Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Chrám poznání, místo poučení a republika učenců

2. 4. 2018
Chrám poznání, místo poučení a republika učenců

Velké vzrušení v české akademické obci, i mimo ni, vyvolala odměna děkanky fakulty stavební ČVUT v Praze. Pan rektor Jaroslav Miller se v diskusi hned přihlásil k větším personálním pravomocem rektorů, a že on by to tedy nedovolil. Ovšem děkani (což řada rektorů také bývala), ti zlotřilci, si dělají, co chtějí.

Pan Jiří Nantl, ředitel CEITECu, se zas hned ozval, že na přístrojích pořízených z grantů by se nemělo dělat nic užitečného (omlouvám se za zjednodušení, ale v důsledku je to tak). Tím nechci říci, že bych s jeho příspěvkem jinak v mnohém nesouhlasil, viz níže. O mé soukromé korespondenci s dlouholetým ředitelem ústavu Akademie věd na téma „to by se na AV stát nemohlo“ a „v průměru se profesoři mají docela dobře“, nejsem autorizován se šířit nad rámec zveřejněného.

Kupodivu se nikdo nezeptal jak to, že vůbec takové prostředky mohly na fakultě existovat, a jestli je to správně. Správná odpověď ale je, že z pouhých grantů, příspěvku na vzdělávání, a (v případě fakulty stavební ČVUT) už vůbec ne z příspěvku na rozvoj výzkumných organizací se takové peníze získat nedají. Tudíž někdo musel mít zájem na využívání znalostí, které má fakulta stavební ČVUT, musel být ochoten za to zaplatit. Samozřejmě, že se v poslední době objevila spousta prostředků, zejména z evropských fondů, které takové spolupráce podporují. Ale i tak, někde musí stát průmyslový partner, který má o činnost fakulty zájem. Ano prosím, zjevně pořád existují vysoké školy, které jsou společnosti hodně k užitku. A ČVUT je mezi nimi první.

Co tedy univerzity pro společnost znamenají:

1) Chrám poznání, místo, kde se poznání shromažďuje a kde je dostupné.
2) Místo poučení, tedy místo, kam se lidé chodí vzdělávat.
3) Republika učenců, místo, kde se shromažďují lidé schopní poznání interpretovat, rozvíjet a (dostatečně nadaným) dále předávat.

Plní tyto role současné české univerzity, vedené rektory vzniklými „demokratickou volbou všech studentů a vyučujících“? Budou ji ještě lépe plnit, pokud takto vzniklí rektoři budou mít personální pravomoci vůči fakultám a tam podpoří „své voliče“ proti těm (protivným a náročným profesorům), za jejichž znalosti je někdo ochoten zaplatit? Odpověď je zcela jistě ne. Právě naopak.

Fakulty jsou těmi chrámy poznání, místy poučení a, zatím některé stále ještě, i místy, kde se shromažďují učenci z dané disciplíny. Určitě již ne jejich republikou, protože senáty způsobem své volby učence vytěsňují na úkor těch nejbenevolentnějších vyučujících. Řešením by bylo vrátit se před rok 1998, kdy fakulty a vysokoškolské ústavy měly právní subjektivitu. Fakulty by byly nositeli institucionální akreditace, to už by byl první tlak na jejich odbornou kvalitu.

Ideálně by se ještě měl změnit i:

(1) systém voleb do senátu, s nepřehlasovatelnou komorou profesorů,

(2) systém vzniku a financování profesorů, kde profesor by sice byl navržen fakultou, ale pozici a nezrušitelné financování by získal až poté, co by prošel náročným mezinárodním posouzením.

Z profesorů by byli voleni děkani, vždy maximálně na dvě období a pak i osm let povinná přestávka od akademických funkcí, aby se z nich nikdy nestali kariérní funkcionáři. Současný systém vede k fragmentaci a vzniku mikrofakult a vysokoškolských ústavů. Pokud by fakulty musely pro své financování obhájit institucionální akreditaci, proces by byl logicky zcela opačný. Řada oborů by zanikla a dobře tak.

Rektoráty by především spravovaly budovy a reprezentovaly univerzitu navenek. K tomu by měly odpisový fond a povinný podíl (1-2%) z financí fakult. Troufám si říci, že v takovém systému by rektorem byl zvolen skutečný „primus inter pares“, ten nejlepší a nejreprezentativnější učenec.

K problematice privatizace výnosů a socializace ztrát jsem se již vyjádřil v příspěvcích na téma profesorské privilegium. Je to docela jednoduché: Ptejme se, co profesor přinese svým studentům a odborné i jiné veřejnosti. To po něm chtějme, k tomu mu dejme trvalou pozici, určité stabilní finance na výzkum a přežitelný plat. Pokud chce více, ať shání mezinárodní granty, výzkumné zakázky nebo sám zkusí podnikat. Tím se vyřeší většina problémů, které tíží ředitele velkých projektů, jako je pan Nantl. Nerovnováha mezi technickými, přírodovědnými a humanitními obory bude stále, ale bude k přežití.

Jak toho dosáhnout? Rozhodně to nepůjde v rámci současného vysokoškolského zákona. Tam se totiž píše v § 92 bod (3) Ministr projednává s reprezentací vysokých škol návrhy a opatření, která se vysokých škol významně týkají, včetně návrhů právních předpisů týkajících se oblastí vzdělávání, standardů pro akreditace, přijímacího řízení a statutu Akreditačního úřadu. A těmi reprezentanty vysokých škol jsou konference rektorů a rada vysokých škol, která vzniká delegací z celouniverzitních senátů. Jinými slovy ti, kdo mají ministrovi posvětit jeho změny, jsou právě ti, kdo reprezentují politickou a ne odbornou stránku existence vysokých škol.

Současná diskuse je možná právě tím momentem, který může změny nastartovat. K dobrému, pokud dáme pravomoci fakultám, budeme od nich požadovat zodpovědnost za kvalitu a změníme způsob jmenování a financování profesorů. K definitivní cestě do pekel, pokud dáme personální pravomoci politikům, například současným politicky zvoleným rektorům.

 

Autor: Dalibor Štys

 

Partneři webu a spolupracující instituce