Vědci se zabývají buď „nepraktickým“ výzkumem základním nebo výzkumem aplikovaným, který směřuje k něčemu prakticky užitečnému. S určením kvality aplikovaného výzkumu by neměly být potíže – pozná se prostě podle toho, jestli se z něj zrodí nějaký komerčně úspěšný nový výrobek či technologie. Klasickými příklady jsou třeba gelové kontaktní čočky, nová léčiva nebo bakterie požírající znečišťující ropné látky.

Tento text je reakcí na článek Michaela Šebka “R.I.P. kafemlejnku, přichází Bílá paní”, který vyšel na portále vedavyzkum.cz 5. 12. 2016 a je reakcí na můj předchozí článek z 2.12.

Stálicí debat o české vědní politice je otázka správného poměru institucionálního a grantového financování. Tedy poměru prostředků, které výzkumné instituce získávají podle určitého klíče od státu, oproti prostředkům, které na základě soutěže v jednotlivých grantových schématech přinášejí na domovské instituce ve formě projektů jednotliví vědci či vědecké týmy.

Je o mně známo, že si po celou svou akademickou kariéru myslím, že si Akademii věd a rezortní výzkumné ústavy při velikosti našeho státu nemůžeme dovolit. S omletým argumentem, že lidé z Akademie věd přece učí, jsem nikdy nesouhlasil. Špičkoví vědci, kteří jsou z mnoha dobrých důvodů na Akademii věd, by na univerzitách scházeli, i kdyby učili jen naprosto minimálně. Schází totiž ve vedení univerzit, v jejich profilaci, valná většina studentů se s nimi tak jako tak nepotká.

„Ano, seriózně zvažuji kandidaturu na prezidenta České republiky,“ říká v rozhovoru pro LN Jiří Drahoš, jenž 24. března 2017 opustí po osmi letech post předsedy Akademie věd.

Dotace firemního výzkumu, vývoje a inovací (VVI) i letos přijdou státní kasu na miliardy korun přímé a nepřímé podpory. A v dalších letech má objem těchto dotací ještě výrazně růst. Navzdory tomu stát dopady svých dotačních programů systematicky nevyhodnocuje. Dosavadní pokusy o zavedení hodnocení totiž vždy skončily jen u vládních usnesení, která se opakovaně nesplnila. A nově se navrhuje hodnocení programů odsunout až za rok 2020.

Tak jsme se zase od soudu dozvěděli, že prezident republiky opravdu nemusí jmenovat vysokoškolské profesory, že jmenování vysokoškolských profesorů podléhá správnímu řádu. Tím se potvrdila obava legislativní rady vlády, kvůli níž jsem rozhodl o stažení tzv. Fialovy novely vysokoškolského zákona, tj. o převodu jmenování profesorů na ministra školství. Ministerstvo školství by mohlo být zaplaveno stížnostmi neúspěšných uchazečů o jmenování profesory a byly by k tomu i dobré důvody.

V zajímavě nazvaném článku Chýla post-pravdivý a post-faktický Michael Šebek reaguje na mou kritiku práce Panelu 4 Technické a informatické vědy, který v rámci II. pilíře Metodiky 2013-2016 posuzoval vybrané práce v tomto oboru.

Po letech čekání spatřil světlo světa návrh nové metodiky hodnocení výzkumných organizací - Metodika 2017+ (M17+). Když se podaří vypořádat připomínky ministerstev atd. a M17+ schválí vláda, možná nahradí současné kafemlejnkové hodnocení. Vše ale může skončit i nějakým nezvládnutým zdegenerovaným hodnocením. M17+ v letech 2017-2018 počítá pouze s osekanou verzí dosavadního kafemlejnkového hodnocení.

V článku Michaela Šebka na tomto serveru z 5. 12., nazvaném R.I.P. kafemlejnku, přichází Bílá paní a inspirovaném článkem Václava Hořejšího Kafemlejnek – dobrý sluha a zlý pán? z 2. 12. 2016 se jeho autor nejdříve podivuje, proč jeho oblíbený kafemlejnek upadl v nemilost a „byl zrušen právě ve chvíli, kdy už byl docela rozumný – anebo právě proto?“ a poté se věnuje Metodice 17+, která by měla Šebkův oblíbený kafemlejnek nahradit a jež se mu jeví „jako Bílá paní: Každý o ní mluví, ale kdo ji kdy viděl?“