Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Král je nahý III

8. 6. 2018
Král je nahý III

Aneb myslí si snad ještě někdo, že právní nastavení našich výzkumných organizací umožňuje plnění jejich společenské role?

Tak nám vyhodili profesora Maříka... On se snažil na ČVUT vybudovat ústav Frauenhoferovy společnosti, i když správné by bylo, aby taková instituce byla neuniverzitní výzkumnou organizací. Tedy … pokud ji skutečně potřebujeme. My totiž úplně na prvním místě potřebujeme špičkové fakulty vedené nejlepšími profesory. Jenže to fatálně nepodporuje ani vysokoškolský zákon, ani způsob, jakým vysokým školám rozděluje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a Rada pro výzkum, vývoj a inovace peníze.

Proč se tedy pan profesor raději nedohodl s magistrátem města Prahy (+ třeba Středočeským krajem) na zřízení v.v.i.? (Protože by se ocitl v situaci, kdy by ve srovnání s jinými v.v.i. dostával mnohem méně prostředků, zpočátku 0, ale i pak o dost méně.)

Na jedné kdysi objektivně mezinárodně konkurenceschopné fakultě, FAMU, senát sesazuje děkana. Kdo je ten děkan - zná jeho odborné výkony někdo ve světě? Kdo jsou vůbec členové toho senátu, aby si troufali sesazovat? O tom běží intenzivní diskuse v tisku i na internetu.

Proti tomu je situace, kdy děkanka nastaví takové platy, že na ně dotace z ministerstva nestačí, což se stalo na Jihočeské univerzitě, vlastně jen drobnost. Zřídí se „podpůrný fond“, děkan má stejně personální pravomoci, takže o čerpání z podpůrného fondu, kam přispívá celá univerzita, nakonec bude rozhodovat stejně on. Až to začnou dělat všichni, univerzitě se bude říkat černá díra.

O řešení už jsem rozsáhleji psal, takže jen shrnutí: Profesor v současném systému je osoba, která se poníženě dožaduje podpisu prezidenta, poníženě se dohaduje s politicky zvoleným děkanem o výši svého platu, poníženě se dohaduje na grantové agentuře o příspěvek na výzkum. Alespoň, že zatím vesměs rozhoduje o tom, co má učit. O chodu fakulty, o přijímání zaměstnanců a jejich platu, o studentech a nárocích na jejich znalosti, rozhoduje děkan zvolený akademickým senátem. Akademický senát je složen z nejbenevolentnějších pedagogů, a studentů, kteří vedle studia nejlépe zvládají politickou činnost. Podobně, ale samozřejmě ještě více politicky a méně odborně, je volen rektor.

Rektor jmenuje a odvolává ředitele univerzitních ústavů. Když se senát univerzity rozhodne, ústavy se ze dne na den zruší. Ústav v senátu univerzity nemusí mít žádné zastoupení, vlastní senát nemá a vše mu schvaluje ten celouniverzitní. Ústav, který vzniká navzdory podstatné části celouniverzitního senátu, je riskantní podnik. Dalších adjektiv se zdržím.

O výši platů na fakultě rozhoduje děkan, statutárním orgánem univerzity je ale rektor. Tak máme fakulty, kde se až na výjimky jen učí, prostředků je sotva na přežití, ale přesto si navýšili výplaty. Také máme fakulty, na jedné takové pracuji, které jsou především výzkumnými ústavy a studenty mimo doktorandů by tam pohledal. Transformaci vysokoškolských ústavů na fakulty prozíravě prosadil jeden předchozí rektor, i když věcně to tehdy byl, a dodnes je, nesmysl.

O v.v.i. nemá smysl mluvit. Tak, jak je zákon nastaven, jsou fakticky nezrušitelné, a jediná cesta, jak se jich zbavit, je nedat jim peníze. Ale ony se o ně budou soudit.

Celý systém je třeba radikálně zreformovat. Plným profesorům, jichž bude tak 5x méně než dnes a budou vybíráni v několikastupňovém řízení za účasti zahraničních odborníků, je třeba dát profesorskou definitivu a prostředky na výzkum. Jejich spektrum musí odpovídat potřebám institucionálně akreditovaných programů.

Fakulta, která nemá institucionální akreditaci – neboli dostatek kvalitních profesorů - nemá právo na existenci. Akreditace tak poběží dvěma cestami – hodně podobně jako hodnocení na Společnosti Maxe Plancka – předkládané programy budou zajišťovány prověřeně kvalitními pedagogy a odpadne politický nátlak na akreditaci programů zajištěných jen minimálně. Ten vedl na různá pravidla „počítání profesorů a docentů“ jímž se zaštiťovala akreditační komise a zajisté vbrzku bude zaštiťovat i Národní akreditační úřad. Kdo neobstojí, nechť přejde na vyšší odbornou školu.

Akademický senát musí mít nepřehlasovatelnou komoru profesorů. Děkan musí být profesor a může ve funkci (jakékoliv) být maximálně dvě funkční období a pak mít několikaletou přestávku, aby neztratil kontakt s oborem a nestal se závislým na své funkci. Fakulta by měla mít právní subjektivitu a tím její děkan plnou zodpovědnost statutárního orgánu.

Akademický senát univerzity by měl být volen podobně jako senát fakultní, s nepřehlasovatelnou komorou profesorů. Rektor by měl být nejreprezentativnější ze všech profesorů a jeho vědecká rada především hlavní korekcí navrhovaných profesorských kandidátů. Vysokoškolské ústavy musí být naprostou výjimkou. Kdo by je taky platil a za co? Namísto nich musí fungovat velké katedry a projekty napříč fakultami financované externě.

Ústavy formy v.v.i., které pracují pro některé ministerstvo, vrátit mezi příspěvkové organizace. Akademii věd transformovat podle vzoru ústavů Společnosti Maxe Plancka, zeštíhlet, zmenšit a kompletně rekonkurzovat. Tedy – pokud něco jako Akademii věd potřebujeme (spíše se domnívám, že ano). Ostatně, všechny německé vědecké společnosti dnes ústavy navazují na univerzity, Helmholtzova společnost má ve všech projektech spolupráci s univerzitami dokonce povinnou. Můžeme si vzít i vzor z Weizmannova ústavu nebo rakouského IST a zřídit „výzkumné univerzity“.

Peněz už se vyhodilo dost a hořkosti bylo ještě víc. Ten, kdo se ujme změny, bude možná zastřelen. Ale zaslouží se zásadně o vzdělanost národa a kvalitu výzkumu. Můžeme po něm časem pojmenovat vědeckou společnost. Nechce za to vzít některý z Metodiků 17+?

 

Autor: Dalibor Štys

 

Partneři webu a spolupracující instituce