facebooktwittergoogle
Nezávislé informace o vědě a výzkumu
facebooktwittergoogle

Pozor na nenápadné větičky

14. 6. 2019
Pozor na nenápadné větičky

Dnešní blog je kratší. Nemám moc času a téma je poměrně jasné. Je o jedné nevinně znějící větičce nově zvoleného předsedy České konference rektorů. Připomínám, že institucionální podporu výzkumu prostě mezi vysoké školy nelze rozdělovat pouze podle kvality a podle náhodně zavedených oborových proporcí v dávnější minulosti.

Aby se to dalo dělat jak se má, musí mít ministerstvo školství k dispozici kvalitní informace ze solidního hodnocení výzkumu na vysokých školách a ne se zavedení hodnocení bránit.

Česká konference rektorů si minulý týden za nového předsedu zvolila prof. Petra Skleničku. Mediálním éterem proběhlo překvapení, že v novém vedení nemají zastoupení největší a nejsilnější hráči, tedy Univerzita Karlova a Masarykova univerzita. Mě zaujalo, že nový předseda ve svém funkčním období považuje za klíčové: "... udržet alespoň současné tempo růstu rozpočtu na vědu a výzkum i na vzdělávání v zájmu postupného narovnání stále velkých rozdílů vůči západní Evropě. Současně je třeba rozdělovat tyto finance takovým způsobem, který jednak akcentuje kvalitu a současně nepoškodí žádnou skupinu oborů. V tomto smyslu je třeba především dokončit metodiku hodnocení vysokých škol a celkově tak zajistit tomuto segmentu určitou stabilitu rozvoje v čase.“

Úkol číslo jedna je celkem jasný a standardní, t.j. tlačit mediálně a jinak na vládu, aby vysokým školám každý rok přidávala alespoň tempem, jakým roste ekonomika, aby již tak nízký podíl českých veřejných výdajů na vysoké školství dále neklesal. Druhý úkol se očividně týká způsobu rozdělování institucionální podpory na VaV. Akcentování kvality výzkumu je jasné. Volání po nepoškozování žádné skupiny oborů sice zní také jasně, ale tak snadné to není.

Dodnes si vzpomínám na oblíbený slovní obrat jednoho nejmenovaného rektora, že peníze na vědu se musí rozdělovat podle výsledků. Za zdánlivě rozumným požadavkem se tehdy skrývalo opatrné plédování za udržení vlády kafemlejnku. Kafemlejnku bylo a je úplně fuk, zda existuje nějaký společenský zájem, potřeba otevírat nové obory, zda jsou některé oborové skupiny neúměrně velké či malé. Krapet se bojím, aby za celkem nevinným výrokem nového předsedy ČKR nebylo něco podobného.

Co se skrývá mezi řádky?

O rozdělení institucionální podpory výzkumu mezi obory na vysokých školách od roku 2010 rozhoduje kafemlejnek - rozhoduje dodnes i po jeho oficiálním nahrazením Metodikou 2017+. Podpora totiž ze setrvačnosti a z absence použitelného novějšího hodnocení proudí mezi oborové skupiny ve více méně stále stejných oborových proporcích. Málokdo si však pamatuje, že za těmito proporcemi před deseti lety nebyl žádný vědomý, natož osvícený záměr či důvod. Za proporcemi tehdy nestála ani znalost kvality výzkumu, ani národního významu či velikosti stávajících výzkumných kapacit oboru a oborových skupin. Tehdy ty dnešní rozpočtové poměry prostě náhodou tak vyšly [více zde a zde].

Při rozdělování institucionální podpory výzkumu na VŠ je jistě třeba akcentovat aspekty, které nový předseda Konference rektorů zmínil. Ale nesmí se zapomínat na řadu dalších hledisek:

  • Je nutno akcentovat i přiměřenost velikosti oborových skupin potřebám společnosti. Nikde není psáno, že proporce podpory, které vznikly do velké míry náhodně, jsou ty správné a adekvátní. Jinými slovy může klidně být, že některé naše oborové skupiny jsou neúměrně velké, což nemůže být jinak než na úkor oborů jiných. Zjistit, co je a není přiměřené, je samozřejmě tvrdý oříšek. Ale nechávat proto bezmocně rozhodnutí na náhodě je přístup krajně podivný.
  • Nízký vědecký výkon či produktivita oboru či oborové skupiny ještě neznamená, že se tomu má přiškrtit nebo stopnout veřejná podpora. Pokud je takový výzkum společensky důležitý, je naopak třeba mu podporu navýšit. Samozřejmě za podmínky plánu a příslibu provedení restrukturalizace oboru směrem k jeho vyšší kvalitě, relevantnosti a produktivitě.
  • Pokud bychom financovali pouze podle vědeckého výkonu respektive kvality, nedali bychom šanci vzniknout oborům novým, protože ty se historicky žádným výkonem v minulých letech vykázat nemohou. Tento anti-pokorokový fenomén nám hrozí o to více, že celostátně uplatňovaná kritéria alokace prostředků kafemlejnkem si VŠ zvykly kopírovat nejen na úroveň fakult, ale někde i kateder a dokonce jednotlivců.
  • Rozdělování institucionální podpory by také nemělo přehlížet u nás někdy neúměrnou fragmentaci výzkumu v určité oblasti do neefektivně vysokého počtu příliš malých skupin, kdy nevýhody z nákladnosti na duplikované vybavení převažuje nad výhodami z případné vědecké konkurence.

VŠ to samy od sebe neudělají

Výše uvedené jsou do velké míry věci, na kterých se mezi sebou VŠ nikdy z principu nedohodnou. Musí se o ně starat ministerstvo jako reprezentant veřejného zájmu. A pokud se nepostará ono, nepostará se nikdo, jen náhoda a kolo štěstí. Nelze prostě spoléhat na to, že veřejné vysoké školy samy od sebe dobře zjistí, co je veřejný zájem a navzájem se dohodnou která a jak ho bude realizovat. Ony se často na míře veřejného zájmu nedohodnou ani fakulty uvnitř jedné vysoké školy. Poznáme to tak, že o těchto věcech na vysoké škole nerozhodují lidé, ale nějaký neživý vzoreček typu kafemlejnku.

Exemplárním příkladem, že vysoké školy samy o sobě sledovat a naplňovat společenské zájmy nejsou schopny, jsou pedagogické fakulty. Jejich dlouhodobě hluboká podfinancovanost, výraznější než většiny ostatních fakult, bránila a brání adekvátní modernizaci kvality přípravy budoucích pedagogů, která je společensky zcela zásadní. O mizivém podílu kvalitního výzkumu na těchto fakultách ani nemluvě. Většina vysokých škol jako celek však nenašla sílu ani ochotu věc řešit, finančně ani strukturálně. V bezvýchodné a neudržitelné situaci musel nakonec nastoupit stát a formou cílené finanční podpory pedagogických fakult obejít jindy absolutizovanou autonomii vysokých škol.

Slovo závěrem

Po letitých zkušenostech, jak se u nás pod rouškou nevinných větiček řídí věda, jsem už možná podezíravý až příliš. Budu rád když se ukáže, že mé obavy byly plané, a že pouze média vytrhla jednu větičku z mnohem širších souvislostí.

 

Autor: Daniel Münich

Článek vyšel v autorově blogu na metodikahodnoceni.blogspot.com.