Česko má jedno z nejnižších zastoupení žen ve vědě a výzkumu ze zemí Evropské unie. Je to důsledek společenského nastavení nebo strukturální problém daný špatně nastavenými podmínkami na českých výzkumných institucích?

Rozhodně to není tím, že by ženy neměly zájem o vysokoškolské nebo doktorské studium. Podíl žen na všech stupních studia a studijních oborech roste a v doktorském studiu je zastoupení žen a mužů s výjimkou technických věd vyrovnané.

Kdyby platil předpoklad toho často traktovaného „přirozeného vývoje“, tak bychom už museli vidět změny v podílu žen mezi výzkumníky, a to se neděje. Zůstáváme stále pod úrovní 28 %.

Problémem jsou skutečně strukturální podmínky, od přetrvávajících předsudků a nedostatečných podmínek pro kombinaci vědecké práce a rodičovství, přes nízké platy v raných fázích výzkumné dráhy, až po konzervativní postoje a představy, že rovnost znamená, že vám nikdo aktivně nehází klacky pod nohy. Na vědkyně se díváme jako jednotlivkyně v systému, které si to buď umí zařídit, nebo ne. Můžou si přece vybrat, že. Že muži v řídicích pozicích mají zázemí a celé své kariéry budují na podpoře, kterou mají v domácnosti, to už chceme vidět méně.

Jednou z důležitých rolí NKC – gender a věda je také podpora výzkumných institucí při tvorbě Plánů genderové rovnosti, které jsou nutnou podmínkou pro žadatele o granty v programu Horizon Europe a od roku 2023 také v GA ČR. Na kolika z nich jste se (spolu)podíleli?

Naše role jako NKC – gender a věda je podpůrná, školicí a konzultační. Vytváříme pro instituce školicí moduly a příručky, jak takový plán sestavit, jak ho monitorovat a co má jeho sestavení předcházet. Institucím jsme pochopitelně k dispozici, pokud chtějí konzultaci konkrétního návrhu svého plánu. Zaměřujeme se také na výměnu zkušeností napříč institucemi, k čemuž slouží naše Komunita pro změnu. V loňském roce jsme poskytli 21 konzultací, 21 školení na různá témata a osm písemných konzultací k Plánům genderové rovnosti jako takovým. Naše školení a konzultace vytváříme vždy ve spolupráci s danou institucí tak, aby to maximálně odpovídalo jejich potřebám.

Jakých konkrétních oblastí se nutné změny nejčastěji týkají? Co jsou obecně slabá místa genderové rovnosti na českých výzkumných institucích?

Obecně lze říci, že nejméně kontroverzí a nejvíce podpory mají opatření zaměřená na kombinaci vědecké práce a rodičovství. Dlouhodobě zde panuje přesvědčení, že nějaké podmínky pro to, aby se vědkyně mohly vracet úspěšně zpět k výzkumné profesi, vytvářet musíme.

V posledních letech také vidíme relativně velký posun v oblasti řešení různých forem nevhodného chování včetně genderově podmíněného násilí. To má určitě souvislost s kauzami, které pronikly i do veřejného prostoru a které ukazují, jak vážný a neřešený problém to je. Velké množství vysokých škol i výzkumných institucí nově ustavilo osoby, které se problematice věnují, a myslím, že to odráží posun na straně vedení institucí, že je toto nutné řešit.

Na druhé straně pomyslného spektra je pak otázka zastoupení žen ve vedoucích pozicích, ta budí kontroverze a často se zde operuje s tím, že pokud budeme usilovat o vyrovnané počty na rozhodovacích pozicích, nějak to sníží kvalitu. Myslím, že dosavadní zkušenosti s ženami na vedoucích pozicích ukazují, jak je to liché. Jen bych odkázala na to, jakým způsobem se rektorka Králíčková a děkanka Lehečková postavily k tragédii na FF UK, to byl leadership, který bych ráda viděla nejen u žen.

Berou české výzkumné organizace genderovou problematiku vážně a naplňují Plány genderové rovnosti?

Mezi českými institucemi jsou pochopitelně obrovské rozdíly. Naše zkušenosti ale ukazují, že pro vedení mnoha institucí jde stále jen o povinnost, v níž nevidí nic přínosného. Je to pro ně agenda bez obsahu, protože si nedovedou představit, jaké to může přinést instituci a jejím zaměstnankyním a zaměstnancům benefity. Řekla bych, že se to pojí se strašně nízkou kulturou péče o talenty a práci s lidmi, kterou obecně v českém akademickém prostředí vidíme. Osoby, které mají plány na starosti na těchto institucích, jsou pak v obtížné situaci, bez podpory, bez zdrojů.

Kdo dohlíží na plnění Plánu genderové rovnosti na institucích a existují případné postihy při jejich nedodržení?

Evropská komise nyní realizovala pilotní kontroly dodržování právních požadavků na Plány genderové rovnosti a tento pilot nyní vyhodnocuje. Podle informací by pak v letošním roce měly být kontroly spuštěny naplno. S kolegyní Langhammerovou jsme byly do pilotu zapojeny a analýza českých GEPů, kterou v NKC provádíme, bude letos tuto zkušenost reflektovat.

Proces implementace Plánu genderové rovnosti je během na dlouhou trať. Kdy budeme schopni říct, zda plní svůj účel a české instituce se posouvají směrem k rovnějším podmínkám?

Plány genderové rovnosti jsou cyklické záležitosti a je jasné, že jeden plán nemůže situaci změnit. Klíčové je, aby instituce plán neuvařily jako když „kočička s pejskem pekli dort", aby tam byly promyšlené cíle, kterých chce instituce dosáhnout, a kroky, jak se k nim dostat. A to nevidíme moc často.

Další důležitý element je vůbec monitorovat, že ten plán běží, jak má, že jsou aktivity skutečně realizovány a lidé se jich účastní. Subtilnější vyhodnocování se pak týká toho, jak se mění pracovní podmínky na instituci, zda lidé skutečně vnímají posuny ve svých pracovních podmínkách, atmosféře pracoviště, postojích vedení. K tomu máme také vytvořené nástroje, např. šetření genderové kultury pracoviště.

A ještě jiným nástrojem, který nyní budeme pilotně testovat s deseti institucemi, jsou tzv. katalyzátory změny. Jde o soubor dvanácti faktorů, o nichž víme, že jejich institucionální ukotvení má dopady.

Jakých oblastí se tyto faktory dotýkají?

Mezi tyto katalyzátory patří například to, zda má instituce ustavenou osobu nebo tým odpovědný za Plán genderové rovnosti, zda a jak vedení explicitně téma genderové rovnosti veřejně podporuje, zda jsou pravidelně sbírána a vyhodnocována statistická data, zda instituce vůbec uznává, že nějaké genderové nerovnosti existují a pojmenovává je ve svém fungování, zda jsou k dispozici předvídatelné a dlouhodobé zdroje (nebo se aktivity financují ad hoc a nárazově) či zda jsou do procesu změny zapojeny relevantní útvary a osoby (nebo to stojí na bedrech jedné izolované osoby bez jakékoli podpory a zdrojů).

Autor: Vědavýzkum.cz (TM)

Marcela Linková je vedoucí výzkumného oddělení Národního kontaktního centra – gender a věda při Sociologickém ústavu AV ČR, kde se zaměřuje na sociologii genderových organizací, výzkumné kariéry a hodnocení vědecké práce z genderové perspektivy. Její aktivní role na národní i mezinárodní úrovni ji činí klíčovou osobností v podpoře genderové rovnosti ve vědě.

Ústřední téma letošního ročníku Mezinárodního dne žen a dívek ve vědě, vyhlášené Spojenými národy, zní Women and Girls in Science Leadership, a New Era for Sustainability a podtitulem je Think Science... Think Peace, ze kterého vychází i téma online kampaně NKC – gender a věda (NKC). NKC vychází z předpokladu, že aby bylo možné ve vědě překračovat hranice do neznámého, je potřeba se cítit bezpečně a mít podporu. 

„V poslední době se v českém prostředí ukazuje, že i když o nerovných podmínkách víme, a víme i to, jak je napravit, chybí institucionální, strukturální podpora, vzdělání v oblasti nastolování genderové rovnosti, a v neposlední řadě často i vůle věci měnit. Proto se v kampani chceme ptát, co bezpečné prostředí vůbec znamená,“ přibližuje za NKC – gender a věda Barbora Schneiderová.

NKC dá na sociálních sítích v rámci kampaní slovo vědkyním i iniciativám, které v tomto směru odvádí záslužnou práci.

Mezinárodní den žen a dívek ve vědě vyhlásilo Valné shromáždění OSN v prosinci 2015 právě z toho důvodu, aby na nerovné zastoupení žen ve vědě poukázalo. A každoročně připomíná, nejen na celosvětově úrovni, nízká čísla zastoupení žen ve vědě, ale především jejich důležitou úlohu v oblasti vědy a výzkumu.