Programové prohlášení vlády vychází přirozeně i v kapitole „Věda, výzkum a inovace“ z koaliční smlouvy vítězného uskupení po vyhraných parlamentních volbách z podzimu loňského roku. Je rozpracováno ve všech hlavních rovinách velice obecně, ostatně to ani nelze jinak v takovém dokumentu, přesto velmi ambiciózně. Až se zdá, a to je z pohledu výzkumných organizací sympatické, jako by si jeho tvůrci nepřipouštěli příliš vážnost ekonomické situace při komplexním pohledu na dopad pandemie, energetické krize a celkové ekonomické krize.

Ano je to tak, že věda, výzkum a inovace spolu se špičkovým terciárním vzděláváním jsou jediná východiska z globální krize, ve které se nacházíme jako jedna ze zemí civilizovaného světa. Nelze si než přát, aby nová vláda měla dosti odvahy hájit rozpočtové požadavky vědy, výzkumu a inovací a nesnažila se pouze odvolávat na daňové úlevy pro soukromou sféru, případně u nás po více jak 30 letech problematický vstup soukromého kapitálu. Z času komunistického režimu, ale i více jak třech desetiletí demokratického vývoje máme značně zbytnělý komplex vědeckovýzkumných institucí a univerzit. Dílem proto, že v naší zemi s tradicí kvalitního vzdělání je velmi zažitá tradice vědeckého výzkumu, a také že jsme byli schopni naši vědeckovýzkumnou základnu ještě zásadně posílit po vstupu do Evropské unie i díky úspěchů v získávání velkých finančních prostředků pro výstavbu a zprovoznění nákladných výzkumných infrastruktur. Tradičně si počínáme v evropském výzkumném prostoru dobře a tak doufejme, že s pomocí nové vlády se všemi nástrahami úspěšně vypořádáme.

V naší vědě přetrvává několik nešvarů, jedním z nich je přebujelá administrativa, která z větší části souvisí s procesy financování a hodnocení výzkumné činnosti. Situace už nabyla takového rozsahu, že ji lze označit bez nadsázky byrokratizací vědy, tj. situace, kdy jsou to sami úředníci, kteří formulují podmínky a požadavky a dotahují je do administrativní dokonalosti k obrovské nelibosti výzkumných organizací a jejich pracovníků. Z toho pohledu je zařazení bodu o novele zákona o podpoře výzkumu a vývoje s ohledem ke snížení administrativní zátěže výzkumníků jistě klíčová. Bojím se však, aby to nebylo pouhým plácnutím do vody. U vědomí často absurdních cest k novele zákona si vůbec nemyslím, že snižovat administrativu lze začít až s novelou zákona!

Jinou bolístkou našeho systému je nešťastné nastavení poměru institucionálního a účelového financování výzkumných organizací. Nutno podotknout, že to je hlavní problém našich veřejných výzkumných institucí, které patří v četných případech ke skutečně mezinárodně špičkovým pracovištím. Tato chronická a prohlubující se bolest se však prakticky vůbec netýká našich univerzit. Ty totiž z podstaty tří pilířového financování obvykle snadno doplní nedostatek výzkumných peněz z prostředků na vzdělávání. Ve snaze po nápravě se celkem logicky univerzity neženou do pomoci veřejným výzkumných institucím. A přitom by se nabízel způsob, jak mnohem zefektivnit spolupráci mezi univerzitami a veřejnými výzkumnými institucemi prostřednictvím dosud zákonným normám odolávající „školy doktorských studií“. Neuniverzitní výzkumné instituce, jakými jsou právě veřejné výzkumné instituce, zejména ty, o jejichž špičkové kvalitě není pochyb, by měly mít ze zákona možnost takové „školy doktorských studií“ společně s univerzitami zakládat. V současné době zákon umožňuje, aby na základě smlouvy mezi v.v.i. a příslušnou vysokou školou byla podepsána smlouva, která umožňuje rozšířit akreditaci pro daný doktorský studijní program na vysoké škole o jeho uskutečňování na půdě veřejné výzkumné instituce. Mohlo by se zdát, že to stačí. Opak je ale pravdou - od takových „škol doktorských studií“ bychom si slibovali mnohem těsnější propojení, včetně toho finančního.

Vláda se chystá dokončit zavádění Metodiky M17+ pro hodnocení výzkumu, vývoje a inovací ve všech segmentech výzkumných organizací (VVŠ; VVI). Na našich pracovištích jsme ještě plni dojmů z posledního mezinárodního hodnocení výzkumných týmů AV ČR. Původní záměr, který si AV ČR vlastně vynutila, totiž abychom takovou společnou metodikou mohli porovnat kvalitu vědy a výzkumu na univerzitách i výzkumných pracovištích typu v.v.i., se opět nepodařilo naplnit. Respektive možnost srovnání obou různých institucí se podařila v bibliometrickém modulu 1 a nebibliometrickém modulu 2, další tři moduly byly řečeno slovy klasika „očním výtěrem“. Proč to ale říkám je, abychom Metodiku 17+ zásadním způsobem zjednodušili, abychom neobtěžovali mezinárodní komunitu (mimo jiné i naše zahraniční kolegy) číst a vyhodnocovat stohy dokumentů, kterými přesvědčujeme, jak jsme skvělí. K tomu ty stohy opravdu nejsou potřeba. Obávám se navíc, že zmíněná zahraniční komunita na nás začne být brzy kvůli tomu alergická. Velmi se přimlouvám za podstatné zjednodušení Metodiky 17+.

Chválím paragraf určený lidem ve vědě, vědátorům samým. Lidský potenciál je to nejcennější a ke všemu věda, jak známo, není národní, ale kosmopolitní. Začalo se nám dařit získávat posily mladých kolegyň a kolegů prakticky z celého světa, mnozí z nich jsou výjimečné kvality a bylo by těžko nahraditelnou škodou, pokud by nám začali předčasně odcházet z existenčních důvodů nebo důvodů pracovní nespokojenosti. Za oběma důvody by přitom byly peníze...

Jiným paragrafem mimořádné významnosti jsou přenosy poznatků a technologií do praxe. Mohu ujistit z vlastní zkušenosti, že v tomto směru se situace velmi rychle mění k příznivému vnímání aplikací vědeckého výzkumu do praxe, zejména díky mladé generaci kolegů. Uvažují už úplně jinak než naše generace vychovávaná v jakési pýše nadvlády základního výzkumu s přehlížením možností získané poznatky uvádět do života. Naštěstí už je to za námi a nemá smysl na to vzpomínat. Paradoxní až nepochopitelné však je, kolik vody už zase uplynulo v našich řekách za dobu, po kterou mudrujeme o výzkumných start-upech a pravých či nepravých spin-offech. To nedělání tam kdesi nahoře snad někdo musí dělat schválně, nebo se pletu?

A nakonec mně dovolte ještě jednu kritickou, možná docela jedovatou poznámku. Vláda hovoří o prioritách vědy a výzkumu. Už jsme zde měli jeden dokonce velmi úspěšný počin s formulací priorit výzkumu před více než 10 lety v rámci Národního programu orientovaného výzkumu. To byl nade vší pochybnost úspěšný krok, který nakonec tehdejší vláda ani žádná následující vláda neměla chuť ani odvahu začít naplňovat. Pokud nejsou jasně formulované priority a nejsou demokratickými nástroji kontrolované, chopí se iniciativy silní jedinci s patentem na priority a sníženým prahem pro empatii a potom je najednou tak snadné dělat politická rozhodnutí. Pevně doufám, že to nebude případ naší nové, řekl bych přímo vymodlené vlády. Přeji jí pevné nervy, odvahu a statečnost k naplňování jejího programového prohlášení i v kapitole „věda, výzkum a inovace“.

Autor: Libor Grubhoffer

Rozhovor portálu Vědavýzkum.cz s Liborem Grubhofferem si můžete přečíst zde.

Libor Grubhoffer

Vystudoval biochemii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze a mikrobiologii/virologii v Ústavu sér a očkovacích látek v Praze. Od roku 1991 je vedoucím Laboratoře molekulární ekologie vektorů a patogenů Parazitologického ústavu, jehož byl později ředitelem (1994–2002). V roce 2001 byl jmenován profesorem molekulární a buněčné biologie a genetiky. Ve stejném roce se stal prorektorem JU pro zahraniční vztahy (2001–2004) a poté děkanem Biologické (od roku 2007 Přírodovědecké) fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích (2004–2011). Od roku 2012 do roku 2016 byl jejím rektorem. Od roku 2017 je ředitelem Biologického centra AV ČR a také předsedou České společnosti pro biochemii a molekulární biologii. Od roku 2020 pak působí jako 1. místopředseda Učené společnosti České republiky.