou Levínskou a Danou Bittnerovou stojí, že přechod většiny dětí z romské komunity na praktickou školu je dán jak tradicí, tak pocitem bezpečí. Platí to i dnes?
Tato situace se změnila. Je to dané tím, že tato instituce postupně zaniká. Stát se snaží o inkluzi, avšak zmíněný proces přežívá v jiné formě. Děti z minority (romské komunity) jsou například v jiných třídách než děti z majority. Popřípadě rodiny z majoritní vrstvy posílají své děti do jiných škol. Strukturální problém se tak replikuje v jiné formě. Musím se však přiznat, že o situaci – kvůli časové prodlevě, poslední rozhovory v terénu jsme provedli v roce 2018 – už nemám takový přehled. Řekl bych však, že tyto tendence budou i nadále přetrvávat.
Co jste si z tohoto výzkumu odnesl? Na co si ze zmíněného šetření pamatujete dodnes?
Velký dojem na mne udělalo propojení komunální politiky, strukturálních problémů státu a sociálních dopadů, které to má za následek. Celá zkušenost znatelně pozměnila můj pohled na českou společnost. Jakým způsobem je strukturálně přetvářena a omezována prostřednictvím lokálních samospráv a jaký vliv to má na místní komunity. Důležité zjištění pro mne také bylo, jakým způsobem jsou lidé schopní sdílet stereotypy bez ohledu na to, jakou mají barvu pleti.
Studenti musí čelit problémům, které jsou pro ně zbytečné
V období 1995–2004 jste se věnoval longitudinálním studiím českých škol v rámci Pražské skupiny školní etnografie. Jak vnímáte ve srovnání s tímto obdobím aktuální situaci v českém školství – mám na mysli přetlak na střední školy. Mají to studenti v dnešní době těžší?
Myslím si, že musí čelit problémům, které jsou pro ně zbytečné a kterým by čelit neměli. Mám na mysli například právě stresy s přestupem na víceletá gymnázia. Obě mé děti absolvují víceletá gymnázia. Myslím si, že je logické, že rodiče, kteří chtějí pro své děti to nejlepší, vnímají přestup svých potomků do těchto škol jako nejlepší volbu. To je vlastnost celého systému, který nelze aktuálně změnit. Můj pohled z dálky – přestože do dané problematiky už nemám takový vhled – je, že školský systém není zcela funkční. A není funkční z paradoxního důvodu – všichni se snaží, aby stav byl co nejlepší. Školy jsou tak nuceny mezi sebou soutěžit. To je možná dobré pro firmy na trhu, ale školy by měly zajišťovat pro celou populaci vzdělávací standard, tak aby každý jedinec byl pro společnost cenný – tedy byl dobrým občanem. Otázka tedy je, zda je to dobrý model.
Další problém spatřuji i v rozparcelovanosti. Něco zřizují obce, něco zřizují kraje, o něco se má starat stát, ale nakonec se nic nepohne efektivně dopředu. V této souvislosti kraje a obce neumí přemýšlet dopředu, tedy nepohlížejí na demografická data a neodvozují další vývoj. Najednou přijde populační vlna a všichni jsou vyděšení, co se to děje. Přitom se o daných problémech v podstatě ví mnoho let dopředu.
Jaké problémy spatřujete v souvislosti s vysokými školami?
Můj pohled je dost omezený, jsem aktuálně dostatečně obeznámený jen s procesy na Pedf UK. Mám však pocit, že vysoké školy trpí tím, že některé obory jsou podceňované. Mám na mysli společensko-vědní obory, jejichž důležitost ilustruje to, v jak chaotickém stavu jsou některé oblasti v naší zemi, jako je právě školství. Stále v naší zemi panuje dozvuk socialistického modelu vzdělávání, ve kterém se vyzdvihovala technická inteligence oproti té „trochu nebezpečné“ společensko-vědní.
První se vycházelo naproti a všemožně se podporovala a druhá se tak trochu rdousila, aby se moc nerozvinula a neohrozila nás. To mi nepřijde jako dobrý postup a nemá to moc šťastné výsledky. Ve výsledku tak máme individuální a zajímavé technické řešení, ale právě rozumná debata o důležitých tématech ve společnosti absentuje.
Hudbu nemůžu brát jako něco nevážného
Videoklip na YouTube skladby Disco Science má aktuálně 2,4 milionu zhlédnutí. Když jste začínal s hudbou, čekal jste takový úspěch?
Hudba pro mne představovala aktivitu, kterou jsem chtěl dělat a která mě naplňovala. Že to nabere takové obrátky, jsem si představit nedokázal, přestože jsem chtěl hrát pro lidi a bavit je svou hudbou.
Z určitých skladeb vyzařuje nadsázka a velká dávka humoru. Jak moc berete hudbu vážně?
Humor určitě lze pokládat za důležitou složku, ale celkově mě tvorba tak pohlcuje a zabírá tolik mého času, že hudbu nemůžu brát jako něco nevážného.
Jak se Vám daří všechny činnosti vyvažovat? Vzdal byste se něčeho?
Vždycky na to někdo doplácí. Některé věci jsem musel omezit. Například jsem si musel snížit úvazek na půlku, nedařilo se mi v plném nasazení stíhat požadavky s tím, co jsem schopný vložit do hudby.
Můžeme se v blízké době těšit na nový projekt?
Po covidu jsme dali dohromady kapelu společně s dalšími kolegy – například právě s Markétou Levínskou. Velmi brzy tedy plánujeme dodělat desku v rámci zmíněného projektu. Žánrově se tento projekt liší od Ventolina – v kapele máme kytaru, baskytaru či housle, bude to něco mezi kraut rockem, diskem a technem. Celé se to bude nést v alternativním a experimentálním stylu. Po tomto projektu mám v plánu pustit se do Ventolina.
Autor: Vědavýzkum.cz (JM)
Foto: Tereza Rullerová, Zdeněk Neusar, Romana Kovacs
David Doubek
Narozen 25. 9. 1971. Vystudoval kulturní antropologii a psychologii, výzkumně se jako člen Pražské skupiny školní etnografie věnoval problematice vývojové sociální psychologie, společně s Markétou Levínskou a Danou Bittnerovou se věnoval sociálnímu vyloučení. Vedle akademické dráhy se věnoval divadlu a v projektech Kazety a Ventolin zejména hudbě, která již řadu let představuje jeho hlavní zájem.
