Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Nezastavujme Metodiku 17+, ale změňme zákony

17. 10. 2018
Nezastavujme Metodiku 17+, ale změňme zákony

V článku Zastavme Metodiku 17+, Vzkazuje nám Nature Index se Dalibor Štys snaží přesvědčit čtenáře, že k tomu, aby se naše výzkumné organizace dostaly na úroveň rakouského Institutu pro vědu a techniku (Institute for Science and Technology, IST), je třeba se vrátit ke kafemlejnku. Z jeho argumentů je zjevné, že si nejen nepamatuje, v čem byl zločin kafemlejnku a v čem je podstatný pokrok Metodiky 17+, ale především že nechápe, v čem je podstata úspěchu IST či podobných institucí jako je Weizmanův ústav či ETH Curych a co je tedy třeba změnit, chceme-li se těmto institucím přiblížit.

Jak vzniklo a co je IST

Nejdříve pár slov k IST. Tato instituce byla založena zvláštním federálním zákonem z května 2006, který IST definuje jako vědeckou instituci s postgraduálním studiem zaměřenou na špičkový základní výzkum. Takové postavení nemá v Rakousku žádná jiná instituce. IST byl založen podle vzoru izraelského Weizmanova institutu a jeho dlouholetý prezident Haim Harari byl také prvním prezidentem IST a dodnes je členem Správní rady (Kuratorie německy, Board of Trustees anglicky). IST podporuje inter a multidisciplinární výzkum, a proto není organizačně členěn na oddělení, ale na jednotlivé skupiny vedené profesory nebo docenty (Assistant Professor v němčině), které čítají v průměru 10 členů, převážně postdoktorandů a PhD studentů. Těchto skupin je v současné době 51.

Vrcholným orgánem IST je Správní rada, jež má 14 členů, jmenovaných na pět let s možností opakovaného členství. 4 členy Správní rady jmenuje federální vláda a 3 zemská vláda Dolního Rakouska a sedm vědeckých členů jsou mezinárodně uznávané osobnosti se zkušenostmi s řízením vědeckých institucí. V první Správní radě vláda jmenovala i sedm vědeckých členů, jejich nástupce volí sama Správní rada. Správní rada mimo jiné:

  • schvaluje status IST,
  • určuje směřování výzkumu a jeho strategie, 
  • jmenuje a odvolává prezidenta a na jeho návrh jmenuje vědeckou radu a výkonného ředitele IST,
  • schvaluje rozpočet 
  • schvaluje pravidla pro přijímání akademického personálu
Zaměstnanci ani studenti do řízení IST nemluví. Zmiňuji tyto záležitosti podrobněji, protože je budu níže potřebovat.

Vedle jako jedle

Protože hlavním cílem Štysova článku je obhajoba kafemlejnku a kritika Metodiky 17+ v souvislosti s výsledky hodnocení výzkumných institucí v tzv. Nature Index, o němž jsem psal v předchozím textu O čem vypovída Nature Index, okomentuji nejdříve několik klíčových Štysových tvrzení, psaných ležatě.

Kafemlejnek se tedy (z pohledu Nature Indexu) osvědčil!

Nature Index je drsně kafemlejnkovitá metoda hodnocení, která hodnotí počet článků (AC) a podíl na nich (FC) v 82 vybraných časopisech v průběžném okně 12 měsíců.

Označit Nature Index za „kafemlejnkovitou metodu hodnocení“ je naprostý nesmysl, který ukazuje, že Dalibor Štys nechápe, co Nature Index skutečně je a není, a že zapomněl, v čem byla podstata a zločin kafemlejnku a proč ho naopak řada lidí včetně něj tak miluje. Nature Index je primárně databáze, která je jen velmi přísným analogem našeho Rejstříku informací o výsledcích - RIV, jenž je datovou oblastí informačního systému výzkumu, experimentální vývoje a inovací, ve které jsou shromažďovány informace o výsledcích výzkumu a vývoje podporovaných z veřejných prostředků podle zákona č. 130/2002 Sb. Zatímco do RIV padá všechno včetně spousty šrotu, Nature Index je velmi vybíravý, ale na IF vybraných časopisů dále nehledí, byť mezi nimi je řádový rozdíl. RIV ovšem není kafemlejnek, ten vznikl teprve tím, že výsledkům přijatým do RIVu předchozí metodika přiřadila bodové ohodnocení s ohledem na IF časopisu a to se podle odstavce (7) paragrafu 7 zákona 130/200 Sb. přímou úměrou převedlo na peníze. Odtud také název kafemlejnek. Nic takového Nature Index samozřejmě nedělá, jen nám spočítá počet článků, které si vybral a podíl dané instituce na jejich vzniku podle počtu spoluautorů a instituce seřadí podle FC či AC. Přesně tohle může RIV udělat také, aniž se stane kafemlejnkem, ale právě po tom přímém převodu na peníze Štys et al. tak touží.

Zastavme Metodiku 17+ !

I lidé dobře znalí problematiky, jako je docent Karel Oliva, upozorňují na to, že je zcela nekonkrétní až chaotická a nebezpečně subjektivní. Především je ale Metodika 17+ naprosto demotivující. Nejenže kdosi kdesi rozhodne, že váš článek není kvalitní, zatímco jiný článek v témže časopise kvalitní je, ale i když váš článek „projde“, finance to ovlivní jen zcela směšně. Že se Metodiky 17+ zastávají lidé, kteří si z hodnocení udělali živnost, není překvapivé.

Nejdříve drobnost: Štys se odvolává na Olivovu kritiku Metodiky 17+ v LN 20. 9., ale odkaz, který uvádí, je na článek místopředsedy RVVI Karla Havlíčka, podle nějž se Karel Oliva „až na drobnosti plete prakticky všude“.

Štysovi zjevně nevadí, že o každém publikovaném článku v rámci recenzního řízení „kdosi kdesi rozhodne, že není kvalitní, zatímco jiný článek v témže časopise kvalitní je“, ale že by to měla udělat oborová komise, to mu vadí. Ale hlavně, Štys stále vězí v iluzorní představě, kterou žijí kafemlejnkaři, že se mají finančně odměňovat jednotlivé články. To je samozřejmě naprostý nesmysl, který není nikde ve světě, ale který se u nás v některých institucích uchytil. Výsledkem hodnocení Metodikou17+ má být hodnocení celé výzkumné organizace nebo její části, které by mělo poskytovateli, tedy v případě vysokých škol MŠMT, dát informace pro jeho rozhodnutí, jak bude danou instituci institucionálně podporovat. Tak je to v pořádku a tak to má být. O tom, jak hodnocení podle Metodiky 17+ ovlivní financování, musí rozhodovat poskytovatelé, nikoliv jakýkoliv algoritmus, jehož odstrašujícím příkladem byl právě kafemlejnek.

Štysova analýza vrcholí dvěma doporučeními. Pro Akademi věd:

Pro ústavy Akademie věd můžeme lehce využít Nature Index v kombinaci s prestižními mezinárodními granty, ten systém už do značné míry zavedl Národní program udržitelnosti II. Ústavy Akademie věd mají stejný cíl jako IST Austria. …. Jenomže Akademie věd České republiky nesdružuje jen ústavy základního výzkumu, jsou v ní i technické ústavy, které mají řadu průmyslových zakázek, a instituce, které by měly být spíše součástí muzeí. I k roztřídění Akademie věd a vytřídění skutečných ústavů základního výzkumu by se Nature Index dal využít.

Štys nekonkretizuje, jak by AV ČR měla v kombinaci s prestižními mezinárodními granty „lehce využít Nature Index“ pro institucionální financování svých ústavů. Systém, který AV ČR používá, je standardní metoda hodnocení výzkumných jednotek, zahrnující několik hledisek, velmi blízkých modulům Metodiky 17+. Nikde na světě se nerozděluje institucionální podpora („core funding“) jen podle počtu článků v kterékoliv bázi, ani v britském kafemlejnku jménem REF, to Štys dobře ví, vždy jsou zohledněna i další hlediska. Soubor časopisů, které bere metodika používaná AV ČR, je daleko širší než Nature Index a to je správné, neboť základní jednotkou hodnocení v AV ČR je výzkumný tým, čítající typicky 10 vědců a doktorandů, nikoliv ústav. Pro řadu oborů je Nature Index naprosto nevhodný právě svým úzkým výběrem. Konkrétní příklad z mého oboru fyziky elementárních částic (ve WOS „Particles and Fields“): v Nature Index jsou jen tři ze šesti časopisů „první ligy“: European Physical Journal C, Journal of High Energy Physics a Physical Review Letters. Chybí zcela zásadní Physics Letters B, Nuclear Physics B a z Physical Review D je zahrnut jen velmi úzký okruh článků doporučených redakcí. Bez těchto tří časopisů, kde je publikována více než polovina článků z experimentů v CERN a USA, včetně článku experimentu ATLAS oznamujícího objev Higgsova bosonu, na němž je 64 spoluautorů z AV ČR a českých vysokých škol, nemá hodnocení smysl a může zcela zkreslit výkonnost jednotlivých týmů. Podobně to je jistě i v jiných oborech.

Podobné doporučení má Štys i pro vysoké školy:

Univerzity mají své hodnocení Národním akreditačním úřadem. Ten vcelku velmi dobře a (pro mne) překvapivě odvážně třídí fakulty (formálně univerzity) na výzkumné a „ty ostatní“. Úplně postačí vrátit se ke kafemlejnku, třeba s důrazem na Nature Index pro akademické obory, s tím, že peníze na výzkum se budou rozdělovat jen těm fakultám (formálně oborům), které mají institucionální akreditaci doktorského studia.

Jak jsem již zdůraznil, smysl Nature Index je v přímém rozporu s kafemlejnkem, který je na IF životně závislý. Vzít kafemlejnek a sypat do něj jen časopisy z Nature Index a přitom započíst jejich IF pro výpočet bodového ohodnocení by byl absurdní kočkopes, pro který by Štys nenašel podporu ani u zapřisáhlých kafemlejnkařů.

Jak to dělá IST, že je tak dobré?

Na tuto vlastní otázku si Štys odpovídá slovy:

Poměrně jednoduše, sbírá po světě úspěšné žadatele o granty ERC (např. Češi Jiří Friml a Eva Benková) a nabídne jim trvalou dobře placenou profesuru, podporu postdoktorandů a magistro-doktorandů (studenti se přijímají po získání bakalářského titulu) a další výhody.

Zde má Štys částečně pravdu, i když nejde jen o ERC granty, ale neříká, co je předpokladem takového jednání IST. Tím je organizace a způsob řízení IST, které jsem popsal podrobněji v úvodu. Cestou, jak se IST přiblížit, není návrat ke kafemlejnku, ale zásadní změna zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách v duchu „Dobešovy novely“, jak jsem o tom psal jinde. Jedině pak bude mimo jiné možné „nabízet trvalou dobře placenou profesuru“. Nic takového dnešní zákon č. 111/1998 Sb. o vysokých školách neumožňuje.

 

Autor: Jiří Chýla