Jaký pro Vás byl příchod do vědeckého centra? Liší se nějak diametrálně od Vašeho předchozího působení?
Charakter mé práce se určitě liší podstatně. Firemní prostředí a akademická půda mají rozdílné důvody pro existenci z podstaty své věci, liší se tedy i charakter práce většiny pracovníků. Na první pohled Vás zaujme oblast řízení. Ve firmě jsem často, že „vedoucí to chce“ a princip odpovědnosti a vedení byl je kaskádován shora dolů. Za tím stojí základní snaha o maximální efektivitu, souhru, týmovou spolupráci, rychlost a přesnost provedení v souladu s očekáváním vedení.
Jiří Očadlík
Dokážete už teď zhodnotit, jak se to liší na CEITECu?
Na CEITECu jsem se setkal také s principem takzvané akademické svobody. Úkoly nejsou kaskádovány plně shora dolů, odpovědnost za řízení je směrována většinou k vedoucím výzkumných skupin nebo ještě menších částí. Plány a cíle jsou odděleny a nejsou řízeny vedením instituce, což reflektuje snahu o zapojení maximální kreativity, schopnosti generovat a realizovat myšlenky a nápady. Rizikem je to, že jsou realizovány nápady, které mohou vybočovat ze zaměření instituce, nebo nejsou na odpovídající úrovni.
Zcela jistě Vaše zkušenosti z průmyslu zúročujete. Je ale něco, co pro Vás naopak bylo úplně nové?
Vše je zde trochu jiné a nové. Překvapilo mne, jak často se hovoří o penězích o financování projektů a činnosti. To jsme v průmyslu zažili jen na počátku v devadesátých letech. Z části to bylo dáno naší celkovou strategií, která zaručovala, že budeme mít dostatek prostředků na klíčové aktivity. V dobách útlumu obchodu jsme zase museli naše náklady nemilosrdně omezovat.
V čem obecně vidíte potenciál vědeckých center?
Řízení projektů a týmů může dodat dynamiku celému procesu. To, že se sdružujeme do center vytváří možnosti lepší spolupráce, objevovat kouzlo více pohledů na totéž z mnoha stran. U podniků nastává globalizace aktivit, pokrývání celých segmentů obchodu a totéž platí pro vědu. Zůstat v koutě a čekat, až si vás někdo všimne, se nevyplácí, to je prověřeno. Trendem doby je dát schopným a výkonným do rukou další ještě větší výzvy a možnosti. To vede obecně k rozvoji a lepším výsledkům, občas samozřejmě k velkým průšvihům. Myslím, že pozitiva převažují.
Co bylo Vaší motivací na CEITEC nastoupit?
Chtěl jsem zkusit něco nového v jiné oblasti. Jsem původně fyzik, rád zkoumám nové věci. Na počátku své kariéry jsem koncem osmdesátých let pracoval na Ústavu přístrojové techniky Akademie věd. Před deseti lety jsem velmi podporoval vznik CEITEC, protože jako představitel velké technologické firmy musíte pomáhat spoluvytvářet ekosystém kolem sebe, který bude produkovat nové myšlenky, nápady a řešení. CEITEC je dnes určitě součástí takového ekosystému. Lákalo mne se napojit na některé lidi, které znám dlouhou dobu, nebo kteří mají dobré jméno. Takže když jsem dostal nabídku z CEITEC, abych pomohl s nastavením spolupráce s průmyslem, dlouho jsem neváhal.
Má podle Vás CEITEC možnost v něčem zcela mimořádně vyniknout?
Tady už jsme na poli soutěže s ostatními centry. Zatím jsem nezaznamenal ani jeden objektivní důvod, proč bychom nemohli mimořádně vyniknout. Naši sílu nakonec tvoří naše schopnosti a úsilí, jen v menší míře podmínky, ze kterých vycházíme. Naše mozky jsou naší nejmocnější zbraní. Chce to cílevědomou a někdy mravenčí práci a trpělivost. Nevěřím na okamžité zázraky, ale šance, že za mého života někdo z CEITEC dostane Nobelovu cenu není nulová. Když jsme před čtvrtstoletím začínali, nikdo si nedokázal představit, že naše přístroje budou používat největší světoví dodavatelé výpočetní techniky pro vývoj jejich čipů. Téměř každý má u sebe mobil nebo laptop, jehož kritické součástky prošly při svém vývoji mikroskopem z Brna.
Do jaké oblasti je nutné vnést nové nápady a optimalizovat ji?
Podle mého je CEITEC stále ve své startovací fázi, spousta věcí ještě není dotažena. Rozhoduje elán a nadšení, někdy malé skupiny lidí. Zítřejší stav může být zcela odlišný a kvalitativně daleko lepší, ale i horší. Myslím, že nás čeká větší nastavování vzájemné spolupráce a přímé podpory. Podpora lidí při vedení týmů, projektového řízení jsou stále nerozvinuty. Takzvané soft-skills jsou často podceňovány, nepěstují se. Pro maximální efekt lidské činnosti není jen nutné pochopit fyzikální či chemické nebo jiné technické zákony, ale také jak my lidé fungujeme, jak interagujeme, jakým ohromným potenciálem disponujeme, když jsme motivováni a jaký zmar můžeme způsobit, když jsme demotivováni.
Jak Vy osobně vidíte svou roli a její poslání na CEITECu?
Mou roli vidím v oblasti pomoci práce s podniky, vytváření spojenectví a postupné nabalování spolupráce na předchozí úspěchy. Stavět spolupráci na základních hodnotách vzájemné prospěšnosti, na tom, že když chci dostat, tak musím umět taky dát. Denně o tom přemýšlím a mám pochybnosti o smyslu své práce. Zjednodušeně, v dobách zlých mám pocit, že zde není pro mne místo a jsem, v dobách lepších mohu a chci spasit tento svět.
Jiří Očadlík
Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Hned po studiích se dostal do týmu akademika Armina Delonga, tvůrce prvního českého elektronového mikroskopu. Na jeho doporučení byl přijat do Ústavu přístrojové techniky, kde se podílel na vývoji a zdokonalování elektronových litografů a mikroskopů. Po rozpadu státního podniku Tesla Brno v roce 1992 spoluzaložil firmu Delmi, následně spojenou s Philips Electron Optics a FEI Company. Působil nepřetržitě 24 let jako generální ředitel a jednatel FEI Czech Republic s.r.o., dnes součást Thermo Fisher Scientific, až do loňského roku. Od roku 2017 působí na CEITECu VUT jako zástupce ředitele pro inovační strategii.
Zdroj: CEITEC VUT
