facebooktwittergoogleinstagram

Věda a výzkum

Portál Vědavýzkum.cz - Nezávislé informace o vědě a výzkumu

IOCB Tech, s.r.o. - hlavní partner portálu Vědavýzkum.cz

Hlavní partner portálu
facebooktwittergoogleinstagram

Práce rukodělné a experimentální věda

28. 4. 2024
Práce rukodělné a experimentální věda

Před několika týdny jsem si při procházení kolem pamětní desky ve „Strouhalově“ Fyzikálním ústavu MFF Univerzity Karlovy uvědomil, že za pár dnů uběhne 150 let od narození Bohumila Kučery (22.3.1874 – 16.4.1921). Jde o neprávem zapomenutého žáka a nástupce Čeňka Strouhala (1850–1922), kterému bylo dopřáno pouhých 47 let života.

rukodelna prace

Přesto zanechal v české vědě výraznou stopu – nejen že pomohl dobudovat a vybavit univerzitní ústav, z nějž vzešla moderní česká fyzika, ale také Jaroslava Heyrovského ponouknul ke studiu elektrických jevů na kapkové rtuťové elektrodě, nebo sám konal první pokusy s radioaktivním zářením u nás, včetně nápadu studovat rozptyl alfa záření na kovové fólii! Ke svému výročí by si Bohumil Kučera zasloužil podrobnější připomenutí – snad se nám to podaří v příštích číslech Československého časopisu pro fyziku (autor je vedoucím redaktorem, pozn.red).

Četba jednoho Kučerova článku otištěného v Časopise pro pěstování mathematiky a fysiky1 roku 1911 mě inspirovala k tomuto zamyšlení nad potřebou či zbytností rukodělné práce, čili brikoláže a bastlení – jak se „hezky evropsky“ říká – v dnešní experimentální vědě. Před více než 111 lety Kučera psal: „Neustálé nářky jest slyšeti nejen u nás, ale i v Německu a ve Francii, že dorost universitní nemá dostatečné obratnosti v zacházení s apparáty, že nedovede si vypomoci, má-li improvisovati sebe menší pokus, že jest bezradným, má-li upraviti sebe jednodušší zařízení...“ Téměř ve stejné době, kdy jsem na začátku letního semestru tento článek četl, jsem slyšel od vedoucí fyzikálních praktik, že se v posledních letech nápadně častěji objevuje poškození přístrojů a různých komponent studenty v praktiku.

Zdá se tedy, že problém se zhoršující se zručností studentů nezmizel ani ve 21. století – naopak spíše narůstá. Tak zvané „dílny“ a ruční práce, které měla naše generace před téměř 50 lety povinné na „základkách“, už dnes zřejmě ustoupily např. informatice. Ani na fakultě, kde působil Kučera, už naše generace a všechny další žádné dílny neabsolvují. Kam se poděly mechanická, truhlářská a sklářská dílna, které na Karlově Strouhal nechal postavit? Jejich plocha se stále smrskávala, postupně odcházeli mechanici i skláři, až vše vymizelo... Ale věda funguje dál! Takže už asi kutění badatelů a pomoc mechaniků ke svému pokroku nepotřebuje?

Je evidentní, že se experimentální práce zásadně změnila. Jak se rozrůstal počet vědců na světě, vznikaly a rostly firmy vyrábějící pro ně přístroje. Potřeba vyrábět si vlastní přístroje nebo je upravovat tedy postupně konverguje k nule. Stačí přeci získat pořádný grant, projekt, dotaci a koupit si krásné nové stroje. Je to ale pravda? Není stále nezbytné pro skutečně zásadní objevy a posunutí hranice poznání navrhnout nové metody, nová experimentální uspořádání a přístroje či komponenty? Nepřináší jejich navržení a vytvoření cennou „konkurenční výhodu“? Já věřím, že ano.

Musím ale přiznat jistou náklonnost k budování aparatur. Při pohledu zpět se dá říci, že právě sestavování nových aparatur a hledání vylepšené metodiky bylo základem mé vědecké kariéry. Od sestavení aparatury pro charakterizaci detektorů stop částic v Dubně roku 1988 pro diplomovou práci přes všechny postdoky až po návrat domů. Postavení unikátních aparatur, byť stálo nemálo času a úsilí, bylo vždy skvělou „investicí“, která vedla ke konkurenční výhodě a k nabídkám ke spolupráci od různých domácích i zahraničních skupin. Navíc, ta radost, když zařízení, které vymyslíte a sestavíte vlastníma rukama, začne fungovat, se nedá popsat. Teď v únoru jsem po delší době trávil mnoho času u ponku s nářadím (jehož existenci se stále daří obhajovat) a vyrobil, s vypětím všech svých konstrukčních schopností, přenosnou radiometrickou aparaturu – radost byla veliká.

S dostupností profesionálních vědeckých přístrojů, kterých jsou některé ústavy až přeplněné, nejen klesá potřeba improvizace a bastlení, ale také může vznikat náhled, že jsou improvizované „home-made“ aparatury podřadné, že se s nimi skvělá věda dělat nedá. Myslím, že naopak – sestavení unikátní aparatury nutně vyžaduje od autora hlubší znalost metodiky a použitých komponent, která u „operátorů“ komplikovaných drahých přístrojů často chybí. Z nedobré znalosti funkce přístroje vznikají metodické chyby a špatné interpretace výsledků, které zaplevelují odbornou literaturu.

Zpět ale ke Kučerově otázce. Jak pěstovat manuální a invenční schopnosti mladých adeptů badatelství? Na to jasný recept nemám. Asi je třeba něco kutit od malička a nepřestat ani ve vyšším věku. Školy to dnes příliš nezajistí, podporovat tvůrčí schopnosti dětí musí rodiče a hodně pomohou i mimoškolní aktivity. Na experimentálních pracovištích by pak měly být zachovány alespoň minimální možnosti dílenské práce.

Přeji všem čtenářům radost z výsledků práce docílené vlastníma rukama a hlavou. 

 

Autor: Jan Valenta

Článek je upraven z Úvodníku 2. čísla Čs. časopisu pro fyziku (2024), dostupný také zde.

Příspěvky z rubriky Blogy a komentáře nijak nevyjadřují názory a postoje redakce.


1 B. Kučera: Několik slov o rukodělné práci. Čas. pěst. math. fys. 40, 269–271 (1911)