facebooktwittergoogle
Nezávislé informace o vědě a výzkumu
facebooktwittergoogle
Jiří Nantl

Jiří Nantl

Jiří Nantl, ředitel Středoevropského technologického institutu, se ve svém novém blogu zamýšlí nad tím, jak Česko nasměřovat k pozici jednoho z inovačních lídrů Evropy a jak zajistit prosperitu země i v dalších desetiletích. Dosavadní koncept ekonomiky závislé na Německu není zrovna ideálním stavem.

Diskuse o novém systému hodnocení výzkumu, vývoje a inovací se zpravidla zaměřují na odborné aspekty provádění hodnocení, které se vztahují k potřebě provést hodnocení korektně. V důsledku toho však zapadají významné otázky týkající se toho, jak bude hodnocení fungovat coby (zákonem předpokládaná) součást mechanismu financování výzkumu.

Ve Velké Británii je již delší dobu významným tématem veřejné diskuse odměňování manažerů tamních univerzit. To má samozřejmě souvislost především s výší školného hrazeného studenty. Český kontext je jistě jiný, avšak nedávný článek Lidových novin (Superplat děkanky: 5,5 milionu za rok, LN 22.3.2018, str. 1 a 2) má potenciál otevřít podobnou debatu také u nás.

V Poslanecké sněmovně je předložen návrh novely zákona o veřejných výzkumných institucích (sněmovní tisk č. 1033). Do konce tohoto volebního období zcela jistě nebude projednán, a tudíž podle parlamentních pravidel spadne pod stůl; přesto jde o zajímavý podnět, a to nejen proto, že jde o již druhý takový pokus v pořadí za tuto dekádu.

Nad probíhající debatou o výši doktorandských stipendií si kladu principiální otázku: má výše příjmů doktorandů být odpovědností státu, když stát přímo neurčuje ani výši příjmů akademických pracovníků?

Proč se financování vysokých škol stalo problémem i za vlády otevřené peněženky? Nebývale ostré vystoupení rektorské konference směrem k vládě, kterou představitelé vysokých škol ve vztahu k tomuto sektoru označili za nejhorší od roku 1989, je vlastně trochu překvapivé.

V minulém týdnu do probíhajících debat o hodnocení výzkumu a taktéž o bilancování působení vicepremiéra pro vědu v tomto volebním období přispěl Jiří Chýla. Jeho vstup potěšil vládní sekci pro výzkum, která na twitteru inzerovala tento příspěvek jako polemiku se mnou a Danielem Münichem, resp. našimi komentáři v Lidových novinách dne 5. 4. 2017. Domnívám se však, že radost na Úřadu vlády nebyla na místě, neboť o skutečnou polemiku nejde. S Jiřím Chýlou se v našem pohledu v něčem shodujeme a ve spoustě věcí ovšem zcela míjíme.

Čemu mnozí vůbec nevěřili, stalo se skutkem; v polovině března se objevil návrh nového zákona o podpoře výzkumu vývoje a inovací v paragrafovém znění (č.j. 7448/2017-OMP). Dokument je nyní předložen v meziresortním připomínkovém řízení, na jeho rozsáhlejší analýzu bude ještě čas. V tento moment se omezím na glosu ke dvěma základním parametrům návrhu: k jeho předpokládané účinnosti a postupu zavádění.

Dlouhodobě fungující instituci nelze vybudovat na externistech. Škole i vědeckému ústavu, které jsou budovány na vratkých základech, hrozí promrhání investic a neúspěch.

Říká se, že političtí propagandisté a obchodníci s drogami nemají konzumovat vlastní zboží. Této staré moudrosti se nedržel úřad vicepremiéra Bělobrádka, a tak se při práci na Metodice 2017+ podle všeho zasnil a přenesl do časů, když již bude platit nějaký nový, zatím ovšem ani nenapsaný zákon o podpoře výzkumu. Výsledkem je několik poměrně podstatných problémů, z nichž některé se projevují už teď a další vystoupí na povrch časem.

Strana 1 z 2