Jiří Nantl opět zhuštěně vystihl to, co se mnozí snaží mnoha slovy ... opovídávat. Totiž, že jakmile se podaří někde na krátkou dobu uplatnit systém hodnocení, který nastaví vědcům skutečné zrcadlo, okamžitě se stane tak výbušným politikem, že se jej žádný vládní představitel nedovolí ani zachovat.

Jako reakci na příspěvek Vlastimila Růžičky a Vladimíra Majera O Metodice M17+, co je a co není zde uveřejňuji svůj dopis týmu IPN metodika za dne 27. 5. 2014.

aneb proč jsme nikdy nemohli mít efektivní přenos technologií z univerzitní sféry do praxe (a proč nebudeme mít převod grantů mezi institucemi).

Přinášíme projev Dalibora Štyse na Akademickém sněmu AV ČR z prosince roku 2013. Co se od té doby změnilo a co zůstalo stejné? Jak využíváme příležitost, kterou nabízejí výzkumné infrastruktury a strukturální fondy?

Hned na začátku konference o byrokratizaci vědy mne zaujal náměstek ministra financí Tomáš Vyhnánek tvrzením, že věda není tak úplně společenská služba. Ne, že bych to úplně nečekal, je to totiž reflexe reality, kdy si politici mezi sebou říkají: Když nemáme nové technologie, když nejsou průmyslové spolupráce a když ti vědci ani neučí, k čemu nám ta věda vlastně je?

Co když se hodnocení Národního akreditačního úřadu a Metodika 17+ nesejdou? Řešením všech problémů vysokých škol je jedno společné hodnocení všech jejich činností.

Rada vysokých škol kritizuje Metodiku17+ pro její nekonkrétnost, Jiří Nantl pro nekompatibilitu se současným právem, Václav Hořejší zase touží po stejném hodnocení univerzit a Akademie věd...

Je o mně známo, že si po celou svou akademickou kariéru myslím, že si Akademii věd a rezortní výzkumné ústavy při velikosti našeho státu nemůžeme dovolit. S omletým argumentem, že lidé z Akademie věd přece učí, jsem nikdy nesouhlasil. Špičkoví vědci, kteří jsou z mnoha dobrých důvodů na Akademii věd, by na univerzitách scházeli, i kdyby učili jen naprosto minimálně. Schází totiž ve vedení univerzit, v jejich profilaci, valná většina studentů se s nimi tak jako tak nepotká.

Tak jsme se zase od soudu dozvěděli, že prezident republiky opravdu nemusí jmenovat vysokoškolské profesory, že jmenování vysokoškolských profesorů podléhá správnímu řádu. Tím se potvrdila obava legislativní rady vlády, kvůli níž jsem rozhodl o stažení tzv. Fialovy novely vysokoškolského zákona, tj. o převodu jmenování profesorů na ministra školství. Ministerstvo školství by mohlo být zaplaveno stížnostmi neúspěšných uchazečů o jmenování profesory a byly by k tomu i dobré důvody.