O tom, že není citace jako citace jsem zde psal už před lety. Minule jsem psal o posedlosti jednoduchým ukazatelem Impact Factor (IF) časopisu a o tom, jak tato posedlost vede ke zcestným závěrům ohledně kvality a relevance výzkumu v časopisech publikovaného. Dnes nahlédnu do světa jednotlivých vědců. Když totiž u nás přijde řeč na h-index tak jde zpravidla diskuse o kvalitě a relevanci výzkumu stranou. I zde totiž vládne velká posedlost počtem publikací a citací, tedy vysokým osobním h-indexem.

Pravda, většina špičkových vědců dosahuje výrazně nadprůměrné citovanosti a oborově vysokých h-indexů. To ale přece vůbec neznamená, že ten kdo je nadprůměrně citován a honosí se vysokým h-indexem je automaticky špičkový vědec. Bohužel takto naivně se na mnoha akademických pracovištích u nás zvyklo uvažovat. Pointa je jednoduchá jako facka nebo jako to, že láhev Pražského výběru nerovná se láhvi Chablis.

H-index je když...znalí mohou přeskočit

H-index udává počet článků autora, ale bere v potaz jen ty výrazněji citované. Hranice "výrazného" počtu citací roste o jednu s každým dalším článkem. Takže k dosažení h-indexu=5 musíte mít alespoň pět článků s pěti či více citacemi. K dosažení h-indexu=10 musíte mít alespoň deset článků, každý s alespoň deseti citacemi. Protože jde čistě o počet článků a počet citací, můžete vyšroubovat svůj h-index tím, že sekáte články jako Baťa cvičky a nějak si pojistíte jejich hojnou citovanost. A na to špičkovým vědce být opravdu nemusíte.

Babiččin recept na vysoký h-index

K dosažení vysokého h-indexu musíte vyrobit hodně článků, na jejichž kvalitě ovšem nezáleží. Články musí být navíc hojně citované, ale odkud, to je opět skoro fuk. Hojnost publikací si můžete zajistit tak, že se ve své výzkumné organizaci domluvíte a zapojíte se do vydávání konferenčních sborníků. Sice kvůli tomu musíte organizovat ty zatracené konference a zajistit editaci sborníků z nich, ale za vysoké h-indexy ta námaha stojí. Když vám konferenční sborník zaregistruje WoS, máte už skoro vyhráno.

Ještě nějak pořešit tu vysokou citovanost. Hlavně musíte hojně citovat sami sebe. To se totiž také počítá. Jenomže to je dost průhledné, nevypadá to dobře a musíte navíc dlouho čekat. Mohou vás však hojně citovat i kamarádi a známí z vaší výzkumné organizace či odjinud, se kterými ty konference pořádáte a sborníky vydáváte. To už tak očividné není. Aby to celé fungovalo dlouhodobě, musíte na oplátku hojně citovat ony známé, kamarády a jejich sborníky vy sám.

Příklad ze života

Není nic lepšího než názorný příklad z reálného života dvou vědců. Protože chci poukázat na systémový problém a ne na konkrétní jednotlivce, uvádím čísla bez konkrétních jmen, pracovišť a publikačních titulů. Obě postavy jsou však reálné a působí ve stejném oboru, kde h-index = 7 je z mezinárodního pohledu velmi solidní akademický výkon.

Vědec A má h-index=7:

• Vědecky působí jako docent na české výzkumné organizaci, vykazuje téměř padesát publikací ve WoS. Z toho však více než 80 % představují články ve sbornících z konferencí, které z velké části spoluorganizovala jeho vlastní výzkumná organizace s lidmi v programovém výboru a mezi editory sborníku. Jen necelých 20 % potom představují vědecké články v časopis indexovaném WoS. Jenže i ten časopis vydává jeho vlastní výzkumná organizace v jejíž redakční radě sedí kolegové z jeho vlastní výzkumné organizace.
• Téměř všechny z mnoha desítek citací jeho článků pochází opět od jeho kolegů z vlastní výzkumné organizace. Není divu, že AIS index významu toho lokálního časopisu se asymptoticky blíží nule. Z hojného počtu téměř 200 citací prací vědce A více než třetinu představují jeho citace sebe sama. Ze zbývajících citací jeho prací 3/4 pochází z výše uvedených sborníků od kolegů z jeho výzkumné organizace.
• Vědec A z 80 % ve svých publikacích, hlavně článcích v oněch sbornících, recipročně cituje kolegy z vlastní výzkumné organizace. Není tedy divu, že z 90 % cituje pouze vědce a výzkumy z Česka, z téměř z 90 % cituje výše uvedené konferenční sborníky, z nichž nadpoloviční část editovali jeho kolegové z jeho výzkumné organizace.
• Je zřejmé, že vědec A bádá pouze nad velmi lokálními vědeckými problémy. Je jistě možné, že jde o výzkumy i užitečné, ale o špičkový výzkum posouvající lidské poznání rozhodně nejde, protože vědecký svět jeho zjištění v podstatě ignoruje.

Vědec B má h-index=4:

• Má tedy h-index výrazně nižší než vědec A. Oba vědci jsou přitom podobně staří a připomínám že působí ve stejném a poměrně úzkém oboru. Vědec B má definitivu na mezinárodně renomované západní univerzitě.
• Během své kariéry publikoval 9 článků (cca 5x méně než vědec A) v časopisech WoS a v konferenčním sborníku žádný.
• Ani jeden z jeho článků nevyšel ve vlastním časopise vydávaném jeho výzkumnou organizací. Tři z jeho článků vyšly v nejvýznamnějších časopisech daného oboru s AIS kolem 3 a zbytek v solidních časopisech s AIS kolem 1.
• Práce vědce B obdržely proti vědci A sice pouze 67 citací, z toho ale pouhé 3 citace jsou jeho vlastní. Citace jeho prací navíc pochází z plejády různých světových časopisů s vysokým AIS faktorem od autorů z celého světa, kteří s vědcem B nemají osobně nic společného.

Lokální a světový význam

Zdánlivě věrohodných kritérií co do počtu citací a publikací se dnes dá dosáhnout cestami, ke kterým špičkového výzkumu netřeba. Stačí v úzkém kruhu místních známých a sobě podobných hojně publikovat vědecké články orientované na lokální témata a hojně se navzájem citovat. Nemusí to ani znamenat že jde o jednání podvodné nebo o pseudovýzkum. Dává smysl, že pro nějakou lokálně specifickou otázku existuje lokální skupina místních navzájem se citujících vědců, kteří posouvají poznání. A mnohdy s tím mají stejně práce a starostí jako s výzkumem špičkovým. Ale po schodech vědecké kariéry u nás může díky tomu k akademickým vrcholům postupovat řada z těch, kteří špičkovými vědci nejsou a být nemohou. A mnozí z nich si to navíc asi ani mnohdy neuvědomují a ve své vědecké úspěchy upřímně věří. Ve sladké iluzi je udržuje nízká kultura hodnocení a slabé povědomí na mnoha pracovištích o tom, jak špičková věda skutečně vypadá.

Klíč k vědecké kariéře

Body z kafemlejnku a vstupenka k docenturám a profesurám ale nakonec nejsou jediným problémem celé věci. Díky aureole špičkových vědců tito akademici vedou magisterské a doktorandské programy, aniž by měli hlubší ponětí o tom, kde se současný světový špičkový výzkum v oboru nachází. Těžko pak čekat, že na okraj poznání dají nahlédnout svým studentům, kteří by měli poznání později přenést do praxe ve firmách nebo do jejich další akademické kariéry.

Uměle světové akademiky dnes najdeme ve vědeckých, atestačních, akreditačních a grantových radách. Svým podílem na rozhodování a nastavování hodnotících pravidel betonují zavedené poměry a brání prosazování světových měřítek kvality výzkumu, která by mohla jejich těžce vydobyté pozice ohrozit. Spolurozhodují o kritériích docentur a profesur (počty citací, výše h-indexu, počty publikací - čárek s malým ohledem na kvalitu). Mnozí z nich se již i zařadili mezi špičkové vědce v obraně kafemlejnku, protože si v něm už svou cestičku k úspěchu našli také.

Článek vyšel na webu http://metodikahodnoceni.blogspot.cz/.