Minule jsem psal o článku jednoho z otců současného kafemlejnku prof. Jiřího Málka - staronového rektora Univerzity Pardubice. Vysvětlil jsem, jak do hry pod rouškou zdánlivě sofistikovaných vzorečků vrací kafemlejnek i s chlupama, tedy se všemi jeho zásadními nedostatky. prof. Málek navíc vede pracovní skupinu České konference rektorů, která má přizpůsobit Metodiku 2017+ potřebám hodnocení vysokých škol. Je tedy významným hybatelem a je radno sledovat co říká. Například v nedávném rozhovoru od něj zaznělo: "Já název kafemlejnek nemám moc rád, protože nepostihuje podstatu toho systému. Je to taková politická zkratka. Kafemlejnek je zařízení, které mele kávová zrna – například rozdílné kvality – a evokuje představu, že na konci máme nějakou průměrnou směs. Tak tomu ale není. Bodové hodnoty, se kterými jsme žili v posledních letech, v sobě tu kvalitu mají. Ta číselná hodnota měří nejen výkon konkrétní instituce nebo jednotlivce, ale také kvalitu výstupů." Tak se tedy na tu kafemlejnkem namletou směs pojďme podívat.

Příklad za všechny peníze

Jako příklad za všechny jsem vybral časopis se vznešeným, ale krapet dlouhým názvem Scientific Papers of the University of Pardubice, Series D: Faculty of Economics and Administration [zde]. Budu ho nazývat krátce SPUP. Zavadil jsem o něj čirou náhodou, když jsem Googlem hledal článek prof. Málka v Bulletinu Chemických listů. SPUP tedy vydává Univerzita Pardubice a v redakční radě časopisu působí pouze lidé z této univerzity. Nejenže jsem o tomto ekonomickém časopisu doposud nevěděl já, ale ani kolegové z CERGE-EI, natož aby o něm věděl někdo v zahraničí. Z řad mně osobně známých českých ekonomů je časopis, co vím, nyní znám pouze Martinu Srholcovi a Vítkovi Macháčkovi, ale to jen díky tomu, že letos dělali velkou analýzu v Česku publikovaných časopisů (bude prezentována na veřejném semináři IDEA 18.12. 2017).

Lze snadno nahlédnout, že SPUP publikuje kratší až kratičké vědecky vypadající články, dominantně českých a slovenských autorů a často jen v českém jazyce. Ve velkém v něm publikují akademici z domovské Univerzity Pardubice a pak z několika dalších, v Česku méně významných akademických pracovišť v oboru. V letech 2013-2016 ve SPUPu vyšlo celkem 38 % článků od autorů z Univerzity Pardubice. Pozoruhodností jsou tři autoři z Nigerie. Stručně řečeno, jde o vědecký časopis velmi malého a pouze velmi lokálního významu, zřejmě hlavně pro samotnou Univerzitu Pardubice.

Pardubický perník

SPUP je tedy časopis s minimálním vědeckým významem a renomé, o kterém se ví hlavně na pardubicku. Kouzelník kafemlejnek ovšem z neznámé Popelky dělá v Česku obdivovanou a obletovanou princeznu s vysokým věnem - možností nasekat spoustu snadných RIV bodů a tedy peněz. SPUP je totiž indexován databází časopisů Scopus a je hodně místně citován, ne náhodou hojně akademiky z Univerzity Pardubice. Díky tomu SPUP dosahuje solidní hodnoty SJR citačního indexu. To ho v databázi Scopus v oboru ekonomie řadí dokonce do druhé čtvrtiny nejcitovanějších časopisů! Kafemlejnek tak ze SPUPu dělá zdánlivě renomovanou mezinárodní vědeckou publikační platformu. Absurdní? Nikoliv. Citační index SJR používaný kafemlejnkem prostě neví, že citace časopisu pocházejí hlavně z Česka, ze stejného nebo podobně nevýznamných časopisů.

Díky vysokému citačnímu indexu SJR lze za článek ve SPUPu od kafemlejnku získat bratru kolem 15 bodů. Srovnejme to s velmi solidními a přinejmenším v Evropě renomovanými časopisy: Journal of Population Economics (27 bodů), Journal of Comparative Economics (37 bodů), Journal of Economic Dynamics and Control (30 bodů), Labour Economics (26 bodů). V jejich redakčních radách najdeme slavná jména z celého světa včetně nositelů Nobelovy ceny [ 1 | 2 | 3 | 4 ]. Publikovat v těchto časopisech vyžaduje kvalitní a relevantní výzkumné téma, vysokou úroveň metodologického zpracování a hlavně spoustu zdlouhavého vědeckého úsilí. O tom v případě článků ve SPUP nemůže být řeč. Odvažuji se dokonce tvrdit, že publikování v těchto časopisech by pro většinu přispěvatelů SPUPu bylo nepřekonatelnou akademickou překážkou.

Je nasnadě, že hromadné publikování v nenáročném a ryze lokálním SPUPu, navíc česky, je pro mnoho českých akademiků mnohem atraktivnější, než marné snahy o zdolání Matterhornu renomovaných evropských časopisů.

Zkáza pokračuje

Jen za rok 2016 ve SPUPu vyšlo 56 článků. A z toho 17 autorům z Univerzity Pardubice, tedy v podstatě univerzitní samizdat. Kdyby tento příběh končil u SPUPu s jeho 56 články ročně, tedy cca 250 články za pět let (tak dlouho se totiž každý článek promítá do financování), tak by to byla katastrofa pouze menšího rozsahu. Avšak v Česku se vydává jen v oboru ekonomie řada dalších, vědecky podobně nevýznamných a někdy dokonce podivných časopisů, z nichž kafemlejnek udělal zlatou žílu české "vědy".

Ve výše uvedené tabulce vidíme kvartilové postavení (podle SJR indexu) v Česku vydávaných ekonomických časopisů (Scopus). Dva z nich, Zemědělská ekonomika a E + M Ekonomie a Management už to dokonce díky své velmi nestandardní citační praxi dotáhly až do kvartilu prvního (na světě!) - tedy mezi světovou elitu, kde je sláva publikovat i pro nobelisty. Skutečnost je ovšem taková, že masové publikování článků v těchto mezinárodně nevýznamných a někdy dokonce podivných časopisech už léta tuneluje rozpočet veřejné podpory společenskovědního výzkumu u nás. Uvažme, že jen v těchto pouhých čtyřech českých časopisech v prvním a druhém kvartilu (výše viz Q1 a Q2) vyjde za pět let zhruba 1 000 článků. I kdyby jeden článek v nich vynesl v průměru 15 bodů, dělá to zhruba částku 30 milionů korun veřejné podpory ročně (za pět let 150 mio), a to pouze ve formě institucionální podpory výzkumu. Jen pro srovnání, na společenské vědy (SHVc) kafemlejnek posílá zhruba 280 mil. Kč ročně.

Snaha menšiny akademiků, kteří se za těchto demotivačních podmínek přesto snaží pokořit Matterhorn skutečně prestižních zahraničních časopisů proto hraničí s bláhovostí a iracionálností. A to jsem ještě vynechal problém sborníkových publikací a publikování v predátorských časopisech.[1 | 2] To jsou další dobře známé hříchy kafemlejnku. Když to tak kafemlejnek, MŠMT, prof. Málek a další kapitáni naší vysokoškolské vědy chtějí, tak to tak prostě bude.

Čtěme mezi řádky

Až smutně potom vyznívá přesvědčení prof. Málka v již zmíněném rozhovoru: "Ale jinak ten systém [kafemlejnkový] podle mého názoru nebyl úplně špatně nastaven. A také se postupně vylepšoval. Například Metodika 2013 měla výrazně jiné parametry než ty předchozí. Už také hodnotila kvalitu vybraných výsledků a více akcentovala oborovost. Ale to v mediální vřavě trochu zaniklo a skončilo to politickou zkratkou „kafemlejnek“".

Pokračování v praxi kafemlejnku na vysokých školách, tedy převádění pochybně přidělovaných bodů na peníze, by znamenalo pokračující devastaci již tak řádně vysíleného společenskovědního výzkumu v Česku. Díl zodpovědnosti ponese i samospráva vysokých škol, která k pokračující aplikaci kafemlejnkových principů v oblasti společenských věd až na vzácné výjimky mlčí a s krčením ramen dlouhé roky přihlíží. A že k tomu mlčí většina akademické společenskovědní obce na VŠ? Není divu, když mnozí ve velkém samizdatově publikují v časopisech typu SPUP a svým pracovištím tak zajišťují solidní dlouhodobou veřejnou finanční podporu výzkumu a vzdělávání. Bláhový kdo čeká, že zrovna z jejich řad se budou ozývat výzvy ke skoncování s kafemlejnkem.

Pozor

Aby bylo jasno, mnou zde propíraný časopis Scientific Papers of the University of Pardubice vydávaný Univerzitou Pardubice zřejmě v dobré víře dělá to co dělá. Když jeho vydávání považují na pardubické univerzitě za užitečné, tak proč ne. S jeho existencí nemám problém. Problém vězí v systému hodnocení a financování vědy na vysokých školách v oblasti společenských věd. Ten vědce dnes a denně staví před permanentní dilema, zda dělat kvalitní vědu a přijít tak o veřejnou podporu, nebo sekat články v místních časopisech, namnoze samizdatem, a žít blaze až do akademického důchodu.

Autor: Daniel Münich

Článek byl publikován 11. 12. 2017 na webu metodikahodnoceni.blogspot.cz.