Vážený pane profesore,
jsem moc rád, že jste se poučil z naší diskuse. S Vaším posledním článkem je možné souhlasit téměř ze 100 %. Ano prosím, Metodikou 17+ není možno se řídit, neboť jednotlivé výzkumné instituce mají odlišné cíle. (Větu „bude Akademie věd nucena provádět i nadále paralelní hodnocení svou metodou, kterou považuji za přiměřenou našim podmínkám.“ považuji za povinnou úlitbu abyste vůbec na Akademii věd mohl dále pracovat.)
Musím však říci, že je velká škoda, že jste mi nenaslouchali už na podzim roku 2012, to jest již před dlouhými šesti lety. Projekt IPN Metodika mohl mít alespoň nějaké rozumné výsledky, hodnocení AV mohlo mít smysl a Metodika 17+ mohla být, například, pěti „státem certifikovanými“ sub-metodikami pro jednotlivé typy institucí.
Bohužel je to tak, že i velmi inteligentní lidé, kteří zajisté v české vědě působí a pociťují potřebu mít vliv na její politiku, zůstali zaslepeni skupinovými cíli svých institucí. A to především a počínaje univerzitami, které se nechaly zkorumpovat financováním podle počtu studentů. Čest výjimkám, ale i ty podléhají rozkladu, jak jsem pozoroval například na původně Biologické, dnes Přírodovědecké, fakultě Jihočeské univerzity.
Ústavy Akademie věd ČR a celé její vedení jsou dnes zcela ve vleku kariérních funkcionářů, které člověk potkával před 25 lety ve vedení ústavů, posléze v různých pozicích ve sněmu a na prezidiu, a i poté porůznu v budově na Národní třídě. Někteří z nich se ve svých funkcích ředitelů a členů prezidia nudí, tak ještě vedou různé komise, například na Národním akreditačním úřadu. (Tam se tváří jako „nezávislí odborníci z Akademie věd“ bez ohledu na to, že vzhledem k mnohoobročnosti našeho akademického a univerzitního prostředí mají obří konflikt zájmů.) Noví lidé se do těchto vedoucích pozic nedostávají, většinou v tom nevidí smysl, především proto, že v nich nejde o vědeckou profilaci instituce, ale především o „vyjednávání peněz na prezidiu“, což ale mnohem lépe umí „zkušení funkcionáři“.
O ostatních vvi nemá smysl příliš diskutovat. Jen by snad bylo vhodné si konečně položit otázku, jestli přežívání vůbec může být smyslem výzkumu.
Kdybych měl vypíchnout jeden nejvýznamnějších důsledků, který tento stav skupinové mysli (hejnového chování, šílenství) na českou vědu měl, tak je to neefektivní využití obřích prostředků, které se do ní nalily z Evropských fondů. Proč nemají pražské vysoké školy a ústavy Akademie věd jedno integrované centrum na Kladně (a třeba druhé ve Vestci)? Kdo bude pracovat na ELI, když se z mateřských ústavů a fakulty „přece nikdo nebude stěhovat“? Proč se neopravily budovy Biologického centra AV v Českých Budějovicích a (jinými slovy) proč se na jejich opravu budou spotřebovávat peníze, které by mohly jít na platy nejlepších vědců?
Děkuji Vám, pane profesore, ještě jednou za Váš poučený článek. Snad se ještě dá něco zachránit. Pojďme na tom spolupracovat.
Zdraví
Profesor Dalibor Štys
Čtěte také původní blog Jiřího Chýly o Metodice 2017+, na nejž je tento text přímou reakcí.
