facebooktwittergoogle
Nezávislé informace o vědě a výzkumu
facebooktwittergoogle

Komentář k článku Jiřího Chýly „Červené karty pro Jiřího Nantla”

31. 7. 2019
Komentář k článku Jiřího Chýly „Červené karty pro Jiřího Nantla”

Článek Jiřího Chýly „Červené karty pro Jiřího Nantla” je jako obvykle precizně podložený fakty a velmi správně vyvrací několik velmi nesprávných (a obávám se, že záměrně tendenčních) tvrzení Jiřího Nantla. Především to, že podle Nantla je Akademie věd „špičkovou, ale od vzdělávání separovanou výzkumnou instituci“, a to, že „Sobotkova a Babišova vláda sledovaly politiku podpory Akademie a stagnace vysokých škol“.

Chýla také velmi správně kritizuje zcela falešné Nantlovo tvrzení, že „Výsledkem působení Pavla Bělobrádka jako vicepremiéra pro vědu a jeho deklarované snahy o vybudování ministerstva vědy byl naprostý rozpad řízení vědní politiky…“.

Je stav české vědy opravdu tak špatný?

Podle mého názoru ale není současný stav české vědy tak zoufalý, jak by se mohlo zdát po přečtení Chýlova článku (“Celá ČR je 4krát slabší než Společnost Maxe Plancka a na stejné úrovni jako nejlepší německá univerzita Ludwiga Maxmiliána v Mnichově či Společenství Leibnize.” apod.)

Je třeba si uvědomit, že srovnávací analýza založená na databázi Nature Index postihuje jen publikace zveřejněné ve velmi (řekl bych až absurdně) malém počtu většinou absolutně nejšpičkovějších časopisů (pro veškeré přírodní vědy z tisíců relevantních žurnálů pouze 82!). Jsem přesvědčen, že kdyby byla podobná analýza založena na mnohem větším (10 – 100x) počtu výborných a solidních časopisů, dopadlo by to srovnání pro českou vědu daleko lépe.

Jsem přesvědčen, že ačkoli v současnosti u nás stále ještě chybí naprosté světové špičky (“nobelovská třída” v širším slova smyslu) (důvody jsem diskutoval např. zde), velká většina výzkumných týmů na ústavech AV a na příslušných fakultách několika našich nejlepších univerzit představuje alespoň solidní evropský průměr (což považuji za úspěch).

Jistě je dobré vědět, jak nedobře jsme na tom ve srovnání s absolutní světovou špičkou, ale neměli bychom si myslet, že ten “solidní evropský průměr” je nějaká bída, že publikace zveřejněné ve stovkách, možná tisících skutečně prestižních, resp. solidních časopisů jsou nějaký podřadný odpad.

Jsem přesvědčen, že ve srovnání se situací před nějakými 20 lety jsme na tom absolutně i relativně (ve srovnání s našimi historicky šťastnějšími západními sousedy) opravdu mnohem lépe a můžeme se oprávněně domnívat, že se situace bude i nadále zlepšovat.

Řekl bych, že to naše postavení v evropském žebříčku vědecké výkonnosti celkem nepřekvapivě prostě docela věrně kopíruje naše postavení v žebříčku HDP na hlavu.

Jak vybírat šéfy?

Nesdílím také příliš Chýlův názor (resp. názor Jiřího Frimla, jehož Chýla cituje):

„Myslím, že je chyba, že u nás o vlastních šéfech rozhodují do značné míry zaměstnanci. Většinou si totiž zvolí někoho, kdo nebude prosazovat zásadní změny. Tento způsob volby považuji za nesmysl a je to pro mě asi nejzásadnější rozdíl v porovnání se zahraničním. Tam, když se někdo osvědčí, tak dostane své oddělení nebo ústav. A to doživotně. Pokud nějak zásadně nepochybí, dostane dostatečné prostředky a vybuduje si tým lidí tak, aby něco dokázali. A tohle v Česku bolestně chybí. Funkce šéfů v Česku je obecně daleko více administrativní a dočasná záležitost, než je zvykem v zahraničí. A proto ta menší koncepčnost a rozdrobenost. Prostě zoufale chybí modernizace legislativy.“

V první řadě je myslím fakt, že i u nás nejsou vedoucí oddělení a týmů „voleni zaměstnanci“, ale de facto mají to své oddělení také v podstatě „doživotně“. A pokud jde o „volby“ ředitelů ústavů, děkanů a rektorů – myslíte, že by bylo opravdu lepší, kdyby je jmenovali třeba politici? To už tady myslím, kdysi bylo, ne? Jistě, pokud by tady byla společenská a politická situace a kultura obdobná jako ve většině těch „západnějších“ evropských zemí, bylo by správné zcela převzít jejich modely. Nezdá se mi ale, že tomu tak v dohledné budoucnosti bude.

To, že se na vedoucí místa institucí často dostávají lidé typu „šedivých myšek“ namísto výrazných osobností, je ale přece do značné míry dáno nikoli tím, že by ty osobnosti v tom „volebním“ systému kandidovaly, ale jejich omezení volitelé obávající se změn dali přednost těm konzervativním nulám!

Je to hlavně tím, že ty žádoucí „silné osobnosti“ se většinou o vedoucí pozice neucházejí a raději se věnují svému výzkumnému týmu. Uchazeče o takové vedoucí funkce, většinou spíše ze sféry onoho „šedého průměru“, je proto většinou třeba přemlouvat, aby byl k dispozici alespoň jeden kandidát. Je to myslím do značné míry tím, že ti šéfové (ředitelé, děkani, rektoři) mají velmi omezené možnosti proto, že jejich instituce jsou životně závislé na účelových prostředcích (krátkodobých grantech); jejich pozice by samozřejmě byla mnohem silnější (a tím i lákavější pro ambiciózní reformátory), kdyby měli k dispozici mnohem větší institucionální prostředky.

 

Autor: Václav Hořejší