„Ve většině evropských zemí by doktorandi preferovali status zaměstnanců. Reálně to víc odpovídá tomu, co dělají,“ popisuje doktorandka lodžské technické univerzity, která se zároveň zabývá biomedicínským a textilním výzkumem a jeho aplikací pro průmysl. Ve stejném oboru zároveň Ewelina Pabjańczyk-Wlazło podniká.

Originál rozhovoru v rozšířené verzi v angličtině najdete zde.

Když porovnáte podmínky českých a polských doktorandů s ostatními v Evropě, jak jsme na tom?

Bohužel nepříliš dobře. Doktorandi, a v našich zemích i postdoci, obecně nejsou tak uznávaní jako v jiných částech Evropy. Někdy se okolí na doktorské studium dívá jen jako na prodloužení si studia, a nebere je tedy příliš vážně. Projevuje se to třeba příliš nízkým ohodnocením, které doktorandy nutí najít si druhou práci. Často nemají ani žádné sociální benefity.

Kdo je na tom naopak v Evropě nejlépe?

Příkladem by pro nás mohly být třeba severské země, které berou doktorandy jako své zaměstnance už tradičně. Tomu odpovídá i jejich mzda a další podmínky.

Existuje nějaký výzkum, který by posuzoval situaci doktorandů v různých zemích Evropy?

Právě, že není žádný oficiální či aktuální. Proto v evropské asociaci doktorandů Eurodoc získáváme data sami přímo od našich členů. Každý rok děláme výroční dotazník, ve kterém se ptáme na různé aspekty života začínajících výzkumníků v jejich zemích. Přestože každá země má své specifické socioekonomické podmínky, nacházíme dost společných témat. Většina z našich členských organizací – například Portugalsko, Itálie, Litva, Lotyšsko, Slovensko, Česko, Maďarsko, Polsko, Srbsko či Velká Británie – shodně označila za největší výzvu stávající postavení doktorandů jako studentů. Status zaměstnanců existuje třeba ve Švýcarsku, Norsku nebo Nizozemsku. Některé země pak mají systém nakombinovaný, tak to funguje například na Ukrajině, ve Finsku či Francii. Ve většině zemí by proto doktorandi rádi status zaměstnanců zavedli. Politikou Eurodocu tedy je, aby byli začínající výzkumníci, tedy i doktorandi, uznáni jako profesionálové, kteří přispívají do vysokoškolského vzdělávání a výzkumu. To znamená zajištění odpovídajících pracovních podmínek, sociálních benefitů, jako je rodičovská dovolená a zdravotní a důchodové pojištění, a dalších kariérních možností.

Ve vašich datech mě zaujala ještě jedna věc: příjmy doktorandů v Česku jsou, společně s Ukrajinou, nejnižší v Evropě.

Ano. A Polsko je na tom jen o něco málo lépe. Odhadovaný průměrný příjem doktorandů napříč našimi členskými zeměmi byl v roce 2017 podle našeho průzkumu 1 352 eur a byl vyšší než v roce 2016, kdy činil 1 200 eur. Bohužel vidíme zmiňovaný dramatický rozdíl mezi našimi členy, jako je Ukrajina, Česko, Srbsko, Polsko, Litva, Maďarsko a Itálie, kteří jsou pod průměrem, zatímco země západní a severní Evropy jsou vysoko nad ním. Samozřejmě, že výše příjmu nepodává komplexní informaci, příjem se také liší podle ročníku doktorského studia, oblasti, které se doktorand ve výzkumu věnuje, univerzity nebo i typu pracovní smlouvy či v případě její absence stipendia. Tyto částky také nezahrnují příjmy z projektů, které jsou doplňkové a velmi často dobrovolné, a jejich dostupnost se liší v závislosti na dané zemi. Každá země má navíc jinou socioekonomickou úroveň. Proto jsme také přidali také takzvaný Big Mac Index, který ukazuje, jak nákladné je žít v jednotlivých zemích.

Čistý měsíční příjem doktorandů v Evropě podle průzkumu Eurodoc. Zdroj: Prezentace

Jsou po zohlednění životních nákladů rozdíly jiné?

Rozdíly byly sice o trochu menší, tendence byla ale pořád stejná – země střední a východní Evropy stále nabízejí svým doktorandům méně peněz. A to je jedna z největších chyb, kterých se národní vlády a akademická komunita mohou vůči svému vědeckému a výzkumnému prostředí dopustit.

Ve chvíli, kdy jsou doktorandi bráni jako levná pracovní síla a kdy nemají žádnou finanční ani sociální jistotu, zaměřují se na hledání cest, jak si zajistit živobytí, místo toho, aby rozvíjeli svůj talent a hledali vědecké příležitosti. Jak pak může sebelepší výzkumník využít ty tři nebo čtyři roky studia skutečně naplno?

Co ale s tím?

Je třeba uvědomit si, jakou roli doktorandi hrají v akademickém prostředí i v kontextu celé ekonomiky. Jsme přece budoucími akademickými pracovníky, kteří mají učit další generace nebo se věnovat výzkumu, ti, kteří budou tvořit vědecký a inovativní potenciál každé země – ať už zůstanou v akademické sféře, nebo půjdou pracovat mimo ni do průmyslu nebo dalších odvětví. Pokud jim poskytneme odpovídající podmínky a plat za jejich práci – která velmi často zahrnuje nejen učení a výzkum, ale i značnou dávku organizačních a administrativních povinností – dáme jim šanci ukončit doktorát včas. Jedině pak můžeme mít v Evropské unii vysoce kvalitní a inovativní výzkum. Díky tomu se zlepší i obraz doktorátu ve společnosti a byznysu a v dlouhodobé perspektivě to pak může vést ke zvýšení inovačního potenciálu jednotlivých ekonomik.

Většina důležitých doporučení je už zmíněna v Evropské chartě pro výzkumníky, dokumentu přijatém Evropskou komisí v roce 2005. Jeho priority jsou také klíčovými pro směřování Eurodocu. Bohužel, přestože jde o dvanáct let starý dokument, ne všechny vzdělávací systémy jednotlivých zemí jeho cíle přijaly za své.

Jako zástupkyně národní reprezentace doktorandů v Polsku a zároveň její nově zvolená prezidentka máte možnost komentovat nově vznikající vysokoškolský zákon, který by měl být v Polsku přijat na podzim. Upozornili jste na problémy, které jste zmínila, a pokusili se v novém zákoně změnit?

Ano, podíleli jsme se na celé debatě. Jedním z cílů byla změna modelu vzdělávání doktorandů. Posouvá se od úzce zaměřené formy studia k novým doktorským školám se střednědobým hodnocením, supervizí a individuálními výzkumnými plány, které trvají až čtyři roky. Zavádí také univerzální systém stipendií. Každý doktorand bude po čtyři roky dostávat stipendium – 110 procent minimální mzdy během prvních dvou let a 170 procent v dalších dvou letech, to ale až po ukončení střednědobého hodnocení. Měla by se také posílit a lépe strukturovat všechna kvalitativní kritéria pro hodnocení doktorského vzdělávání, včetně hodnocení doktorských škol, které bude provádět Komise pro hodnocení vědy vždy alespoň jednou za šest let.

V jakém stádiu je polská změna zákona o vysokoškolském vzdělávání teď?

Prochází finální fází: poslední verze novely, která by měla jít do legislativního procesu, má být zveřejněna po polovině ledna. Než bude představen tento finální dokument, musíme ale počítat i s tím, že některé části směřující k výše uvedeným zlepšením, o kterých jsem mluvila, se mohou ještě změnit.

Na doktorandské konferenci v Praze loni na podzim zaznělo, že čeští doktorandi si za svou situaci částečně mohou sami, protože nejsou dost aktivní, studují příliš dlouho a neberou svá studia dost vážně. Souhlasíte?

Podle mě to není otázkou jenom postoje samotných doktorandů. O pár aspektech už jsem mluvila. Doktorandi chtějí dělat výzkum a začít akademickou kariéru a v této počáteční fázi potřebují určitou podporu. Protože být doktorandem je náročné, vyžaduje to spoustu různých dovedností od vedení výzkumu, projektového managementu, učení, prezentování a vystupování na veřejnosti až po psaní grantů a vědeckých článků, týmovou práci a samozřejmě také zvládání organizačních a administrativních záležitostí. To všechno na nás klade značné nároky. A pokud jste schopni pokrýt své základní výdaje a máte určité finanční a sociální jistoty, pak z vás může být velmi aktivní a motivovaný výzkumník, který je velkou oporou pro další akademiky i při výuce a v dalších projektech.

A bez této podpory?

V takovém případě dochází vlastně k situaci, kdy nejste placeni za práci, kterou odvádíte, a začínající výzkumníci se proto pokoušejí propojit doktorát s dalším zaměstnáním, což je velice těžké. Dělat doktorát se pak záhy výrazně nevyplácí. Navíc v tak soutěživém prostředí lehko ztratíte motivaci. A tak se začalo mluvit i o zhoršujícím se duševním zdraví začínajících výzkumníků. Doktorandi by měli mít možnost mluvit nahlas o svých potřebách a problémech na nejvyšších úrovních vyjednávání. Vím, že to není jednoduché, ale myslím, že v Polsku se nám to podařilo, a pevně věřím v to, že se situace doktorandů v Polsku zlepší. Podobně bych to přála i svým kolegům u vás v Česku.

Pracujete v technickém oboru, v biomedicínských technologiích, kterému stále dominují spíše muži, a zároveň se vyjadřujete k genderové rovnosti ve vědě. Je postavení žen ve vědě stále problém?

Bohužel o tom, jak velkou roli mohou hrát ženy v byznysu a vědě, a o tom, jaké kvality mohou jako přinést na vedoucí pozice, se mluví velmi málo. V mnoha případech se bohužel ukazuje, že možnost žen dostat se na vedoucí pozice je omezená a velice závisí na konkrétním sektoru. Přestože žádné studie neukázaly rozdíl mezi schopností vést u mužů a u žen, sociální podmínky a tradiční modely způsobují, že mladé ženy se často nechtějí pouštět do rizik a povinností spojených s vedením.

Proč to tak podle vás je?

Obvykle je to dáno nedostatkem motivace a sebedůvěry, nedostatečně příznivým okolím a nebo nedostatkem podpory v rodině. Je to vidět hlavně u žen a dívek pracujících v technických oborech nebo ve vzdělávání, kde jsou ve vedení tradičně muži. A ve chvíli, kdy už najdeme ženu s dostatkem motivace, znalostí a schopností, která je schopná převzít vedoucí roli, objeví se spousta těžkostí a překážek spojených s mentalitou organizací, kde většinu manažerských pozic zastávají muži. Bohužel je toto téma pořád ještě trochu tabu, nicméně vědeckých studií přibývá, takže problém začíná být více vidět a řeší ho stále víc organizací napříč EU. Opravdu věřím, že se nakonec podaří tuto situaci změnit. K tomu ale bude potřeba spolupráce mužů i žen, aby pomohli změnit vnímání celého problému u obou skupin. Musíme si uvědomit, že pokud nebudeme podporovat ženy ve výzkumu, ztrácíme potenciál poloviny vědecké populace. Podobná situace je i v případě doktorandek.

Jste tedy pro institucionalizovanou podporu začínajících výzkumnic?

Začínající vědkyně často opouštějí akademickou sféru po ukončení doktorátu, nebo ještě před jeho dokončením, protože jim v akademické sféře chybí podpora a možnosti kariérního postupu pro ženy, zejména ve chvíli, kdy začínají uvažovat o rodičovství. Jako ženy se totiž často obětujeme pro kariéru svého partnera nebo úplně opustíme akademickou dráhu kvůli založení rodiny, a později už je obtížné se vrátit. Ale abych odpověděla na vaši otázku: určitě jsem pro institucionální podporu začínajících vědkyň, která by zajistila rovný přístup žen k výzkumným příležitostem, mobilitě, financování a kariérnímu postupu, včetně manažerských pozic v akademické sféře.

Co byste na základě svých zkušeností doporučila začínajícím vědcům obecně?

Pořád jsem ještě doktorandkou, takže těžko nějak obšírně a zasvěceně radit (usmívá se). Ale doporučila bych jim, aby si všechno předem naplánovali a snažili se co nejvíc využít rady svých mentorů a zkušenějších vědců. Pomůže jim to rozvrhnout si plány na další roky, dozvědět se víc o různých možnostech a udělat vědomá rozhodnutí o budoucím směřování, třeba o tom, zda chtějí pokračovat v zahraničí nebo zůstat tam, kde žijí.

Autorka: Petra Polčáková

Rozhovor vyšel 31. ledna 2018 v magazínu Universitas.

 Ewelina Pabjańczyk-Wlazło

• vystudovala Technickou univerzitu v Lodži, obor biotechnologie a biomedicínské inženýrství, a mezinárodní obchodní management na francouzském L’INSEEC Alpes-Savoie
• působila na výzkumných stážích v Německu a Japonsku
• její doktorská práce na lodžské univerzitě v oblasti technických věd se věnuje biopolymerům a kompozitním biomateriálům založeným na kyselině hyaluronové
• jejím dalším vědeckým projektem je technická firma, která pracuje na vývoji textilního senzoru pro měření míry hydratace těla
• nyní s kolegy finalizují prototyp, který budou, jak doufá, od příštího roku licencovat nebo prodávat
• je bývalou předsedkyní evropské asociace doktorandů Eurodoc, stále působí v jejím poradním sboru
• na konci roku 2017 byla zvolena předsedkyní Národního zastoupení doktorandů v Polsku
• angažuje se v oblasti genderové rovnosti ve výzkumu, spolupráci mezi podniky a akademickou sférou a také v oblasti kvality vědy a výzkumu