MR: Budete teprve druhou ženou v čele Akademie věd v celé její historii – po profesorce Heleně Illnerové, jež byla předsedkyní v letech 2001 až 2005. Znáte se osobně?
Samozřejmě, známe se. Mám ji moc ráda. Je to velmi noblesní dáma, byla i odborně výraznou osobností a myslím si, že Akademii věd výborně vedla.
MR: I profesorka Illnerová je biochemičkou. Pracovaly jste spolu?
Ne, přímo nikdy ne. Ona se zabývala rytmicitou u živočichů, zatímco já pracuji na rostlinách. Ale znám ji i proto, že vystudovala stejný obor, takže jsme si tímto zaměřením blízké a mockrát jsme si spolu povídaly. Naposledy nedávno na předvánočním setkání akademické rady. Je stále inspirativní osobností, je velmi čilá. Myslím, že ona je určitě člověkem, který mi bude ochotný a schopný dát dobré rady.
MR: A už vám nějaké dala?
Dala, dala. Kromě jiného i tu, jak se chovat k novinářům. (směje se) Mám prý být obezřetná.
MR: Když jsem hovořil s končícím předsedou Jiřím Drahošem, říkal mi, že akademická obec kvituje s povděkem, že do vedení opět přichází dáma. A pro laiky je to možná i hlavní „sdělení“.
Doufám, že to není to hlavní sdělení. Hlavní je, že Akademii věd snad povede člověk, který má vědecký kredit a nějaké schopnosti. Poslední dobou pravidelně opakuji: nikdy jsem nevnímala ve vědě nebo kdekoliv jinde lidi podle toho, zda jsou žena, nebo muž; vždy se snažím lidi brát podle toho, co je za nimi, co umějí, jaké mají profesní a také charakterové kvality. Ale ano, ten vzkaz „žena předsedkyně“ je důležitý a je dobrou ukázkou, že přestože mnohé analýzy třeba platových poměrů poukazují na diskriminaci žen, nejde to tak daleko, aby v čele velice vážené instituce žena nemohla stát. V tomto smyslu to vnímám pozitivně.
MR: Jak se liší doba, kdy jste vy jakožto vědkyně vychovávala své dvě děti, od dnešní situace mladých výzkum nic? Dá se to srovnat?
Pomalu se mění celková atmosféra ve společnosti. Když jsem měla malé děti, společenský tlak zněl: „Věnuj se jen dětem, kariéra není pro ženu“ – a když to trochu zjednoduším, byl tento tlak mnohem větší nežli dnes a pro moji generaci bylo asi i těžší se s ním vyrovnat. Na druhou stranu: v nynější době je daleko větší tlak na okamžitý úspěch, na okamžitý výkon, což je s dětmi zase daleko složitější.
MR: Co dnes vaše děti dělají? Bádají?
Ne, ne, ani k tomu nesměřovaly. Dcera vystudovala zahradní a krajinářskou architekturu na Mendelově univerzitě. Bavilo ji to, věnuje se permakulturám čili trvale udržitelným a stále se obnovujícím úpravám zahrad a krajiny. A syn vystudoval management – dokonce mi i vyhrožoval: „Mami, nemysli si, že budu někdy studovat chemii!“
MR: Ale zájem o chemii a také rostliny máte historicky v rodině, ne?
Máme již takovou tradici: můj dědeček odpovídal za pomologické zahrady Výzkumného ústavu rostlinné výroby. Zabýval se ovocnářstvím, ale i šlechtěním růží a byl v tom docela úspěšný. Tatínek vystudoval chemii, ale ve stopách svého otce rozhodně nešel, protože ani nerozeznal kosatec od blatouchu... A sám to i přiznával.
MR: Proč se vlastně věnujete právě rostlinné biochemii a fyziologii?
K rostlinám jsem se dostala trochu náhodou. Vystudovala jsem biochemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Končila jsem s červeným diplomem, ale protože jsem nebyla členkou KSČ a nehodlala ani do strany vstoupit, jasně mi řekli, že nepřipadá v úvahu, abych postgraduální studium, aspiranturu, absolvovala na fakultě. Takže jsem hledala v Akademii věd. A vté době Ústav experimentální botaniky ČSAV vypsal konkurz s tématem metabolismu fytohormonu auxinu...
MR: To byla dobrá volba, že? Auxin je vaše výzkumné téma dodnes...
Ano, s různými obměnami. Mým školitelem byl docent Milan Kutáček, nesmírně vzdělaný, až renesanční člověk, který vystudoval farmacii a biochemii. Měl ohromný přehled, znal zahraniční kolegy, uměl jazyky, byl v druhé polovině šedesátých let i na roční stáži na Yaleu, což i mně dávalo hodně – i za totality měl totiž nastaveny hodnoty, jak se má dělat kvalitní věda.
MR: Jednou z vašich volebních priorit byla podpora mladých vědců. Co lze vylepšit, aby se vraceli – anebo i noví přicházeli – ze zahraničí k nám?
Už dnes máme v Akademii několik programů na podporu mladých vědců – a to ve všech fázích jejich vývoje, od nejmladších až po ty zkušenější –, aby si mohli založit i vlastní výzkumnou skupinu. Nedávno přibyl program mezinárodní spolupráce mladých. To vše je důležité, ale potřebovali bychom tomu věnovat ještě více peněz. Nechci proto vymýšlet něco absolutně nového, ale spíše se budu snažit o prohloubení a finanční posílení těchto programů – ovšem stále s exkluzivitou, neboť z deseti mladých vyrostou dva tři dobří a jeden špičkový. Ale jednu věc bych přidala: zřídit projektové oddělení, jež bude nejen mladým vědcům pomáhat v podávání žádostí o opravdu prestižní zahraniční granty – typu ERC, EMBO a řady jiných.
MR: Matematický ústav, kde už dva profesoři získali tzv. advanced ERC granty, takovou expertku má; fyzik Marek Piliarik s LN zase hovořil o tom, jak skvěle takové zázemí funguje v německém Max-Plancku...
Jedna úroveň je na jednotlivých ústavech, ale pak též na úrovni celé instituce, což myslím chybí. Ty větší nebo „pokročilejší“ ústavy Akademie už nějaká projektová minioddělení mají, ale sestávají z jednoho dvou lidí. Představovala bych si něco, co mají na většině západních univerzit, jakýsi office, jehož zaměstnanci neustále vyhledávají informace u poskytovatelů, řekla bych ošklivě „šmejdí“, sbírají podněty k zadávacím dokumentacím i jejich interpretacím, což může vědcům pomoci.
MR: To by jistě vědci ocenili, protože „papírování“ a psaní žádostí drtí vědu, jak psal časopis Nature... Vaší další prioritou je důraz na špičkovou vědu, vedla jste hodnocení ústavů Akademie věd. Co patří k tomu nejlepšímu? A kdo by měl přidat?
Hodnocení šlo až na úroveň jednotlivých týmů, takže je spíše otázkou, kde se takové týmy koncentrují. Obecně se nedá říci, že by na Akademii byl nějaký ústav, kde jsou všechny týmy jen špičkové, ale není to ani obráceně: není ústav, kde by všechny týmy byly průměrné či podprůměrné. Samozřejmě jsou ústavy, kde je podíl špičkových vyšší – a je to hlavně v oborech, kde je dlouhá tradice: matematika, fyzika, organická chemie, biochemie, začíná se prosazovat molekulární biologie. Elitní týmy najdeme také v Biologickém centru, v Ústavu fyziky atmosféry či v již vámi jmenovaném Matematickém ústavu a dalších. Z humanitních a sociálních věd bych jmenovala třeba špičkové týmy v Ústavu dějin umění či Národohospodářský ústav. Nedá se ovšem říci, že by byl absolutně skvělý ústav nebo vyloženě slabý.
MR: Jeden z ústavů, Ústav experimentální medicíny, který řídila Eva Syková, měl loni problémy kvůli aplikaci kmenových buněk a hospodaření. Proběhl i audit. Jak dopadl?
Pokud vím, interní audit odhalil manažerská pochybení. Jinak podíl ústavu ve firmě Bioinova byl již prodán a ústav vede nová paní ředitelka.
MR: Na vedení Akademie nebudete sama. Sháníte místopředsedy?
Tipy mám, kolegy jsem oslovila, ale říkat veřejně jména zatím nechci.
MR: Dobrá. Jak se těšíte na debaty s vicepremiérem pro vědu a s politiky?
Nevím, zda se dá říci, že se vyloženě těším, ale počítám s tím. (smích) Věděla jsem, že to bude podstatná část mé práce. Pana vicepremiéra Pavla Bělobrádka znám již osobně, byl v kontaktu s Jiřím Drahošem a v problematice výzkumných institucí se dobře orientuje – on sám několikrát zmínil, že poměr mezi institucionálním a účelovým financováním není dobrý... Věci si musíme vysvětlovat, neboť i drobná změna v zákoně může spustit lavinový efekt a vést k nepříjemnostem.
MR: Jak se díváte na myšlenku vzniku ministerstva vědy a výzkumu?
Není to nápad Akademie věd, nicméně zásadní problém s tím nemáme – takové resorty existují. Pokud by ministerstvo, jak je v záměru zákona, mělo být hodnoticím, koncepčním a koordinačním orgánem, je to asi v pořádku. Ale v žádném případě bychom nesouhlasili – a udělali bychom vše proti tomu –, aby rozpočtová kapitola Akademie věd „spadla“ pod toto ministerstvo. Ač se to možná zprvu nezdá, Akademie není byrokratická instituce; rada přiděluje peníze ze státního rozpočtu přímo a transparentně jednotlivým ústavům. I pro politickou reprezentaci je, myslím, o dost jednodušší jednat s relativně jednotnou institucí než s mnoha součástmi. A je i další důvod: Akademie věd je a má být naprosto apolitická instituce. My bychom se báli, nejspíš oprávněně, že tak, jak by se měnilo vedení ministerstva, přenášely by se politické tlaky i k nám. To by bylo zlé. Věda je vždy nejlepší, když do ní politické vlivy nezasahují.
MR: Za další prioritu považujete rozpočet. Kolik peněz je „dost“, když se dá vždy myslet i na lepší zázemí?
V roce 2016 to bylo po několika letech poprvé, kdy byly prostředky pro Akademii mírně navýšeny – ke zhruba 4,5 miliardy přibylo asi 306 milionů korun. Jsme za to velmi vděčni. Ale ani poté nejsme na úrovni financování z roku 2009! To asi ještě – při naplnění střednědobého výhledu – další rok dva potrvá... Takže si dokážeme představit, že bychom na tom mohli být lépe. I v mezinárodním hodnocení Akademie věd se zahraniční hodnotitelé divili, jak umíme být produktivní za tak málo peněz. Někdy to i explicitně napsali. Tenhle stav nemůže trvat dlouho; jsou tu již mnohé směry výzkumu, které by potřebovaly nějakou rozumnou míru financování, aby byly stále mezinárodně konkurenceschopné.
MR: A ta rozumná míra je kolik?
Abychom mohli dostatečně uplatit svoji kreativitu, která je naší hlavní devízou a umožňuje vysokou konkurenceschopnost, potřebujeme i jistou úroveň financování. Nechci to tu jen tak „vystřelit“, nepředstavujeme si to ani z roku na rok... Rozumnou mírou může být miliarda navíc během dvou let, s cílem postupně – dejme tomu – šest nebo 6,5 miliardy korun. Moji kolegové spočítali, že na bádání zhruba 5000 vědců v Akademii jde dnes asi tolik jako na stavbu deseti kilometrů dálnic. My výsledky máme – a jsou i ústavy, jež sice dělají hlavně základní výzkum, ale jsou též blízko jeho využití v praxi: látky pro účinné léky, vývoj mikroskopů, turbín, laserů... Máme však rezervy a jistý dluh v prezentaci našich výsledků či osobností navenek. To chci zlepšit.
MR: Bývalý šéf Akademie Václav Pačes mi říkal, že jste sice velká dáma, ale nikdo by se neměl nechat ošálit vašimi jemnými způsoby, že dokážete být ve vyjednávání i rázná...
Nevím, jestli jsem rázná, ale náročná asi ano – i sama na sebe. Věřím, že když máte dobré argumenty a dobře vysvětlujete své záměry a důvody, jakým směrem chcete jít, lidé to přijmou za své. Takže ano: férově, náročně i rázně, ale hlavně mít na paměti vytčený cíl a vytrvale se k němu snažit dojít.
Eva Zažímalová (63 let)
- Byla jasnou většinou 93 procent hlasů zvolena předsedkyní Akademie věd ČR.
- Vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy (biochemie, 1979).
- Již od roku 1983 působí v Ústavu experimentální botaniky Akademie věd.
- V letech 2003 až 2007 byla zástupkyní ředitele ústavu, následně pak ředitelkou.
- V roce 2013 jmenována profesorkou pro obor anatomie a fyziologie rostlin.
- Je autorkou desítek studií s několika tisíci citací; zabývá se molekulárními mechanismy rostlinného hormonu auxinu.
- Jakožto hodnotitelka působila rovněž v panelech Evropské výzkumné rady (ERC).
- Vychovala dvě děti: Ludmilu a Vítka.
Rozhovor vyšel 7.1.2017 v Lidových Novinách.
