facebooktwittergoogleinstagram

Věda a výzkum

Portál Vědavýzkum.cz - Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Ernst & Young - hlavní partner portálu Vědavýzkum.cz

Hlavní partner portálu
facebooktwittergoogleinstagram

Marcela Linková: Tři argumentační fauly v kauze Hudlický

6. 7. 2020
Marcela Linková: Tři argumentační fauly v kauze Hudlický

Kauza Hudlický zaznamenala v ČR poměrně velký ohlas na to, že o nerovnostech ve výzkumu příliš často nehovoříme. Na můj text zveřejněný na Vědavýzkum.cz reagovala Lenka Žáková. Kauze se také věnovalo několik novinových článků (např. zde a zde), Vesmír se tématu bude věnovat v editorialu a na podporu Hudlického napsal dopis i prorektor UK Jan Konvalinka. Naposledy se ke kauze vyjádřil rektor UK Zima

Reakce na kauzu se ubírají třemi směry, avšak ani jeden nevede k diskusi podstaty věci. První je diskurzivní strategie, která má diskusi ukončit v argumentačním patu, druhá má za cíl provést argumentační úhybný manévr směrem, kde není sporu, a třetí je kauzu rámovat zavádějícím způsobem, jehož cílem je ji znevěrohodnit.

Argument osobní zkušeností a sociologická imaginace

První argumentační strategie, která se objevuje v reakci Lenky Žákové, je argument osobní zkušeností, jež má vyvrátit existenci diskriminačních praktik. Lenka Žáková ve svém textu kromě jiného uvádí: „Naštěstí můžu říci, že za celou svou kariéru jsem se nesetkala ani jednou s případem, že by někdo schopný nebyl přijat nebo byl znevýhodněn kvůli genderovým nebo jiným předsudkům.“ Vždy mám velkou radost, když se setkám s vědkyní, která může prohlásit, že pracovní znevýhodnění nezažívá. Jak ukazuje šetření Akademici a akademičky 2018, v českém akademickém prostředí se řadí mezi 55 % žen a 69 % mužů, kteří se cítí podobně. To ale znamená, že 45 % žen a 31 % mužů zkušenost se znevýhodněním má. Jako hlavní důvod svého znevýhodnění přitom muži uvádějí neshody s nadřízeným, případně věk, u žen jde o genderové nerovnosti, rodičovství a věk. V provedeném dotazníkovém šetření se také ukázaly rozdíly mezi českými akademiky a akademičkami v tom, jak vidí možnosti postupu do vedoucích pozic: 56 % mužů, ale pouze 36 % žen souhlasilo s tvrzením, že ženy mají na jejich pracovišti rovné šance prosadit se do vedoucích a rozhodovacích pozic. Celých 44 % mužů a 64 % žen si tedy myslí, že ženy rovné šance na kariérní postup v českém akademickém prostředí nemají.

Podobně jako paní Žáková a těch 55 % žen mohu i já říci, že pracovní znevýhodnění na základě pohlaví necítím. Existují i další společenské fenomény, se kterými zcela jistě nemají všichni stejnou zkušenost, jako je chudoba, etnické nerovnosti a rasismus či věková diskriminace. To by nám ale jako společnosti nemělo bránit tyto fenomény řešit u těch, kterých se týkají, a hlavně je zkoumat. Sociální vědy hrají ve společnosti přesně tuto roli – analyzují to, jak ve společnosti fungují vztahy mezi lidmi a mocenské uspořádání mezi nimi. Aby člověk určitý fenomén vnímal a případně ho zkoumal, nemusí s ním mít nutně přímou zkušenost. Spíše je potřeba to, čemu C. Wright Mills říká sociologická imaginace, totiž schopnost nahlédnout vlastní zkušenost prizmatem širších společenských vazeb. Jakkoli je osobní zkušenost paní Žákové důležitá a je dobrou zprávou, neznamená to, že se v ČR jiné ženy s diskriminací, včetně neférového hodnocení, nesetkávají a nemá to dopady na jejich profesní dráhy.

Argumentační postup, který se objevuje v reakci Lenky Žákové, se využívá často. Žena reaguje na jinou ženu s tvrzením, že diskriminace neexistuje. Jako kdyby jedna konkrétní anekdotická zkušenost byla univerzální, mohla uzavřít diskusi, zneplatňovala zkušenost jiných žen a hlavně stávající vědecký konsensus ohledně existence předsudků v hodnocení vědecké práce. Těžko budeme považovat European Research Council (ERC) za ideologické propagátory. Je to právě ERC a mnoho dalších grantových agentur, které si uvědomují negativní dopad nevědomých předsudků a to, že podrývají víru v meritokracii – která je důležitým ideálem, ovšem ne žitou realitou akademické obce.

Argumentační úhyb stranou: Ochrana svobody slova, kterou nikdo nezpochybňuje

Další české reakce, které jsem zaznamenala, se věnují tomu, co vydání textu způsobilo, zejména stažení textu a jeho odsudkům. Zaměřují se na obranu svobody slova, přičemž někteří se neváhají odkazovat na Chartu 77 a Antichartu, rektor UK Zima dokonce na Miladu Horákovou (což vzhledem k jeho kariérnímu členství v komunistické straně v letech 1983 až 1990 považuji za obzvláště pikantní). Přitom jsem v ČR nezaznamenala, že by po omezování svobody slova někdo volal, hájil stažení Hudlického textu nebo tvrdil, že podobné názory se nesmějí vyjadřovat. I v mém textu je prvním argumentem to, že text neměl být stažen a měl by být veřejně dostupný (nutno podotknout, že kdo se k textu dostat chce, najde ho po jednom kliku v online vyhledavači).

Prof. Hudlický se nyní setkal s odsuzující reakcí za výroky, které některé lidi pobouřily nebo je považují na základě vědeckých poznatků, které máme k dispozici, za nepravdivé. Tato reakce některým českým komentátorům připadá neadekvátní. Bylo by užitečné tyto úvahy vést v kontextu toho, co se děje ženám, které se svým názorem vstoupí do veřejného prostoru, a to včetně vědkyň a vědeckých novinářek či popularizátorek vědy (viz např. studie Amasekara, Grant 2018). Z nedávné minulosti máme příklady žen, které ukončily svoje popularizační pořady kvůli agresivním útokům, Angela Saini po publikování své knihy Superior o návratu eugeniky a rasové vědy odešla na několik měsíců z Twitteru kvůli reakcím a výhružkám, a ani publikace její knihy Inferior (česky Od přírody podřadné) se neobešla bez nenávistných komentářů. Ty přitom zahrnovaly například vyhrožování zavražděním či brutálním znásilněním. Tyto případy, vztahující se k podobným tématům jako vyjádření prof. Hudlického, přitom českou akademickou obec ponechávají v klidu. Svobodu bezpečného vyjadřování názorů a vědeckých poznatků bychom měli hájit u všech stejně, pokud nám o ni skutečně jde.

Strategie zavádějícího rámování podstaty problému

Rektor Zima v pořadu ČRo Plus Jak to vidí… tvrdí, že celá kauza vznikla kvůli tomu, že Hudlický zmínil, že „má platit kvalita bez kvót, bez rovnosti, že se jedná o kvalitu toho výsledku a že článek byl okamžitě stažen…“. Zima pokračuje, že „nešlo o článek, který poškozoval rasu nebo pohlaví, kolega Hudlický řekl, že důležitá je kvalita bez ohledu na kvóty a podobně a je to jeho svobodný názor. Veďme o tom diskusi.“ Odhlédněme od toho, že článek Hudlického prošel recenzním řízením a byl vydán v odborném časopise, tímto procesem běžné vyjadřování názorů neprochází, což je ostatně i důvod, proč část redakční rady odstoupila. Tvrzení rektora Zimy postrádá smysl. Kdyby totiž Hudlický tvrdil pouze to, že se má hodnotit na základě kvality práce, těžko s tím bude někdo polemizovat. Rozhodně ne já. Co už Zima zamlčuje, je Hudlického konstatování, že jsou v současném systému privilegované určité skupiny jako ženy a etnické minority. Druhou věc, kterou Zima zamlčuje a která též vyvolala kritiku, jsou slova o naprosté podřízenosti doktorandů a doktorandek svým školitelům. Jsou to tato dvě tvrzení, která ve svém textu identifikuji jako překonaná, nikoliv to, že by vědecká práce měla být hodnocena jinak než na základě kvality. Na základě stávajících vědeckých poznatků totiž není možné argumentovat, že meritokracie ve vědě funguje. Z mého pohledu je to jako vést diskusi o tom, že je země placatá nebo že blechy vznikají ze špíny.

Zima dále kritizuje genderové složení mého týmu, které je v tuto chvíli z větší části ženské. Jak to tedy ale je: všichni mají mít právo na výběr dle kvality uchazečů, ale Linková má aplikovat ve svém týmu „kvóty“ pro muže jen na základě pohlaví bez ohledu na kvalitu? Takto afirmativní opatření nefungují, nejde o výběr horšího člověka na úkor lepšího na základě jednoho znaku (např. pohlaví nebo rasa), ale o výběr ze dvou stejně kvalitních kandidátů na základě dalších charakteristik, které ve stávajících týmech chybí. Navíc, afirmativní opatření jsou používána spíše pro vyrovnání zastoupení v rozhodovacích pozicích, se kterými se pojí ještě další předsudky (viz Linková 2017 pro analýzu předsudků vůči vědkyním na straně osob ve vedoucích pozicích v přírodních vědách). V každém případě, každé výběrové řízení, které máme, říká, že v týmu rády vítáme muže. A byla bych první, kdo by si při stejných kvalitách uchazeče a uchazečky vybrala muže.

Redaktor Vladimír Kroc se rektora Zimy ptá, jak si vysvětluje rozdíl mezi reakcí v zahraničí a v ČR. Odpověď neleží v tom, že západní Evropa, USA, Kanada či Austrálie jsou v zajetí přepjaté politické korektnosti, jak někdy zaznívá v českých debatách, ale v tom, že vedení tamějších univerzit a grantových agentur jednoduše pracuje s výzkumnými poznatky, které v současnosti máme, a snaží se zlepšit fungování svých institucí směrem ke kýžené meritokracii. Zcela nepochybně se v tom projevuje i to, že se v jejich vedení začínají objevovat větší počty žen a jejich zkušenost nelze tak jednoduše odbýt.

 

Autorka: Marcela Linková


Linkova 2019 1Marcela Linková

je vedoucí Národního kontaktního centra – gender a věda Sociologického ústavu AV ČR a předsedkyní Stálé pracovní skupiny Výboru ERAC pro gender ve vědě a inovacích.