facebooktwittergoogleinstagram

Věda a výzkum

Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Ernst & Young - hlavní partner portálu Vědavýzkum.cz

Hlavní partner portálu
facebooktwittergoogleinstagram

Ohlédnutí za třiceti lety ve vědě

16. 12. 2019
Ohlédnutí za třiceti lety ve vědě

Třicet let není nijak významně „historicky dlouhá“ doba, ale přesto – nebylo by již přínosné zamyslet se nad vývojem českého vědeckého prostředí v době „po sametu“? Abych šel příkladem, pokusím se zde o velmi zkratkovitý osobní pohled na minulá tři desetiletí okem běžného „dělníka vědy“, který roku 1989 zakončil vysokoškolská studia a stal se vědeckým aspirantem.

Nádhernou dobu, kdy se národ otevřeně přihlásil k ideálům svobodného života v pravdě a lásce (je příznačné, že se krásné ideje v myslích některých lidí transformovaly v hanlivé pojmenování „pravdoláskař“), jsem prožil za zdí kasáren při výkonu „čestné občanské povinnosti“. I tam se děly věci, ale to by bylo na jiné povídání. Přejděme rovnou k letům devadesátým. Dominantní vliv na prostředí vědy a výzkumu měla ekonomická „transformace“, kdy jsme rychle dospěli k tržním cenám, ovšem dynamika platů byla pomalejší. (Pominu zde různé přeměny/zániky resortních a posléze i akademických ústavů.) Bylo to období krušné, pro dnešní mladé badatele těžko představitelné. Příjmy stačily tak na holé přežití a provozní peníze sotva na údržbu zastaralých laborek (v souladu s názorem prof. Klause, že vědec má být hladový – nebylo myšleno „hladový po poznání“). My, co jsme tehdy začínali, jsme měli v zásadě dvě možnosti: odejít bádat do ciziny, nebo vydělávat více mimo vědu – možnosti, které se otevíraly, byly neopakovatelné (spolužáci fyzikové se stali třeba generálními řediteli bank, novináři či politiky). Neméně to platilo pro střední generaci vědců mezi 30 a 40 lety, která mnohde zcela zmizela (a tato mezera je patrná dodnes). O tom, kdo zůstal u vědy, obvykle rozhodovala souhra různých okolností (často náhodných), jako rodinné zázemí, bydlení, péče o děti, situace na pracovišti, vhodná volba stáže v zahraničí atd. Řekl bych, že talent nebyl dominujícím prvkem. S přílišnou péčí školitelů jsme nemohli počítat, a tak ten, kdo přežil toto období a neutekl z vědy, se musel naučit samostatnosti, nacházet své cestičky, vypěstovat si kontakty i lásku k bádání.

Ve druhém období (~desetiletí) – počínaje posledními lety 20. století – se začala situace měnit. Fungovaly grantové agentury (zejména zrušené GA AV je škoda) a bylo možné občas koupit i nějakou (z dnešního pohledu malou) investiční věc. Také se vlády rozhodly investovat do regionálních (resp. mimopražských) univerzit a nové fakulty postupně rostly jak houby po dešti. To, že máme dnes možná už tucet přírodovědeckých fakult, způsobuje nesmyslné tříštění omezených zdrojů, a přitom (nejen proto) naše nejstarší (a zatím nejvýkonnější) univerzita setrvale klesá v žebříčcích. I v letech nultých ještě obživa badatelů nebyla lehká a musely pomoci víceúvazky (třeba na těch nových fakultách) či pobyty v zahraničí.

Nedlouho po vstupu do EU se nastartovalo současné období budování nových ústavů a center, zpočátku jen těch gigantických a pouze mimo území Prahy. Do nich se nakoupilo špičkové vybavení a pro období štědrých počátečních dotací i spousta dobře placených (často zahraničních) vědců (zde bych chtěl zdůraznit, že je to můj osobní pohled outsidera na základě návštěv a kontaktů s některými tamními rezidenty). V posledních letech se naštěstí dařilo nakupovat dobré vybavení i ve starších institucích a platy jsou už přijatelné i tam.

Takže vítězství? Ne tak docela. Ten vývoj byl totiž velmi extenzivní a s rostoucími dávkami návykového dotačního dopingu. Snad by někdo mohl doufat, že kvantita se přeci jen nějak přetaví v kvalitu… Ale ve vědě to tak nefunguje. Už před řadou let, když jsem procházel laboratoře a posluchárny na MIT, jsem si říkal: Na naší alma mater to už vypadá velmi podobně, co se týče vybavení. Tak odkud pramení ten obrovský rozdíl v kvalitě? Odpověď nebyla těžká. Je to v lidech! Skvělé týmy vědců nekoupíte v e-shopu, ty se musejí pečlivě budovat kolem výjimečného vědce-organizátora, kterému dáme volnost v rozhodování. Teprve kvalitní prostředí a renomé pak začnou přitahovat nejlepší studenty a badatele i bez nutnosti nabízet nejvyšší platy v oboru. V období extenzivního bujení se v naší vědě také roztočila kola kafemlejnků, začal hon za H-indexy a velký tlak na takto počítaný výkon vědců. Jak se ukazuje, bude těžké zbavit se tohoto břemene. Další „zavazadla“ nám nakládají na ramena zákonodárci, vláda či dokonce vedení našich institucí v podobě špatně koncipovaných výběrových řízení, centrálních nákupů, zákoníku práce, GDPR, výkazů a tak dále. Na druhou stranu na některé zásadní změny stále čekáme – zejména chybí důkladná reforma vysokého školství.

Přes všechny potíže lze říci, že vývoj našeho vědeckého prostředí v minulých 30 letech byl pozitivní. Vidím řadu pracovišť, která mohou soupeřit s nejlepšími světovými konkurenty. Nyní je však třeba zapracovat na koncepčních otázkách vedoucích k obecnější přeměně kvantity na kvalitu. A také doufám, že toto extrémně krátké ohlédnutí vybudí někoho kompetentního k podrobnějšímu rozboru vývoje naší vědy.

 

Autor: Jan Valenta

Tento text je upravenou verzí úvodníku posledního letošního čísla Čs. časopisu pro fyziku 6/2019, které právě vyšlo.