Inovační strategie Česka do roku 2030, o jejíž přípravě informovaly Hospodářské noviny, po právu měla by být věcí národního zájmu. Je opravdu nejvyšší čas na transformaci celého pojetí české ekonomiky tak, abychom byli schopni zajistit prosperitu země i v dalších desetiletích. Panuje široká shoda odborníků, že dosavadní koncepce subdodavatelské ekonomiky závislé zejména na Německu se do značné míry již vyčerpala. Právě proto stojí za zamyšlení, jak věci udělat správně, abychom skutečně Česko nasměrovali k pozici jednoho z inovačních lídrů v Evropě. Bohužel jsou zde tři aspekty obestírající probíhající přípravu inovační strategie v režii vládní rady pro výzkum, které nedávají dobré perspektivy. Prvním problémem je samotný postup přípravy inovační strategie, který je zcela netransparentní. Pokud má vláda (správnou) ambici, aby se země stala inovačním lídrem kontinentu, očekávali bychom především zásadní projev premiéra obsahující veřejný závazek v tomto směru a současně vymezení politického zadání pro přípravu strategie. Normální by také bylo seznámení s harmonogramem přípravy, jména všech osob tvořících přípravný tým. Důležitá je otevřená konzultace. Nejde jen o to, že vstup různých názorů a zkušeností zlepší podobu strategie. Nejdůležitější však je mobilizovat pro cíle strategie podporu napříč politickým spektrem, odbornou a byznysovou komunitou, ale i širokou veřejností. A to zejména tehdy, má-li strategie přesahovat ne jedno, ale několik volebních období. Uhlířská víra technokratů, že co nynější menšinová vláda schválí, bude se realizovat do roku 2030, je zarážející.
Další okruh otázek vzniká nad zasazením inovační strategie do kontextu politických záměrů státu. Být národem inovátorů − je tohle, co česká společnost autenticky chce? Ta otázka je tak závažná a má tak hluboké dopady, že by zasluhovala být učiněna jedním z témat kampaně před parlamentními volbami. Bez kladné odpovědi se to mimochodem dlouhodobě nemůže zdařit. Povaha problému je vidět mimo jiné také na porovnání naznačených ambicí v oblasti inovací a vědy se vzdělávací politikou, která v Česku míří směrem víceméně právě opačným. Inovační ekonomika nevznikne zřízením několika elitních výzkumných a vývojových centrem odtržených od všeho okolo. Nelze mít ekonomiku vysoké přidané hodnoty založené na inovacích a současně vzdělávací systém nastavený pro potřeby montovny. Celková situace českého školství, charakterizovaná mimo jiné problematickou kvalitou základních škol a jejich velmi nevyrovnanými výsledky napříč kraji, nevyhovující strukturou středního školství a celkovým plýtváním talenty, které školský systém neumí rozeznat a podpořit, nedává vůbec dobré předpoklady pro realizaci vážně míněné inovační strategie.
A konečně je zde potřeba, aby výzkumná a inovační činnost měla silné zázemí ve vysokých školách. Pro středně velkou zemi má silná role vysokých škol ve výzkumu a inovacích mimořádný význam, přesněji řečeno snažit se o vyčleňování podstatné části výzkumných a inovačních kapacit z vysokých škol je v poměru k možnostem země velmi nákladné a neefektivní. České vysoké školy jsou stále hodně uzavřené, na čemž mají podíl mimo jiné archaický systém jmenování profesorů prezidentem a faktická omezení, která z vysokoškolské legislativy vyplývají pro výuku v angličtině. Především pak nemáme opravdovou univerzitu světové kategorie. Studie Světové banky z roku 2009 doložila, že přítomnost "world-class" univerzity v zemi či regionu je naprosto zásadní pro přitáhnutí talentů a koncentraci zdrojů, které umožňují skutečně skoky ve vědění. Právě na těch pak staví inovace s nejvyšší přidanou hodnotou a jde za nimi byznys, klidně i přes půl světa. Skutečnost, že v celé střední a východní Evropě nemáme žádnou univerzitu světových parametrů, je patrně jedním z důvodů, proč navzdory rozsáhlým investicím do výzkumu v posledních deseti letech výsledky celkově stále nejsou takové, jak by bylo žádoucí. I zde však před Českem stojí veliký kus cesty. V tuto chvíli dává Česko na vysokoškolské vzdělávání na všech zdejších veřejných vysokých školách zhruba tolik, co odpovídá třetině rozpočtu Oxfordské univerzity. Mezi českými univerzitami a Oxfordem je samozřejmě spousta rozdílů, mimo jiné v tom, že na Oxfordu se platí nemalé školné. Přesto je toto jistě zjednodušující srovnání podnětem k zamyšlení.
Národní inovační strategie přichází ve správný čas, poté, co proběhla v uplynulém desetiletí modernizace výzkumné infrastruktury v zemi a rozvoje výzkumně-inovačních kapacit s masivním využitím evropských strukturálních fondů. Bez poctivé debaty o celkových souvislostech a předpokladech transformace vzdělávacího systému, sektoru výzkumu a ekonomiky se nepohneme dál. Tuto příležitost bychom neměli promrhat.
Autor: Jiří Nantl
Článek vyšel dne 15.1.2019 v Hospodářských novinách a na webu ihned.cz
