Martine, stále rozlišujeme základní a aplikovaný výzkum. Je pro Vás toto dělení zásadní?
Rozdělení výzkumu na základní a aplikovaný má u nás dlouholetou tradici. Oba pojmy se objevují jak v metodice OECD, tak i v Zákonu o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací. Zde se dočteme, že v obou případech se jedná o činnosti prováděné s cílem získání nových poznatků. Jediné, čím se liší, je, že aplikovaný výzkum je na rozdíl od základního veden motivací k využití výsledků v praxi.
Dává to ale smysl?
V historii vědy lze nalézt množství příkladů, kdy výzkum, který bychom na počátku označili jako základní, měl zásadní dopad pro rozvoj techniky a technologií. Stačí zmínit známý příklad s Einsteinovou speciální teorií relativity, bez které bychom dnes nebyli schopni správně stanovit geografickou polohu pomocí GPS. Z toho je zřejmé, že z hlediska praktického uplatnění výsledků nemusí nutně motivace hrát významnou roli. Výzkum by měl posouvat hranice lidského poznání a přinášet užitečné výsledky. Kategorie základní nebo aplikovaný jsou spíše politické než vědecké pojmy.
Čemu se v současnosti ve Vašem oboru věnujete?
V době svého doktorského studia jsem se začal zbývat problematikou elastohydrodynamického mazání, která v 80. a 90. letech minulého století představovala jednu z největších výzev v oblasti tribologie. Pro úplnost pouze dodám, že tribologie je věda zabývající se získáváním poznatků týkajících se tření, mazání a opotřebení a jejich využitím při řešení technických problémů. Společně s kolegou profesorem Křupkou jsem založil výzkumnou skupinu, která postupem času začala pokrývat širší oblast tribologie než jenom elastohydrodynamické mazání. Dnes má skupina 14 členů a 8 studentů doktorského studia. Výzkum je veden ve třech základních oblastech: tribologie kolejových vozidel, pokročilé problémy tribologie a biotribologie. Na jedné straně tak ve spolupráci s průmyslovými partnery vyvíjíme inteligentní systémy pro řízení adheze u kolejových vozidel nebo aplikace pro inženýrský návrh valivých ložisek, zatímco na straně druhé se zabýváme mazáním synoviálních kloubů či reologií maziv. Radost mám také z ocenění, které se našim výsledkům dostává. Loni jsme např. získali cenu Captain Alfred E. Hunt Memorial Award udělenou Society of Tribologists and Lubrication Engineers za nejvýznamnější publikaci v oblasti tribologie.
Jak se Vám spolupracuje s partnery z aplikační sféry?
Odpověď na tuto otázku bych začal malou odbočkou. Moje vlastní vědecká kariéra je důkazem toho, že neexistuje jasná hranice mezi základním a aplikovaným výzkumem. Důvodem pro volbu tématu mé disertační práce, které by se dalo označit za základní výzkum, byl jen a pouze můj vědecký zájem a chuť utkat se s problémem. Postupem času jsem však zjistil, že metody a poznatky, které jsme popsali ve vědeckých článcích, mohou být užitečné pro některé firmy při vývoji nových produktů. Byli jsme osloveni velkými zahraničními společnostmi jako například Daido Metal, Koyo Bearings, K. K. IRISU, Schaeffler Technologies AG & Co. KG nebo United Technologies se kterými jsme spolupracovali nebo spolupracujeme většinou na bázi smluvního výzkumu. Později jsme začali k spolupráci s tuzemskými firmami využívat projekty aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje, díky nimž vznikla řada nových technických řešení. Mohu zmínit třeba adaptivní systém mazání okolků kolejových vozidel nebo rotační aktuátor pro vesmírné aplikace. Rád bych také připomněl, že velmi pozitivní roli v rozvoji spolupráce s aplikační sférou sehrál Operační program Výzkum a vývoj pro inovace, díky němuž vzniklo na fakultě strojního inženýrství Vysokého učení technického v Brně regionální výzkumné a vývojové centrum NETME.
Jaká forma spolupráce se vám jeví jako nejvhodnější?
Z mého pohledu je to rozhodně dlouhodobá koncepční spolupráce. A je přitom jedno, jestli se jedná o smluvní výzkum vedený na základě rámcové smlouvy nebo o nějakou formu projektu se státní podporou. Jedním z největších problémů univerzit je, že velká část prostředků na výzkum se k nim dostává formou krátkodobé účelové podpory. Vědci jsou tak nuceni vynakládat mnoho času a prostředků na přípravu projektů, přičemž pravděpodobnost úspěchu je v případě některých grantových soutěží velmi nízká. Větší smysl by dávala dlouhodobá koncepční podpora stanovená na základě rozumných výkonových kritérií. Další otázkou je, jaký by vlastně měl být poměr mezi tematicky neorientovanou a tematicky zaměřenou podporou výzkumných projektů.
Jak se s těmito problémy vypořádáváte?
S povděkem kvituji snahu TA ČR vybudovat stabilní a dlouhodobou základnu aplikovaného výzkumu v podobě národních center kompetence. Věřím, že přitom nejde jenom o koncentraci výzkumných kapacit, ale také o zajištění jejich dlouhodobého koncepčního rozvoje. Rozhodli jsme se proto, že soustředíme výzkumné kapacity naší fakulty a našich partnerských výzkumných organizací a firem za účelem realizace společné výzkumné agendy. Tak vznikl projekt Národního centra kompetence Mechatroniky a chytrých technologií pro strojírenství, kterého se účastní šest výzkumných organizací a devatenáct firem. Zaměření centra kombinuje víceoborové výzkumné specializace (konstruování, mechanika, elektrotechnika, chemie, biologie, senzorika, materiálové inženýrství, virtuální navrhování apod.), které směřují ke třem vzájemně provázaným technologickým oblastem, kterými jsou pokročilé materiály, aditivní technologie a mechatronika, chytré technologie a virtuální dvojčata. Uplatnění výsledků centra je zacíleno prioritně na strojírenskou výrobu pro 21. století. Jednoduše řečeno, chtěli bychom firmám pomoci při vývoji chytrých komponent a systémů, které budou základem nových generací strojů a zařízení. Jedná se o komplexní součásti, které kombinují nové materiály, virtuální navrhování a prototypování s mechatronikou a řízením, a to včetně softwarových nástrojů.
A jaké vidíte největší překážky spolupráce mezi výzkumnými organizacemi a aplikační sférou?
Pokud hovoříme o spolupráci mezi univerzitami a průmyslovými podniky, pak možná překvapivě největší překážky leží v mentální rovině. Akademici zkrátka usilují o něco jiného než podnikatelé. Značná část akademiků je motivována svými vnitřními cíli. Preferují otevřenost poznání a dlouhodobé úkoly. Usilují o uznání prostřednictvím počtu publikací. Podniky chtějí především chránit své znalosti před konkurencí a soustřeďují se na okamžité výsledky. Vzniká tak řada kulturních, institucionálních a provozních bariér. Přínosy pro obě strany však mohou být obrovské. OECD Science, Technology and Industry Scoreboard odhaduje, že potenciální spolupráce průmyslu s vysokými školami představuje trh o objemu asi 160 miliard amerických dolarů.
Je to pouze otázka dodatečných zdrojů (především smluvní výzkum) nebo jde také o jiné benefity pro školu?
Doplňkové zdroje financování jsou sice důležité pro udržení kvalitního výzkumného týmu, ale v žádném případě se nejedná o primární motivaci. Zamyslíme-li se nad tím, co je primárním posláním moderní univerzity, pak zjistíme, že se nijak neliší od toho, jaké bylo v době jejich vzniku. Univerzity mají vytvářet a šířit vědění, které přispívá ke kvalitě života a kultuře společnosti. Jenom ti akademici, kteří mají vynikající výsledky ve výzkumné činnosti, mohou vzdělávat studenty a podnítit v nich zápal pro věc. Spolupráce s průmyslem a výzkumná činnost je nutnou podmínkou existence technických univerzit.
Jak se díváte na stav dnešní vědní politiky? Co považujete za její nejslabší místa?
Celý problém vědní politiky spočívá v neschopnosti objektivně rozlišit mezi kvalitními a nekvalitními výsledky vědy a výzkumu. Vše tak sklouzává k formalismu a byrokracii, které vědu a výzkum vlastně dusí. Zde bych rád připomněl myšlenku amerického fyzika Richarda P. Feynmana, který řekl: „Velmi záhy jsem poznal rozdíl mezi tím umět něco pojmenovat a něco o tom skutečně vědět.“
Martine, děkujeme mockrát za rozhovor a přejeme mnoho štěstí.
Rozhovor vedl Aleš Vlk.
Martin Hartl je profesorem konstrukčního a procesního inženýrství a ředitelem Ústavu konstruování. Publikoval více než sto článků uveřejněných v impaktovaných časopisech, ve kterých se zabývá řadou oblastí tribologie, od kloubních náhrad, přes reologii a elastohydrodynamické mazání, až po řízení adheze u kolejových vozidel.
O připravovaném Národním centru kompetence Mechaniky a chytrých technologií pro strojírenství (NCC MESTEC) si můžete přečíst zde.
