facebooktwittergoogle
Nezávislé informace o vědě a výzkumu
facebooktwittergoogle

Obhajoba vědeckého systému je vírou, že za nás výrobci přístrojů dělají základní výzkum dobře

23. 10. 2019
Obhajoba vědeckého systému je vírou, že za nás výrobci přístrojů dělají základní výzkum dobře

Definice z článku Kdo a jak úkoluje, hodnotí a platí vědce: „…skutečný vědecký výzkum musí vést k objevení něčeho světově nového, doposud neznámého…“ mne zaujala, a proto jsem se rozhodl podrobit její důsledky analýze.

Tak především, polít mechanicky rozbité buňky, které se nepatrně liší od buněk již zkoumaných, 0,1% roztokem detergentu Triton X 100 a zkoumat, co se stalo standardními metodami, a interpretovat v rámci stávající myšlenkové kultury, je téměř jistě něčím, co nikdo na světě zatím neudělal. A je to publikovatelné, dokonce v nejcitovanějších časopisech. Výše uvedené definici vědy to vyhovuje. Mnohé podobné příklady možná mírně inkrementálně nového výsledku, které ve vědecké literatuře převažují, vysvětlují, proč má řada velmi dobře odborně orientovaných lidí k současné vědě poměrně značnou skepsi.

Veřejně 100% dotovaný výzkum, který není navázaný na vysokoškolské vzdělávání, pokud má být společnosti k užitku, musí vytvářet něco, co průmyslový vývoj dělat nemůže. Jak to ale poznáme? Podle mne je pořád nejlepším vodítkem princip falzifikovatelnosti vědecké hypotézy (Karl Popper), který říká, že vědecká hypotéza musí být vyvratitelná. Vědcova práce – základní výzkum – by tedy měla být vyvracením (samozřejmě netriviálních) hypotéz. Tím se zásadně liší od průmyslového vývoje, který v rámci existující nabídky technologií konstruuje cosi pro potřeby konkrétního zákazníka. Etablované technologie jsou samy v souladu se široce akceptovanou hypotézou, nebo dokonce jejím zjednodušením. Sady, kity, standardní postupy atd. dostupné na trhu nebo tradované v komunitě jsou tak zhmotněním hypotéz. Jinými slovy, pokud mi nějaké experimenty příliš dlouho vycházejí jako těm ostatním, nejspíš nejsem vědec. Buď jsem technik, který pro jiné plní nějako službu, mohu být vedoucí studentských praktik, nebo jsem čistý spotřebitel peněz daňových poplatníků. Vědec mimo vysokou školu musí buď na jednom modelu pracovat na zpřesnění hypotézy (čímž ji každodenně testuje), nebo hledat nové techniky, jak ověřovat existující poznatek. Nejlépe obojí.

Může někdo, kdo běžně používá standardní metody, testovat platnost nějaké etablované hypotézy? Samozřejmě, že ne. Potíž je v tom, že takovému postupu se říká excelence. Kdo nepoužívá standardní postupy, je podezřelý, není mu rozuměno, publikuje v časopisech v Q2 a podobně. Jinými slovy, nezahrnují (nebo netestují) se ani již technicky překonané hypotézy. Systém hodnocení podle počtu publikací a citací nerozlišuje také mezi „doers“ a „organizers“, spíše preferuje ty druhé – bývají logicky spoluautory na více, i řádově více, článcích. Inu, Iron Maiden to letňanské letiště vždycky vyprodá, i když hrají čím dál hůře pořád ty staré songy a zpěvák už měl dávno jít na protialkoholní léčení.

V průmyslovém výzkumu (oficiálně experimentální vývoj) to bývá často jinak, v současné době stále častěji. Vývoj nových technik běží rychleji, než je kdokoliv schopen sledovat, a dílčí hypotéza, podle níž konstrukce probíhá, se díky přesnému měření lehce rozpadne pod rukama. Prakticky každý podnik s vlastním vývojem má jeden či několik přístrojů upravených na míru, které měří něco trochu jiného než přístroje běžně dostupné. Požadavek na opakovatelnost a stabilitu přináší statistické soubory o nichž se vědcům v základním výzkumu závislým na grantech ani nesní. Průmysl tak dělá nejen vývoj, ale i základní výzkum.

Proč tomu tak je? Základní výzkum je placen z veřejných prostředků. Každý starosta malé i velké obce jistě potvrdí, jak často se v noci budí v obavách, zda naplnil všechny požadavky veřejných soutěží a zda má všechno řádně vyúčtováno. Podobně vědecké instituce musí nakupovat ve veřejné soutěži. Nějaká stavba přístroje, který by se vyvíjel ve spolupráci špičkového konstruktéra a vědce s cílem testovat nějakou etablovanou teorii hned vyvolává podezření na NKÚ. Proto se převážně nakupují přístroje na trhu a věří se, že za nás ten průmysl základní výzkum udělal dobře. Trvá to tak dlouho, že povědomí o vědci jako špičkovém technikovi se už úplně ztratilo a nikdo nic takového nepožaduje.

Samozřejmě, že tento stav většinu skutečně špičkových adeptů vědecké práce ve starém smyslu slova odradí. Skuteční potenciální vyvraceči hypotéz totiž začínají v laboratoři pracovat už v průběhu studia a všimnou si, co se děje. Dále nastupuje „… propracovaný systém vědecké výchovy …“. Ten spočívá v tom, že parta stárnoucích organizátorů výzkumu s minimální znalostí skutečné moderní laboratorní praxe, implementace teorií a nových matematických metod do praxe (např. hardware a software a podobně) posuzuje schopnost adepta tyto techniky používat a samostatně rozvíjet. (Čest mnohým výjimkám v České republice, viz níže.)

Každopádně je adorace propracovaného systému vědecké výchovy zatracený posun proti tom, co jsme slýchali před (už téměř) 40 lety jako nastupující vysokoškoláci. Tehdy se říkalo, že velké objevy je třeba udělat do 30 let, a to systému navzdory. Navzdory systému vědecké výchovy!!! V takovém věku dnes člověk se štěstím nastupuje na postdoktorskou stáž a teprve po ní začíná pracovat samostatně. Ostatně, na postdoktorandské pobyty na takzvaná excelentní pracoviště se nejlépe dostávají absolventi doktorského studia, kteří se velmi dobře naučili nějakou metodu. O žádné lamače teorií nikdo moc nestojí, od toho tam jsou profesoři 45+.

Po nástupu do doktorského studia dojde též na publikování a citování. O tom důkladně zde, jen snad s dodatkem, že nakladatelství Elsevier v současné době řada významných institucí bojkotuje, takže trpí nedostatkem kvalitních reviewerů. Jako by jich nebylo i tak málo.

Každopádně se pojem toho, co je základní výzkum, proměnil v posledních třiceti letech radikálně. Sebedelší texty současný stav neobhájí. Není ovšem pravda, že by společnost všeobecně vyžadovala nějakou změnu. Společnosti současný stav vyhovuje, není vhodné, aby ambiciózní lidé končili na úřadu práce. Velká říjnová revoluce byla též nápadem zhrzených intelektuálů, něco takového si nikdo nepřeje.

Články obhajující a adorující současný stav vycházejí přece jen častěji v České republice než na západě. Tam je už po nějakých 35 let mlčky akceptován stav, kdy se do průmyslového výzkumu přijímají lidé s magisterským titulem a absolventi doktorského studia jsou eufemisticky klasifikování jako „rozmazlení“. Což je v zajímavém rozporu s tím, že oni sami se cítí „neurotizováni vysokými nároky“ a „ohrožováni tím, že jen málo z nich může pokračovat v akademické kariéře“. V České republice je pořád na vědce dost vidět, oni sami dělají vědu spíše pro skutečné intelektuální uspokojení než jako kariéru. Přesto koluje řada historek o technické mimoběžnosti vědců v průmyslu. To ale spíše znamená, že průmysl s vědci komunikuje, a díky tomu je na tom česká věda technicky spíš lépe než na excelentním západě. Jenže takový přístup je v rozporu se současnou definicí excelence. A tak se vědci podle standardních měřítek excelentní, musí sebeadorovat v různých článcích, ale i v nich podvědomí jako: „…Vysokých scientometrických hodnot mohou dosáhnout i lidé, kteří jsou na dobré práce z nějakých důvodů více méně „připisováni“, aniž by jejich tvůrčí podíl byl významný. To se může stát třeba v případě některých „velkých šéfů“, kteří si spoluautorství vynucují na svých podřízených. Na druhé straně se může stát, že nějaká geniální práce natolik předběhne svoji dobu, že její význam ostatní nepochopí, a tudíž ji nebudou citovat (nebo dokonce ani nebude přijata do tisku)…“ na čtyřech řádcích z tří set Freudovsky vytryskne na povrch.

Jaké je řešení a co našemu státu nejvíc schází? Jak jsem psal zde, přírodovědeckých infrastruktur by spíš mělo ubývat než přibývat. Státu nejvíc schází maturita z matematiky. Ta se stále ruší a odkládá. Věcným důvodem k tomu je (zdroj CERMAT), že se matematika špatně učí. Nejsou učitelé. Možná, že by nositelé PhD z přírodovědných disciplín přece zvládli středoškolskou matematiku, takže ti, na které nezbyla akademická kariéra, by se mohli stát středoškolskými učiteli matematiky. To je přece mimořádně hrdé poslání, navíc jistější a za lepší peníze.

 

Autor: Dalibor Štys