Slíbil jsem tento příspěvek, tak je tu. Především to byla spousta kulatých řečí. Snad s výjimkou úvodu Thomase Henzingera, ředitele IST, který hned na začátku řekl: „Pokud se ptáte, jak za devět let vybudovat nejlepší evropský ústav základního výzkumu, zeptejte se mne … a …. Přijímejte hlavní tvůrce, ne hlavní organizátory..“. IST tam byl chválen ze všech stran, ministrem (mimochodem, bývalým prorektorem vídeňské univerzity), předsedou ERC, bývalou předsedkyní ERC. IST je světová špička, mohli jsme ho už dávno mít také.
Nebyl tam přítomen žádný z aplikátorů Metodiky 17+, a tak Thomasu Henzingerovi nikdo nepřipomněl, že za celý život vlastně nic měřitelného neopublikoval. Asi už všechno vědí a od nikoho z ciziny se nic dozvídat nepotřebují. Jinak tam ale Čechů bylo hodně, pozvali je tam organizátoři, hlavně, myslím, Barbara Weitgruber. Ale přijeli i sami. Na pódiu byli František Štěpánek, nositel grantu ERC z VŠCHT a Alice Valkárová, předsedkyně Grantové agentury ČR. V auditoriu pak například Vlastimil Růžička, Jiří Nantl, Břetislav Friedrich (z Fritz-Haberova institutu Společnosti Maxe Plancka) ale třeba i Lada Fialová z grantové kaceláře Vienna Biocenter Core Facilities nebo Marie Kolmanová z grantové kanceláře IST. Až jednou dospějeme k tomu, že se budeme chtít zeptat, jak to reálně funguje jinde, dostaneme detailní konzultaci klidně v češtině.
Následovala řada vystoupení různých protagonistů všelijakých hodnocení po celém světě, ale nějaký závěr, jaká část financování by měla být institucionální a jaká kompetitivní, nezazněl. Ostatně, byla třeba Exzellenzinitiative na německých univerzitách spíš rozdáním nějakých peněz navíc v soutěži, nebo to bylo „jen“ hodnocení institucí? Ve vystoupení Petera Imbodena, který tam Excellenzinitiative prezentoval, zazněl jeden z nejzajímavějších podnětů: „Každou institucí je třeba jednou za 10 let zatřepat …“
Humorná byla studie WIFO (Rakouský ústav ekonomického výzkumu), kde se konstatovalo, že vědci se kvůli výplatě nebudou stěhovat. Asi se opomněli zeptat všech těch zahraničních excelentních vědců a postdoků, placených z Operačního programu VpK, kteří, když se dozvěděli, že mají dostávat méně než 1/3 výplaty, prostě odjeli. A to přesto, že mohli pracovat na nejlepších světových přístrojích. Pravda, trochu tento dojem kompenzuje poměrně velká komunita Italů a Španělů, kteří by „doma“ byli nezaměstnaní. Pořád lepší 1/3 slušné výplaty než žádná výplata. Navíc je možné pořád psát články a průběžně žádat o místa jinde, kde se platí lépe.
Samozřejmě, že se poté u občerstvení sešel český kroužek, povídal si česky a brblal. Což komentoval pan profesor Růžička jako jeden z klasických neduhů českých výzkumníků. Tak jsem se odpojil a šel si povídat s Merle Jacob z Univerzity v Lundu. U stolku s ní byl Peter Weinberger z Vídeňské techniky, který si stěžoval, že 70 % studentů musejí hned v prvním ročníku vyhodit. Načež následovala diskuse o financování po hlavičkách a profesorka Jacob nám vysvětlila, že může být ještě hůř. Ve Švédsku totiž dostanou na začátku semestru jen 30 % úhrady na studenta a zbytek až po jeho úspěšném absolvování… Byla i diskuse o cílech základního a středního školství a závěr profesorky Jacob byl, že doufá, že už jsme na extrému iracionality a teď už musí nastat alespoň částečný návrat k racionalitě.
Mezitím ve výzkumu ledacos proběhlo
Poslední českou akcí byla konference Perspektivy české vědy, která měla s konferencí na IST některá společná témata. K ní snad jen, že mi reprezentace České republiky v Klosterneuburgu přišla významnější. Škoda, že přední protagonisté konfliktu zájmů v České republice nepřijeli do Klosterneuburgu, ale jen do Českých Budějovic. Docela rád bych se jich byl zeptal na reprezentativním mezinárodním fóru, jak se v tomto kontextu vidí. Přitom v České republice máme akademický konflikt zájmů pěkně definovaný ve vysokoškolském zákoně, kde § 83b říká: "Funkce člena Rady Akreditačního úřadu je neslučitelná s funkcí poslance, senátora, člena vlády, soudce, státního zástupce a člena Nejvyššího kontrolního úřadu; dále je neslučitelná s funkcí rektora, prorektora, děkana, proděkana, ředitele vysokoškolského ústavu, člena akademického senátu vysoké školy nebo fakulty, kvestora a tajemníka fakulty, jakož i s odpovídajícími funkcemi na soukromé vysoké škole." Samozřejmě pro potřeby RVVI tam scházejí ředitelé vvi, jejich zástupci a členové orgánů Akademie věd.
Zdá se, že se přece jen blýská na lepší časy. Pod tlakem České konference rektorů snad dojde k tomu, že se pro moduly 3, 4 a 5 pro vysoké školy budou používat stejné podklady jako pro akreditace, což minimalizuje šanci na zcela rozporná hodnocení Metodikou 17+ a NAU. Přece jen Národní akreditační úřad má nejmenší problémy s konfliktem zájmů z celé české terciární sféry a je v hodnocení před Metodikou 17+ o několik let napřed. Zatím sice pořád na koleji vedle sebe žijí studenti, kteří ráno v 6 musí vstávat a jet do laboratoře, s těmi, kteří mají každý den večírek, a pokud jdou do školy, hrají tam kolo kolo mlýnský, ale alespoň už takto pojatá pedagogika volného času nedostala institucionální akreditaci. Přibyde povinný mezinárodní poradní orgán, ostatně leckde ho už mají. Ještě trochu politické odvahy k zavření nesmyslných oborů a převedení mnoha dalších na vyšší odborné školy a naše vysokoškolské vzdělávání by mohlo být i docela k užitku.
Přelivu nesmyslů ze světové vědy se nejspíš nevyhneme. Nejnebezpečnější je asi Iniciativa S, která v důsledku může vést k tomu, že kdo je chudý, ten bude z publikování relevantního pro granty Evropské unie vyloučen (zde a zde). Uff, konečně nám sem nebudou strkat nos ti protivové, kteří se pořád ptají, proč vytrvale (i 30, ba i 50 let) pracujeme technicky horší metodou, když je k dispozici lepší. (Odpověď předního světového vědce u sklenky vína, v roce 1994: „Víme, že to jde lépe. Ale naše pracovní síla jsou doktorandi, a ti se rekrutují ze studentů, které v průmyslu nechtěli. Oni by nic lepšího nezvládli. A publikace dělané touto metodou nám berou.“ (= vzájemně si je kladně recenzujeme.))
Každá mince má dvě strany. Na jedné straně, když už někdo za ty peníze pracuje v české vědě, chce si dělat v klidu svou práci správně, tak, aby večer měl v mozku uvolněno co nejvíce endorfinů. A více-méně může. Na druhé straně tento způsob existence generuje uzavřenou partičku trvalých vědních politiků, kteří v sobě (nejspíš) cítí poslání pro všechny ty politicky a administrativně nebohé autisty ten klid na práci zajistit. Musí to tak cítit, jinak nechápu, jak to, že po všech těch letech a zjevných rozporech v rozhodování i ve veřejných projevech ještě vypadají vcelku duševně zdrávi. Ale fajn, nechal bych jim ten pocit, kdyby nám umožnili účtovat jako v grantech ERC a reportovat jako v grantech DFG. Získali by nehynoucí slávu. Jenže toho oni schopni nejsou. Nakonec jsou po těch letech spíš součástí státní správy než jedněmi z výzkumníků tam dole v laboratořích.
Autor: Dalibor Štys
