Popis: Sázka na lasery se většinou vyplácí (velký He-Ne laser vyráběný podnikem Metra Blansko)
Do té doby nikdo takovou věc nepozoroval a dlouho neexistovaly prostředky k ověření této teorie. Další krok souvisel s 2. světovou válkou, kdy mnozí akademičtí fyzikové byli nuceni „ušpinit“ se inženýrskou prací a vyvíjet např. radary či raketové motory. Po válce zbyla spousta nových znalostí a také součástek z válečných přebytků, s nimiž se dalo „hrát“. Špičkoví hračičkové té doby se zřejmě soustředili v Bellových laboratořích a na Columbia university. Mezi nimi i Charles Townes, který si na stimulovanou emisi vzpomněl a byl vybuzen až k sestrojení MASERu (Microwave Amplification by Stimulated Emission of Radiation, 1954). Poté stačilo „pouze“ vymyslet, jak by šlo podobnou věc udělat pro světelné záření.
Návrh „optického maseru“ publikoval Townes se Shawlowem roku 1958, poté co byl podán patent. A začal neoficiální závod, kdo první uvidí laserový paprsek. Trval rok a půl a vedl křivolakými cestami. Cílovou pásku protrhnul outsider - Theodor Maiman z kalifornské firmy Hughes Aircraft - jeho růžový krystal rubínu se rozzářil 16. května 1960. Ještě ten rok vzniklo v různých laboratořích několik dalších typů laserů.
Jak to bylo se slávou, cenami a patenty? Townes a nezávislí tvůrci maseru Basov a Prochorov ze SSSR dostali společně Nobelovu cenu; později se dostalo i na Shawlowa. Maiman získal trochu pomíjivé slávy a možná mu Howard Hughes pogratuloval. Patent na laser obdržely Bellovy laboratoře - tehdy platil 17 let. Ovšem zpočátku se moc laserů neprodávalo, takže komerční úspěch nepřišel. Že by žertovné označení laseru jako „solution looking for a problem“ bylo pravdivé?
Nikoliv! Po patentových soudech se pohyboval osamělý hráč, jemuž do 70. let nikdo nevěnoval valnou pozornost. Kdo? Bývalý doktorand z Columbia university Gordon Gould, který pobýval na katedře fyziky v době, kdy tam Townes vymýšlel koncept svého optického maseru. Bystrý student pochopil velikost myšlenky a v návalu inspirace (dle svého tvrzení) sepsal do sešitu řadu principů nutných pro realizaci a použití laseru. Sešit nadepsal „Some rough calculations on the feasibilty of laser – light amplification by stimulated emission of radiation“ (tuto zkratku použil jako první) a nechal poznámky notářsky ověřit. Tím získal důkaz priority. Nicméně, patent nepodal, neb se domníval, že musí také ukázat fungující laser. Opustil akademické prostředí a u firmy TRG rozpracoval svůj návrh. Firma podala patent a také žádost o grant agentuře DARPA (1959). Projekt dostali, ale v konstrukci laseru úspěšní nebyli, stejně tak s patenty (patentový úřad rozhodl složité podání rozdělit na 5 samostatných částí). Takže, když TRG pohltila jiná firma, bez obtíží přenechali Gouldovi jeho „beznadějné“ patentové spory.
Gould poté učil na jisté technice, než založil firmu Optelecom (1973). Na patenty ale nezapomněl a udělal důležitý krok - přeprodal polovinu svých práv patentové firmě. Profesionálové věděli jak na to a roku 1977 obdržel Gould první patent na „optické čerpání“ – 18 let po podání přihlášky. Hned následující rok získal patent na různé laserové aplikace, včetně obrábění. Za pár let přišly ještě patenty na buzení výbojem a na Brewsterova okénka. A začali se dít věci. Právníci ihned kontaktovali výrobce laserů, že musí platit licence ve výši 3,5 až 5% z prodeje. Firmy se bouřily, ale nakonec prohrály. Mnoho z nich zaniklo nebo fúzovalo. Licence vynášely nejméně 7 milionů USD ročně a poslední práva vypršela až po roce 2000.
A poučení? Citujme z Townesových memoárů: „Jak složitá hra! Proces patentování nemá valný smysl z hlediska vědeckého pokroku; rozhodně to není činnost, které byste se měli věnovat, pokud opravdu milujete vědeckou práci a nikoliv právnické spory a hádky.“ Přidám ještě názory, které jsem vyslechl před léty, kdy jsem se rozhodl podat patent: „Pokud se na tom nedá vydělat, tak je nesmysl se tím zdržovat. Pokud se na tom dá vydělat, tak vám to někdo ukradne, a jak se budete soudit?“ Ano, patentování je záležitost specialistů, kteří se i u nás pomalu objevují – osamocený badatel nemá velkou šanci. V případě skutečně zajímavého aplikovatelného výstupu je třeba zvážit, zda jiné postupy komercializace nejsou nadějnější (třeba založení spin-off).
Doufám, že jsem tímto čtenáře neodradil od snahy o aplikaci jejich objevů a vynálezů. Vždyť snad každý touží vidět výsledky své práce, jak přinášejí praktický užitek. Ale cesta k tomu může být trnitá a profit nespravedlivě rozdělen. S tím je třeba počítat.
Autor: Jan Valenta
Tento článek je upravený úvodník Čs. časopisu pro fyziku 3/2020, který vyšel 19. června a je přístupný zde.
