Krátký a úderný Štysův text obsahuje co odstavec to nepravdivé nebo matoucí tvrzení, na něž budu reagovat, byť je to asi ztráta času. Kurzívou je níže reprodukován plný text Štysova článku, normálním písmem jsou mé komentáře k jednotlivým odstavcům.
Daniel Münich opakovaně útočí na Ministerstvo školství ohledně hodnocení výzkumu. Hodnocení výzkumu je politikum, a proto do něj žádný ministr nebude zbytečně zasahovat. Co rozhodne RVVI, tím se bude řídit. Ať členové Věda žije !!! demonstrují před Úřadem vlády a ne před Ministerstvem školství. Nakonec se rozpočet (bez ohledu na výsledky podle všelijaké metodiky) stejně dohaduje a typicky výzkumné organizace v gesci MŠMT jsou vždy bity.
První část odstavce je nepravdivé tvrzení ilustrující Štysovu neznalost skutečnosti. MŠMT je ze zákona odpovědné za organizaci i hodnocení nejen různých programů výzkumu a vývoje, ale také za velké výzkumné infrastruktury, na něž jde ročně cca 1,8 miliardy Kč. Jejich hodnocení organizuje a provádí MŠMT podle metodiky, která byla vyvinuta v Rámci IPN Efektivní systém hodnocení a financování výzkumu, vývoje a inovací, jehož zadavatelem bylo MŠMT. Do tohoto hodnocení RVVI vůbec nezasahuje. Proběhlo za účasti mezinárodních hodnotitelů v roce 2014 a loni opět.
Pokud jde o hodnocení výzkumných organizací, vláda v usnesení ze dne 8. února 2017 č. 107 o Metodice hodnocení výzkumných organizací a hodnocení programů účelové podpory výzkumu, vývoje a inovací uložila:
„místopředsedovi vlády pro vědu, výzkum a inovace ve spolupráci s ministryní školství, mládeže a tělovýchovy, ministrem obrany, ministrem vnitra a ve spolupráci s reprezentací vysokých škol dopracovat přesný postup a způsob hodnocení a do 31. prosince 2017 předložit vládě Metodiku dopracovanou do podoby požadovaného detailu pro kompletní hodnocení pro úroveň segmentu vysokých škol a připravit proces implementace kompletního hodnocení pro segment vysokých škol“
MŠMT mělo více než rok na to, aby na uvedeném dopracování pracovalo, jak tak učinilo například Ministerstvo průmyslu a obchodu pro „své“ výzkumné organizace. Místo toho se MŠMT vymlouvá na to, že nová metodika není v souladu se zákonem, jenž je ovšem především v nesouladu sám se sebou, viz Münichův text.
Poslední věta odstavce, tj. tvrzení o tom, že po „dohadování“ na tom „jsou výzkumné organizace v gesci MŠMT vždy bity", je nehorázný nesmysl, neboť opak je pravdou.
Jak to je teď, nevím, ale když jsem byl ministrem, dostávala Akademie věd na jeden RIV bod asi 1,6x více než vysoké školy. Přitom většina technických a přírodovědných fakult dotuje výuku z peněz na výzkum, minimálně z pohledu úvazků a režijních prostředků.
Nejdříve technická poznámka. V době, kdy byl Dalibor Štys ministrem školství v Rusnokově úřednické vládě, tj. od 10. července 2013 do 29. ledna 2014, Akademie věd ani nikdo jiný nic nedostával, neboť rozpočet na rok 2014 byl již hotov a rozpočet na rok 2015 se ještě ani nezačal projednávat. Tvrzení, že Akademie věd „dostávala za bod asi 1,6 krát více než vysoké školy“ je další nesmysl ilustrující známou skutečnost, že Štys záležitostem financování výzkumu nerozumí.
Za prvé, RVVI nikdy nerozdělovala mezi poskytovatele celou institucionální podporu na rozvoj výzkumných organizací (RVO), což je ta část financování výzkumu, jíž se metodika týká, podle výsledků hodnocení. Na příklad v roce 2012 se RVVI na svém 278. zasedání 21. 12. usnesla na tom, že návrh státního rozpočtu na VaVaI na rok 2013, tedy rok, kdy Štys ministroval, „bude připraven ve variantě 80:20 (tj. 80% podpory dle střednědobého výhledu na rok 2014 a 20 % dle výsledku hodnocení výzkumných organizací v roce 2012).”
Jiná věc je skutečnost, že MŠMT rozdělovalo do konce platností minulé metodiky, tedy do hodnocení 2016, celou částku na RVO, kterou dostalo ze státního rozpočtu, mezi vysoké školy na chlup podle relativního počtu bodů RIV.
Za druhé a především, institucionální podpora Akademie věd má dvě složky: na RVO, o níž je řeč a jejíž výše je částečně ovlivňována výsledky hodnocení, a tzv. Náklady na činnost Akademie věd, podobně jako je mají GA ČR, TA ČR a Úřad vlády a která s výsledky hodnocení nesouvisí. Ale na rozdíl od těchto institucí, kde tato položka pokrývá vysloveně jen administrativní náklady spojené s jejich činností, v případě Akademie věd je situace jiná, protože Akademie věd podle zákona „uskutečňuje výzkum prostřednictvím pracovišť Akademie“, které zřizuje jménem České republiky jako veřejné výzkumné instituce.
Hlavními výdaji hrazenými z této položky, jsou dotace na reprodukci majetku, stavební investice, nákladná údržba a opravy, nákladné přístroje a zařízení, výběrové nástroje na podporu excelence, podpora projektů EU a operačních programů a zajištění činnosti Kanceláře AV ČR. V neposlední řadě je z Nákladů na činnost AV ČR každoročně vynakládána částka cca 40 mil. Kč na zajištění celonárodního přístupu do elektronické databáze Web of Knowledge. Pro většinu těchto výdajů mají vysoké školy jiné zdroje.
Pokud jde o tu část institucionální podpory na RVO, kterou RVVI rozdělovala mezi jednotlivé poskytovatele (v případě vysokých škol MŠMT), dostala Akademie věd přesně stejně prostředků jako všichni ostatní poskytovatelé. Číslo 1,6, které Štys uvádí, zjevně započítává veškeré institucionální prostředky, které Akademie věd a vysoké školy dostávají, tedy nejen ty, které se rozdělovaly podle kafemlejnku, ale v případě Akademie i včetně nákladů na činnost. Štys v tomto případě plete dvě rozdílné věci.
Ostatně - přes všechna opakovaná tvrzení a bití se v prsa - mezinárodně srovnatelné hodnocení výzkumu neuspořádala ani Akademie věd. To, co proběhlo, mělo mnohé formální náležitosti skutečného hodnocení, ale vzhledem k nedostatku času vše proběhlo jen formálně. Však také Akademie věd z hodnocení nevyvodila žádné důsledky typu ukončení financování některého ústavu. Byly to vyhozené peníze a ztracený čas.
Nevím, kde bere Štys tolik odvahy, či spíše drzosti, tvrdit, že těch cca 25 milionů, které hodnocení ústavů Akademie věd a jejich týmů v roce 2015 stálo, byly „vyhozené peníze a ztracený čas“, k tomu není ani trochu kompetentní. Ale pokud považuje za „vyvození důsledků“ ukončení financování některého ústavu, zase jen prokazuje neznalost zákona o veřejných výzkumných institucích. Zřizovatel, jako je Akademie věd, může jím zřízenou veřejnou výzkumnou instituci zrušit, ale jen pokud s tím souhlasí ona sama, to si nevymyslela Akademie. Konkrétně s tím musí souhlasit Rada instituce, volená jejími zaměstnanci. Podle stávajícího zákona zřizovatel nemůže bez souhlasu Rady dokonce ani odvolat ředitele. Štys svým kritériem „vyvození důsledků“ navíc projevuje neznalost klíčového rysu hodnocení v Akademii věd, jímž byla skutečnost, že základní jednotkou hodnocení nebyl ústav, ale pracovní tým, těch bylo cca 400, zatímco ústavů Akademie věd je 54. Hodnocení mělo v řadě ústavů významný dopad na vnitřní uspořádání a financování týmů, i když dopad na financování celých ústavů nebyl velký.
Jak psali mnozí, Metodika 17+ nakonec bude zas probíhat jen formou nějakého hodnocení formou tabulky. Jen se místo IF použije AIS. Bo nebude čas…
Ale on nakonec tlak lidí Metodiky 17+ a potřeby praxe donutí Ministerstvo školství, aby se řídilo názorem Národního akreditačního úřadu a financovalo vysoké školy v jednom balíku na výuku i výzkum. A bude to tak správně.
Třetí věta tohoto odstavce je zjevně zkomolená, ale předposlední věta o financování vysokých školy v jednom balíku na výuku i výzkum přináší podnět, s kterým souhlasím, jen připomínám, že v našem legislativním prostředí je neuskutečnitelný. Na rozdíl od většiny vyspělých zemí máme ve státním rozpočtu průřezovou kapitolu výdajů na výzkum, vývoj a inovace, kterou vláda schvaluje separátně od celého státního rozpočtu a dokonce dříve. Někomu se to může zdát jako důležitý výdobytek, ale znamená to, že vláda nejdříve rozhodne o celkové částce na VaVaI a pak ji RVVI rozděluje mezi jednotlivé poskytovatele. Není tedy možné, aby vysoké školy byly institucionálně financovány na výuku a výzkum „v jednom balíku“, který by mezi těmito dvěma těsně provázanými složkami nerozlišoval, jak by bylo přirozené a jak je tomu například v Německu, ale ten balík musí mít dvě oddělené části, které by se neměly míchat, i když v reálném životě se samozřejmě míchají. Typickým příkladem je nekonečná a nikam nevedoucí diskuze o tom, kolik procent své kapacity věnují vysokoškolští profesoři a další zaměstnanci vysokých škol výzkumu a kolik výuce.
Münichova kritika MŠMT je tedy podle mého názoru plně oprávněná.
Autor: Jiří Chýla
