Už se zase rozbíhá soutěž o to, kdo humorněji zdůvodní, že se Metodikou 17+ nebude nikdo řídit. Kdyby to nebylo po 20 letech diskusí, utracených miliard korun a času zbytečně ztraceného v neplodných diskusích a politických manévrech jinak docela kvalifikovanými lidmi, byla by to ještě pořád legrace.

Poznání rizik kontaminované půdy, bezpečnější potraviny, zdravější stárnutí seniorů anebo vývoj pokročilých ocelí. Taková jsou témata deseti projektů excelentního výzkumu, na něž resort školství přidal z unijních fondů tři miliardy korun.

Bibliometrické zprávy pro Hodnocení 2017 výzkumných organizací byly zveřejněny. Jsou zajímavé, ale nakonec se z nich toho moc nedozvíme. Srovnání publikačního výkonu oborů a organizací bez znalosti jejich zdrojů toho moc neřekne. Publikační profily podle vlivu vědeckých článků by informovaly o zacílení na špičkový výzkum, kdyby nebyly ovlivněny řadou dalších, bohužel neodlišených faktorů.

„Jsou dvě země, které jsou ve vědecké diplomacii napřed. A to Spojené státy americké a Velká Británie,“ říká Pierre-Bruno Ruffini, francouzský autor ojedinělé knihy, jež vyšla v češtině.

Čísla nejsou všechno. Leccos však napoví. Když si otevřete databáze vědeckých prací, jako jsou Web of Science nebo Scopus, vyskočí vám u jména Tomáš Jungwirth veliká spousta položek. Mezi dvěma stovkami Jungwirthových studií pak naleznete články z časopisů Science, Nature Physics, Nature Materials, Physical Review Letters a řady dalších. U článku z posledně jmenovaného žurnálu s názvem Universal intrinsic Hall effect (2004) se vyjímá 1311 citací, u další studie o Hallově jevu z následujícího roku je to dalších 958 citací...

„Na Univerzitě Komenského si asi nemyslí, že svobody různých subjektů by měly být rovnocenné,“ píše ve svém novém blogu Josef Hvorecký. Namísto komunikace a dialogu nad reformou terciárního vzdělávání vyzvali slovenští akademici zaměstnavatele na souboj.

Deset principů Leidenského manifestu vysvětluje, jak by se měla a neměla používat bibliometrie k hodnocení vědy. Principy nastavují kritické zrcadlo dosavadní české praxi. Přináším další v řadě [1|2|3|4] zamyšlení nad pátým principem. Ten hovoří o potřebě kvality a ověřitelnosti dat pro bibliometrické ukazatele. V tomto ohledu vychází česká praxe poměrně dobře. Ve sběru dat jsme přeborníci. V jejich zpracovávání a využívání je to přesně naopak.

V oblasti publikační etiky vědeckých prací jsou sice některá pravidla jasná, ale existují i šedé zóny, kterých někteří lidé šikovně využívají. Koncept publikování a (ne)kontrolní mechanismy tak, jak jsou nastavené, mohou být odměnou pro oblíbené a potřebné, ale komplikací pro ty ve vědecké hierarchii nedůležité a trestem pro neoblíbené.

Biotechnologie Hydal, kterou vyvinuli čeští vědci, nabízí řešení dvou globálních problémů současně – likvidací nebezpečného odpadu je možné vytvořit biologickou náhradu kritizovaných mikroplastů. „Nebýt zdejších výzkumných infrastruktur a dotací z Technologické agentury i evropských fondů, Hydal by ani nevznikl,“ říká Lenka Mynářová ze společnosti Nafigate, která pro biotechnologii hledá komerční uplatnění.

Komentáře k žebříčkům vysokých škol sestavovaným různými organizacemi je vděčné téma pro novináře, kteří mají ovšem sklon k nekritickému přebírání závěrů těchto srovnání bez hlubšího pochopení metodik, na nichž jsou žebříčky postaveny.