Výši své mzdy a složky, které ji tvořily, jsem po výpovědi z pracovního poměru na vědeckém ústavu podrobila důsledné analýze. Proč? Protože muž na stejné pozici, tedy ten, který po mě převzal vedení výzkumného oddělení, měl hned po nástupu výrazně vyšší mzdu oproti mé.

Od roku 2014 jsem působila jako vedoucí jednoho z výzkumných týmů na českém vědeckém pracovišti. V létě 2016 jsem podala výpověď z pracovního poměru. Důvodem byla má nespokojenost s tím, jak se zachází se zaměstnanci, a pracovní atmosféra, která na mě působila jako diskriminační. Níže shrnuji své dosavadní zkušenosti s řešením této situace.

Možnosti, přínosy a existující překážky v posílení spolupráce mezi vědou a výzkumem na straně jedné a průmyslem a komerční sférou na straně druhé, jsou nejen na tomto portále častým tématem. Podobným diskusním evergreenem je téma vědy a politické reprezentace. Ale co veřejnost, která mj. svými daněmi vědu platí? Pro (nejen) českého vědce/vědkyni je stále jakousi Popelkou, na kterou nezbývá čas, není příliš atraktivní, ale někdy bývá objektem vzdělávání.

Excelence, unikátnost, špičkový výzkum, konkurenceschopnost. Prezentace vědecké práce se často těmito superlativy a termíny evokujícími nějaká „nej“ jen hemží. A co slušnost a férovost? Ty se poděly kam? Jsem přecitlivělá, když mi ve vědě chybí? Nebo neschopná obstát v konkurenci? Ale kdeže. Nesobecké, solidární a empatické chování může být v současném prostředí vědy naopak projevem velké odvahy.

V oblasti publikační etiky vědeckých prací jsou sice některá pravidla jasná, ale existují i šedé zóny, kterých někteří lidé šikovně využívají. Koncept publikování a (ne)kontrolní mechanismy tak, jak jsou nastavené, mohou být odměnou pro oblíbené a potřebné, ale komplikací pro ty ve vědecké hierarchii nedůležité a trestem pro neoblíbené.