facebooktwittergoogle
Nezávislé informace o vědě a výzkumu
facebooktwittergoogle

Plagiátorství jako kulturní fenomén

6. 8. 2019
Plagiátorství jako kulturní fenomén

Věda je dnes stále více založena na mezinárodní spolupráci. Tento trend s sebou ale nezbytně přináší i střety mezi různými kulturami. Jeden z takových otazníků visí i nad fenoménem plagiátorství. Rozumí se jím všude stejné chování? A liší se přístup u různých kultur?

plagiarism

O plagiátorství se dnes mluví jako o stále aktuálnějším problému akademické kultury – dopouští se ho jak studenti, tak zkušení badatelé. Zatímco jeho oficiální definice je relativně jasná, náhledy na to, co je etické chování a co nikoliv, se mohou do značné míry lišit. Zdaleka ne ve všech kulturách se totiž užívání cizí myšlenky chápe jako prohřešek proti morálce.

Řada výzkumů naznačuje, že jedním z faktorů, který míru plagiátorství ovlivňuje, je právě kultura, z níž autoři vědeckých textů pocházejí. Stále více se to týká amerických a západoevropských univerzit se stoupajícím procentem zahraničních studentů. Zatímco studující z Ameriky nebo západní Evropy mohou mít relativně jasné porozumění tomu, co univerzity západního střihu považují za eticky nepřípustné chování, studenti z Asie, Afriky nebo třeba východní Evropy o tom mohou mít úplně jiné představy.

Prominentním příkladem je v tomto směru Čína. Ta má s plagiátorstvím celou řadu problémů. Jeden z klíčových faktorů může být i dlouhá tradice čínského vzdělávání, které klade velký důraz na opakování a nápodobu klasických autorů. Podobně je na tom třeba i Indie.

Situace v Číně se ale postupně mění. Mladá generace vědců pochopila, že chtějí-li se účastnit spolupráce se západními kolegy, musí dodržovat jejich standardy. I čínská vláda se nyní snaží prosazovat dodržování vědecké etiky, protože pochopila, že její otevřené ignorování ve výsledku přináší čínské vědě značné škody.

Zajímavá je pro nás především východní Evropa, kde se zdá být zásadním problémem neznalost. Například podle průzkumu z roku 2012 pouze 28, 4 % českých studentů odpovědělo, že obdrželo školení, jak mají správně psát akademický text. Ze zkoumaných východoevropských zemí je na tom nejhůře Polsko – tam takové školení obdrželo pouze 14,1 %. Učitelé jsou přitom přesvědčení, že studenti jsou v tomto směru proškoleni dostatečně. Z průzkumu také vyplývá, že východoevropští studenti si častou nejsou vědomi postihů za plagiátorství na svých domácích institucích. Zdá se, že k nemalé části plagiátů zde dochází také v důsledku neznalosti. Podobně jako východní Evropa je na tom také Latinská Amerika.

V úvahu je třeba vzít i znalost jazyka – pokud jde o mluvčí, pro které angličtina není prvním jazykem nebo pocházejí ze zemí, kde se neužívá latinka, je pro ně mnohem obtížnější formulovat v angličtině originální myšlenky tak, aby se nejednalo o jazykově blízké kopie cizích textů.

Vliv má ale nejen kultura jednotlivých států či regionů, ale také kultura institucionální či oborová. Z výzkumů totiž vyplývá, že na rozšířenost plagiátorství nemá až takový podíl přísnost institucionálních opatření ale spíše kultura konkrétních prostředí. Lidé spíše podvádějí a dopouštějí se plagiátorství, pokud mají pocit, že se ho dopouští i ostatní. V těchto případech mají také mnohem menší tendenci ohlašovat neetické jednání svých kolegů.

Jiné studie poukazují na to, že otázka vlivu kulturních rozdílů v plagiátorství je složitější. Podle nich sice mezi jednotlivými regiony existují rozdíly v citační disciplíně, nejedná se ale o tak velké rozdíly, jak by bylo možné očekávat. Faktem ovšem zůstává, že etický způsob psaní, který nezahrnuje žádnou formou plagiátorství, není samozřejmým způsobem chování, kterému by všichni rozuměli stejně. Má-li globální věda fungovat podle etických standardů, je třeba je také systematicky vyučovat, kultivovat a diskutovat.

 

Autor: Vědavýzkum.cz (JT)

Zdroje: Foltýnek, Čech 2012; Heitman, Litewka 2011, Simon 2019; Bloch 2008; Turnitin